ECLI:CZ:US:2015:4.US.438.15.1
sp. zn. IV. ÚS 438/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího Mučky, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Českobratrská 2, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu 30. 10. 2014 č. j. 29 Cdo 2096/2014-411, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2013 č. j. 8 Cmo 140/2013-352 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2013 č. j. 9 Cm 117/2006-316, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti předvídané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví určeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Krajského soudu v Brně (dál jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadaná usnesení porušují ústavní garanci jeho vlastnického práva plynoucí z ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na projednání věci nestranným a nezávislým soudem garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně svým postupem měly soudy při projednávání věci porušit ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy vázanost soudů zákonem a mezinárodní smlouvou.
Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. K jejich rekapitulaci Ústavní soud přistupuje pouze částečně, neboť účastníkům řízení jsou všechny rozhodující skutečnosti dostatečně známé. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení svého členství ve stavebním bytovém družstvu. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelově návrhu vyhověl a v jeho meritorní části konstatoval, že stěžovatel je členem stavebního bytového družstva. Vrchní soud změnil rozhodnutí krajského soudu a ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem návrh v plném rozsahu zamítl. Podle jeho skutkových zjištění dne 30. 6. 2006 skončil nájemní vztah právní předchůdkyně stěžovatele a družstva, a to v důsledku výpovědi z nájmu bytu, s níž přivolil soud. Stěžovatel by dle názoru vrchního soudu mohl pouze vstoupit do stavu členských práv a povinností v tom rozsahu, jak existoval v okamžiku vzniku členství smlouvou o převodu členského podílu. Tedy do nájemního vztahu, který již nevratně směřoval ke svému konci. S přihlédnutím k této skutečnosti soud uvedl, že smlouvy o převodu členského podílu, uzavřené mezi stěžovatelem a jeho právní předchůdkyní ze dne 26. 5. 2006 a 18. 10. 2006 jsou neplatné, protože nemohla nakládat s celkem všech členských práv a povinností, resp. nemohla disponovat s právem nájmu bytu. Vrchní soud proto usoudil, že předmět smluvního vztahu je ve smlouvě uveden neurčitě. Mimo to také konstatoval, že smlouva o převodu členského podílu je v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. Následně Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání odmítl, neboť je posoudil jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §238a o. s. ř., případně ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel především soustředí na argumentaci názoru, že nelze vypovědět nájem bytu vlastněného bytovým družstvem, jehož je nájemce členem. Podle něj se jedná o zcela jiný druh užívání bytu a jak z hlediska teleologického, tak z hlediska intencionálního se nejedná o nájemní vztah. Na tom dle něj nic nemění ani skutečnost, že je za nájemní vztah považován a bývá tak označován. Konkrétně své názory stěžovatel podkládá důvodovou zprávou k zákonu 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (intencionalistický přístup). Dále tvrzením, že účelem úhrady nájmu družstvu není dosažení zisku družstvem, nýbrž úhrada skutečných nákladů, spojených s údržbou a opravami bytu, to vše navýšeno o náklady na administrativní chod družstva, jehož je nájemce členem (teleologický přístup). Případně také závěry plynoucími z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.). Z těchto východisek stěžovatel usuzuje, že nájemní vztah nelze aplikovat na byt ve vlastnictví družstva, jenž je užíván jeho členem. Proto ani nelze považovat úkon nesoucí znaky výpovědi z nájmu bytu za úkon vedoucí k ukončení nájemního vztahu. Z tohoto důvodu stěžovatel považuje výpověď danou stavebním družstvem jeho předchůdkyni za neplatnou, tedy takovou, která nemůže vyvolat právní účinky zániku nájemního vztahu k družstevnímu bytu. Pouze takový závěr je dle jeho názoru ústavně konformní.
Stěžovatel dále uvádí, že při posuzování možnosti disponovat s právem nájmu bytu členem družstva v případě, že bylo soudem přivoleno s výpovědí z nájmu bytu, sice Nejvyšší soud potvrdil názor vrchního soudu, avšak vyšel z jiného právního posouzení. Není tak zřejmé, zda na nabyvatele členského podílu působí účinky výpovědi z nájmu bytu. Stěžovatel usuzuje, že se Nejvyšší soud nevypořádal s argumentací vrchního soudu a tím porušil jeho základní právo na spravedlivý proces. Současně tím zasáhl do jeho základního práva na ochranu vlastnického práva. Pokud by, dle názoru stěžovatele, obecné soudy postupovaly ústavně konformně, pak by zcela jednoznačně dospěly k závěru, že stěžovatel měl nabýt členství v družstvu v plném rozsahu, včetně práva nájmu bytu. V argumentaci tohoto názoru stěžovatel upozorňuje na rozpor napadeného usnesení Nejvyššího soudu s rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, případně rozsudkem ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009. Současně dodává, že v judikatuře Nejvyššího soudu existují rozpory, což dokládá názorem vysloveným v usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněné pod číslem 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Stěžovatel se na základě těchto rozporů domnívá, že Nejvyšší soud formuloval v jeho případě nový právní názor, přičemž se dostatečně nevypořádal s dosavadní judikaturou. Tím, že se Nejvyšší soud bez zřejmého odůvodnění odchýlil od své předchozí judikatury, současně zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále uvádí, že nájem bytu vzniká originárně vznikem členství. Jako člen družstva tak má mít, dle příslušných stanov družstva, právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu. Toto právo dle jeho mínění předchozí člen převádět nemůže, přičemž je nerozhodné, zda toto právo zaniklo výpovědí. Pokud se stal členem družstva, měl právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu. Nerespektováním tohoto právního stavu měl podle stěžovatele Nejvyšší soud opět zasáhnout do jeho základního práva na ochranu vlastnického práva. Na závěr stěžovatel uvádí, že souhlas Nejvyššího soudu s názorem vrchního soudu o neplatnosti smluv o převodu členského podílu z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku, představuje nepřípustný zásah do jeho ústavně garantovaného práva na ochranu vlastnického práva.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje odlišnost své pravomoci od pravomoci obecných soudů. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecného soudnictví a nevykonává ani funkci další odvolací instance oprávněné zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Jeho pravomoc je omezena pouze na ochranu ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a zasáhnout může pouze v případech, kdy obecné soudy na úkor stěžovatelů vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Žádné takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Z ústavní stížnosti je patrný především nesouhlas stěžovatele se závěry dovolacího soudu, aniž by však byla dostatečně reflektována ústavněprávní rovina. Z napadených rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu je patrné, že soudy rozhodly o členství stěžovatele v bytovém družstvu. Svůj negativní závěr pak vrchní soud mimo jiné odůvodnil i nedostatečně specifikovaným předmětem vztahu. Názory vrchního soudu a následně Nevyššího soudu jsou dostatečně vysvětleny a žádným způsobem jimi nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, či do ochrany poskytované Listinou právu vlastnickému. Jako nepřiléhavou shledal Ústavní soud také argumentaci citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 42/03. Závěry v něm vyslovené je nutno vnímat v jejich kontextu, tedy vzhledem k výpovědním důvodům uvedeným v ustanovení §711 odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z nálezu současně nijak nevyplývá, že by aplikace nájemního vztahu na družstevní bydlení byla protiústavní, či že by vztah nájemce k družstevnímu bytu spadal pod kategorii vlastnictví, resp. quasivlastnictví (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 42/03, odst. 63).
Jako zjevně neopodstatněné posoudil Ústavní soud také stěžovatelovo tvrzení o rozporu v judikatuře Nejvyššího soudu. Citovaný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1147/2012 představuje rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu a směřuje i ke sjednocování rozhodovací praxe. V odůvodnění Nejvyšší soud vysvětluje odklon od předchozí judikatury, včetně rozhodnutí zmiňovaných stěžovatelem. Pokud pak v rozhodnutí napadeném ústavní stížností odkazuje na toto rozhodnutí velkého senátu, nelze v tom spatřovat rozpor, či snad zásah do ústavních práv stěžovatele. Stejný závěr učinil Ústavní soud i stran nesouhlasu stěžovatele s konstatováním o rozporu smlouvy o převodu členského podílu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. Toto posouzení je plně v pravomoci obecných soudů a případný ústavní přezkum je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí a nejedná se o evidentní exces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729)]. Žádný takový exces však v posuzovaném případě nenastal.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu