ECLI:CZ:US:2015:4.US.489.15.1
sp. zn. IV. ÚS 489/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Františka Křemena, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. 30 Cdo 59/2014-130 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2013 č. j. 11 Co 191/2013-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 3. 2013 č. j. 11 EXE 3069/2010-89, jímž byly zamítnuty návrhy stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce a návrh na odklad exekuce. Stěžovatel dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 6. 8. 2010 byla nařízena podle notářského zápisu JUDr. Ivana Kočera, notáře v Českých Budějovicích, ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. NZ 174/2009, N 183/2009 exekuce na majetek stěžovatele pro vymožení pohledávky ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím. Návrhům stěžovatele na zastavení nařízené exekuce, resp. její odklad nebylo shora uvedenými usneseními vyhověno. Důvodem pro nevyhovění se jeví skutečnost, že již došlo k zesplatnění celého dluhu, jenž měl stěžovatel platit ve splátkách, a to pod ztrátou výhody splátek. Oprávněný přitom o zesplatnění celého dluhu stěžovatele dne 16. 12. 2009 informoval. Splatnost poslední splátky byla navíc stanovena na 25. 3. 2012.
Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, je nadále přesvědčen, že notářský zápis je coby exekuční titul pro nesrozumitelnost absolutně neplatný. Dále namítá, že v době nařízení exekuce nebyla vůči jeho osobě pohledávka oprávněného splatná jako celek, neboť oprávněný se vůči stěžovateli nedovolal ztráty výhody splátek, resp. zesplatnění zbývajícího závazku nebylo stěžovateli doručeno. S námitkou nevykonatelnosti exekučního titulu se podle stěžovatele soudy nedostatečně vypořádaly.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud uvádí, že námitkou týkající se neplatnosti exekučního titulu se již zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 575/13, jímž byla ústavní stížnost stěžovatele, založená právě na této námitce, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ani nyní neshledává důvod z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat závěry soudů ohledně zesplatnění celého dluhu a vykonatelnosti exekučního titulu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je - na rozdíl od tvrzení stěžovatele - zřejmé, že soudy se jeho námitkami ohledně nevykonatelnosti exekučního titulu dostatečně zabývaly a své závěry přijaté v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci patřičně odůvodnily.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, neboť řádně odůvodněným závěrům soudů, které neshledaly důvod pro vyhovění návrhu stěžovatele na zastavení a odklad exekuce, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Jak je zřejmé, Ústavní soud porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces neshledal. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu