ECLI:CZ:US:2015:4.US.51.15.1
sp. zn. IV. ÚS 51/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti O. Š., zastoupeného Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014 č. j. 30 Cdo 544/2014-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2013 č. j. 17 Co 260/2013-55 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. ledna 2013 č. j. 18 C 168/2011-34 a návrhu na zrušení ustanovení §790 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na popření otcovství k nezletilé dceři. Současně navrhuje zrušení ustanovení §790 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 6. 9. 2011 domáhal určení, že není otcem nezletilé, k níž bylo jeho otcovství uznáno souhlasným prohlášením před matričním úřadem dne 16. 9. 2009. Stěžovatel si nechal vyhotovit test DNA u soukromé společnosti, jehož výsledek ze dne 5. 8. 2010 měl potvrdit, že není biologickým otcem nezletilé. Nejvyšší státní zastupitelství mu k jeho podnětu k podání návrhu na popření otcovství matrikového otce k nezletilé dceři přípisem ze dne 8. dubna 2011 č. j. 1 NZC 334/2010-12 sdělilo, že nebyly splněny zákonné podmínky pro podání návrhu na popření otcovství podle §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že matrikový otec dítě nezplodil.
Nalézací i odvolací soud shodně dospěly k závěru, že žaloba na popření otcovství je nedůvodná, neboť je podána po uplynutí šestiměsíční zákonné prekluzivní lhůty, kterou stanoví §61 zákona o rodině. V řízení navíc nebylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel dítě nezplodil, neboť označení testovaných subjektů ve výsledkové zprávě provedeného anonymního testu DNA nekoresponduje se jmény účastníků řízení v projednávané věci. Nicméně takový důkaz by byl s ohledem na uplynutí prekluzivní popěrné lhůty v řízení nadbytečný.
Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným, neboť dovolatel soudu předložil v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku ústavnosti a proporcionality lhůty stanovené k popření otcovství muže, jehož otcovství bylo stanoveno podle §52 zákona o rodině. Uvedenou lhůtu pak neshledal jako disproporční ve vztahu ke lhůtě pro popření otcovství manželem matky dítěte (§51 zákona o rodině), neboť postavení otců, jejichž otcovství vzniklo na základě různých domněnek otcovství, se zásadně liší.
Stěžovatel namítá, že postupem soudů a protiústavní právní úpravou došlo k nerespektování jeho práva na ochranu soukromí a rodinného života. Podle jeho názoru nelze po otci určeném souhlasným prohlášením rodičů spravedlivě požadovat, aby v šesti měsících po učinění prohlášení pátral po okolnostech, které by svědčily o vyloučení jeho biologického otcovství. Zjištění nevěry údajné matky, provedení testů DNA a zjištění dalších skutečností, které mohou zapříčinit iniciaci návrhu na popření otcovství, je ve výše uvedené zákonné lhůtě téměř nemožné. Zdůrazňuje, že v jeho případě jde pouze o právní otcovství, k žádnému kontaktu s nezletilou nedochází a stěžovatel tak ani neplní roli sociálního otce. Je porušováno jeho právo na založení jeho vlastní biologické rodiny a vlastnické právo, neboť stěžovatel je povinen ze svých prostředků plnit vyživovací povinnost a nezletilá je neopominutelným dědicem stěžovatele. Podle stěžovatele by se měly závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, týkající se popěrné lhůty manžela matky dítěte podle §57 odst. 1 zákona o rodině, vztahovat i na popěrnou lhůtu v případě tzv. druhé domněnky.
Stěžovatel dále navrhuje zrušení ustanovení §790 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále "občanský zákoník"), a to i přes to, že v rozhodné době pro popření otcovství byl v účinnosti zákon o rodině, neboť by tak mohl využít nové, vhodnější úpravy zakotvené v ustanovení §792 občanského zákoníku. Lhůta uvedená v ustanovení §790 občanského zákoníku je nesmyslně a neúměrně krátká a v žádném případě neumožňuje mužům objektivně zjistit, jestli "matrikové" otcovství skutečně odpovídá biologické realitě. Poukazuje na disproporci lhůt pro popření otcovství v občanském zákoníku. Zatímco v případech popírání otcovství určeného na základě první domněnky otcovství zákonodárce prodloužil objektivní lhůtu pro popření otcovství až do šesti let od narození dítěte, v případech popírání otcovství určeného souhlasným prohlášením zůstala v zákoně objektivní lhůta pouze šesti měsíců.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
V případě stěžovatele je především nesporné, že uplatnil žalobu na popření otcovství po uplynutí šestiměsíční zákonné prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení §61 zákona o rodině (nezletilá se narodila dne X, žaloba byla podána dne 6. 9. 2011). Za této situace nelze vytýkat civilním soudům, že nepřistoupily k provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, oboru molekulární genetiky. Stěžovatelem předkládané závěry anonymního testu DNA byly navíc nevěrohodné a stěžovatel ani nijak neprokazoval, že nemohl být otcem nezletilé nebo že jejím otcem je jiný muž. Ústavní soud dodává, že v době rozhodování soudů byly známy i závěry Nejvyššího státního zastupitelství, které odložilo podnět stěžovatele k podání návrhu na popření matrikového otcovství, neboť s ohledem na konkrétní okolnosti případu a prioritu zájmu nezletilé neshledalo k popření matrikového otcovství důvod.
Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatele s nynější právní úpravou popěrných lhůt obsažené v novém občanském zákoníku v ustanovení §790 odst. 1 a 2. Stěžovatel argumentuje disproporcionalitou popěrných lhůt pro případ otcovství určeného na základě první domněnky otcovství (§775), kdy zákonodárce prodloužil objektivní lhůtu pro popření otcovství až do šesti let od narození dítěte, avšak v případech popírání otcovství určeného souhlasným prohlášením matky a muže (§790) zůstala v zákoně objektivní lhůta pouze šesti měsíců. Možnou disproporcionalitou popěrných lhůt podle zákona o rodině se přitom podrobně - ve vazbě na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - zabýval Nejvyšší soud v dovolacím řízení. V odůvodnění rozhodnutí mj. zdůraznil odlišné postavení otce - manžela matky, jehož otcovství bylo určeno podle §51 odst. 1 zákona o rodině, tedy aniž byl nutný jeho souhlas a otce, jehož otcovství bylo určeno podle §52 odst. 1 zákona o rodině. V druhém případě bylo otcovství určeno z jeho vůle, kdy lze tedy předpokládat, že je o svém otcovství přesvědčen, mohl předem uvážit případné pochybnosti, eventuálně prohlášení o otcovství vůbec neučinit. Rovněž opodstatněně zdůraznil, že při vyvažování dílčích zájmů v řízení o popření otcovství je třeba především přihlížet k nejlepším zájmům dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud v rámci uvedených kompetencí přezkoumal shora specifikovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že soudy svá právní stanoviska opřely o řádně zjištěný skutkový stav věci a ve svých závěrech se pohybovaly v mezích daných ústavním pořádkem. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh stěžovatele na zrušení §790 odst. 1 a 2 občanského zákoníku pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ustanovení navrhovaná ke zrušení nebyla ve věci stěžovatele vůbec aplikována. Spojit s ústavní stížností návrh na zrušení zákonného ustanovení lze pouze za podmínky, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele je v rozporu s ústavním zákonem (srov. ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu). Aplikace takového ustanovení tedy musí být bezprostřední a nevyhnutelná; nemůže jít jen o hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/2000). Ústavní soud nezastává roli "pozitivního" zákonodárce, který ve své podstatě nahrazuje zákonodárnou pravomoc.
Nepřísluší mu proto, aby na základě hypotetické úvahy stěžovatele o možném kladném dopadu jiné pozdější právní úpravy na jeho věc rušil cestou přezkoumávání rozhodnutí ostatních soudů právní předpisy, které ve věci nebyly aplikovány.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu