ECLI:CZ:US:2015:4.US.606.15.1
sp. zn. IV. ÚS 606/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Langa, zastoupeného JUDr. Hanou Tichou, advokátkou se sídlem Jandova 8, Praha 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-531, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-532, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 27. 2. 2015 doručena ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-531, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-532. Čísla jednací uvedená na přiložených usneseních Nejvyššího soudu jsou však odlišná - jedná se o č.j. 30 Cdo 3988/2014-531 a č.j. 30 Cdo 3989/2014-532.
Usnesením Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 5. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-469, byla stěžovateli podle §53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále také jen "o.s.ř.") uložena pořádková pokuta ve výši 50 000,- Kč, a to s ohledem na intenzitu a vulgaritu jeho chování vůči soudu při vyhlašování rozsudku odvolacího soudu dne 27. 2. 2014.
Usnesením Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 12. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-473, byla stěžovateli podle §53 odst. 1 občanského soudního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 10 000,- Kč, a to s ohledem na hrubě urážlivý charakter jeho podání - námitky ze dne 9. 3. 2014 proti protokolu o vyhlášení rozsudku odvolacího soudu.
O odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-469, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3988/2014-531, tak, že řízení o odvolání podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil s ohledem na nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí krajských soudů jako soudů odvolacích. Doplnil, že podle §238 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření, přípustné dovolání a napadené usnesení proto nemohl přezkoumat ani v dovolacím řízení.
O odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-473, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 3989/2014-532, tak, že řízení o odvolání podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil s ohledem na nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu, a to se stejným zdůvodněním jako v předchozím rozhodnutí.
II.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel namítá, že byť usnesení o uložení pořádkových pokut byla vydána Krajským soudem v Praze v rámci odvolacího řízení, nelze je považovat za rozhodnutí druhoinstanční. Proto proti nim podal odvolání, ale neoznačil soud, kterému mají být postoupena. Obě podání (označená jako odvolání) byla Krajským soudem v Praze postoupena k rozhodnutí Nejvyššímu soudu. V této souvislosti se lze podle stěžovatele zabývat také úvahou, zda pochybení nevzniklo již na straně krajského soudu, když podání označené jako odvolání postoupil Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud následně dovodil, že mu není umožněn přezkum usnesení odvolacích soudů o uložení pořádkové pokuty, a to ani v režimu odvolání, ani v režimu dovolání. Stěžovatel uvádí, že proti úvaze Nejvyššího soudu ohledně režimu odvolání nemá námitek. Nesouhlasí však s tím, že Nejvyšší soud, přes zjištění, že není funkčně příslušný posuzovat odvolání, o odvolání rozhodl, a to tak, že řízení o odvolání v obou případech zastavil, aniž by se zabýval úvahou, že by věc postoupil jinému funkčně příslušnému soudu (např. vrchnímu soudu dle principu analogie, neboť vrchní soud rozhoduje jako soud druhoinstanční ve věcech, kde krajské soudy rozhodovaly prvoinstančně).
S ohledem na problematiku týkající se odvolání do usnesení krajského soudu o uložení pořádkové pokuty odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. US 211/99, a na usnesení ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 2354/13, která podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud zcela ignoroval.
Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud rozhodoval jako funkčně nepříslušný o obou jeho odvoláních a ani se nepokusil o úvahu, zda případně jiný soud není ve věci příslušný a zda by tedy neměl věc postoupit jinému soudu k rozhodnutí. Rozhodnutím o zastavení odvolacího řízení z důvodu nedostatku zákonné úpravy funkčnosti bylo podle stěžovatele v obou případech porušeno právo na řádnou soudní ochranu. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že v českém právním řádu je zakotvena dvojinstančnost soudního řízení a vynětí dvojinstančního principu v případě rozhodování krajských soudů o pořádkových pokutách není výslovně v právním řádu deklarováno.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Ustanovení §53 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že tomu, kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání, může předseda senátu uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 50 000,- Kč.
Podle §10 odst. 1 o.s.ř. krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů. O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud (§10 odst. 2 o.s.ř.). O dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud (§10a o.s.ř.). Jde-li o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§104 odst. 1 o.s.ř.). Účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje (§201 o.s.ř.). Podle §238 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není dovolání přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření.
Nejvyšší soud v ústavní stížností napadených usneseních konstatoval, že občanský soudní řád neupravil funkční příslušnost Nejvyššího soudu pro projednávání odvolání proti rozhodnutí krajských soudů jako soudů odvolacích, což ostatně plyne i z předchozí judikatury obecných soudů - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 690/2007. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být vždy řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření, nemohl Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumat ani v dovolacím řízení, neboť přezkum usnesení, kterým bylo rozhodnuto o pořádkové pokutě, je z přípustnosti dovolání ze zákona vyloučen. Nejvyšší soud proto uzavřel, že navzdory závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. US 211/99, a usnesení ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 2354/13, nemá žádnou možnost, jak v souladu s platným pozitivním právem usnesení odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty přezkoumat. Nejvyšší soud doplnil, že je-li žádoucí, aby byl umožněn přezkum usnesení odvolacích soudů o uložení pořádkové pokuty, je věcí zákonodárce, aby tuto možnost upravil.
S touto argumentací Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje. V postupu a v rozhodnutích Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv.
V.
Pokud jde o otázku opravných prostředků vůči usnesení odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty, která je podstatou ústavní stížnost stěžovatele, lze uvést, že judikatura obecných soudů je v tomto směru ustálená a jednotná.
Zmínit je možno například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1599/2000, podle kterého proti rozhodnutí odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty nelze podat odvolání. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 433/2002 je usnesení, kterým soud v průběhu řízení o odvolání uloží účastníku řízení pořádkovou pokutu, usnesením odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud není funkčně příslušný pro projednávání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a řízení o takovém podání zastaví (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 690/2007). Proti rozhodnutí odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty není přípustné ani dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1098/2002).
V souladu s těmito závěry obsaženými v rozhodnutí obecných soudů je také odborná literatura, která shodně uvádí, že pořádkovou pokutu lze sice v případě potřeby uložit také v odvolacím řízení, ale takové rozhodnutí je rozhodnutím odvolacího soudu a nikoliv soudu prvního stupně a proto proti němu není odvolání přípustné. Přípustné nejsou ani jiné opravné prostředky, když dovolání proti usnesení odvolacího soudu o pořádkové pokutě zákon nepřipouští. Viz například Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s 386-387; nebo Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 210; nebo Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 409.
Pakliže stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud rozhodl tak, že řízení o odvolání v obou případech zastavil, aniž by se zabýval úvahou, že by věc postoupil jinému funkčně příslušnému soudu (např. vrchnímu soudu dle principu analogie), je třeba uvést, že s ohledem na výše naznačené závěry vyplývající z judikatury a odborné literatury, by ani vrchní soud nemohl na základě odvolání stěžovatele přezkoumat usnesení krajského soudu o uložení pořádkové pokuty, jelikož krajský soud o uložení pokuty rozhodl v pozici soudu odvolacího a nikoliv soudu prvostupňového.
VI.
Stěžovatel svou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti opírá také o odkaz na dvě rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. US 211/99, a na usnesení ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 2354/13, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. US 211/99, Ústavní soud uvedl, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, náleží zásada přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu. Pokud by Ústavní soud akceptoval praxi obecných soudů, která proti usnesení o uložení pořádkové pokuty soudem odvolacím odvolání ani dovolání nepřipouští, zůstala by jediným prostředkem nápravy takového usnesení ústavní stížnost, čím by se Ústavní soud dostal do pozice odvolací instance, ačkoli další instancí v systému všeobecného soudnictví není a nemůže být.
Závěrům obsaženým v tomto nálezu lze přisvědčit v tom směru, že rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty může být v určitých případech zasaženo do základních práv a svobod účastníků a že pokud je jediným prostředkem nápravy usnesení o uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem ústavní stížnost, dostává se tak Ústavní soud do pozice odvolací instance, která mu s ohledem na zásadu subsidiarity ústavního přezkumu v zásadě nepřísluší. Situace, kdy proti usnesení o uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem neexistuje žádný řádný opravný prostředek, není ideální také s ohledem na skutečnost, že pokud je pořádková pokuta ukládána soudem prvostupňovým, lze proti takto uložené pokutě podat odvolání.
Nicméně současná právní úprava jiné řešení dané procesní situace neumožňuje a toto řešení nepředjímá ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/99, na který odkazuje stěžovatel. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud může vystupovat pouze v roli tzv. negativního zákonodárce, může toliko konstatovat, že by bylo více než žádoucí, aby byl přezkum usnesení odvolacích soudů o uložení pořádkové pokuty právní úpravou umožněn, nicméně je věcí zákonodárce, zda tyto závěry Ústavního soudu promítne do zákonné úpravy a možnost přezkumu usnesení odvolacích soudů o uložení pořádkové pokuty obecnými soudy legislativně upraví, či nikoliv.
V souvislosti s odkazem stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/99 je možno uvést, že o tento nález opírali svou argumentaci stěžovatelé nacházející se v obdobné situaci již v minulosti. Ústavním soudem přitom bylo opakovaně konstatováno (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 283/99 ze dne 30. 11. 2001, usnesení sp. zn. I. ÚS 1993/08 ze dne 14. 10. 2008 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1206/10 ze dne 31. 5. 2012), že v uvedeném nálezu bylo důvodem zrušení napadeného rozhodnutí zejména posouzení uložené pokuty jako nepřiměřené.
Na případ stěžovatele z těchto rozhodnutí nejlépe dopadá právě usnesení sp. zn. III. ÚS 1206/10 ze dne 31. 5. 2012. V dané věci Nejvyšší soud řízení o odvolání také zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení s odůvodněním, že odvolání není opravným prostředkem, který by bylo možno podat proti rozhodnutí krajského soudu, vede-li řízení jako soud odvolací, když navíc funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soudní řád neupravuje.
Ústavní soud v tomto usnesení v souvislosti s argumentací stěžovatele nálezem sp. zn. I. ÚS 211/99 také konstatoval, že uložení pořádkové pokuty v občanskoprávním řízení je - v obecné rovině - způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatele. Z uvedeného usnesení však také vyplývá, že pro ústavněprávní přezkum je primární, zda se tak v konkrétním případě skutečně stalo. Teprve poté může být řeč o procesních garancích ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, v podobě existence opravného prostředku proti rozhodnutí, jímž byla pokuta uložena. Požadavky dle čl. 36 odst. 1 Listiny by logicky bylo možné klást až tehdy, pokud by byly objektivně ukotvitelné k zasaženému ústavně chráněnému právu. Jestliže uložení pořádkové pokuty nebylo možné nic vytknout ani v podústavní rovině, uvažovat o nich netřeba, jelikož i kdyby Ústavní soud těmto požadavkům mohl vyjít vstříc, k odstranění rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty by důvod ani poté nebyl. Jinak řečeno - pokud stěžovatel namítal, že se mu nedostalo procesního prostoru, aby rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty bylo instančně přezkoumáno, lze říci, že kasace napadeného rozhodnutí pro absenci opravné instance postrádá smyslu, pakliže rozhodnutí instance první z mezí ústavnosti nevybočuje, protože ani pak by nemohlo být dosaženo jiného výsledku. Tyto závěry je přitom možné vztáhnout také na případ stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (poněkud paradoxně) odkazuje také na usnesení ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 2354/13, kterým byla obdobná ústavní stížnost jiného stěžovatele odmítnuta pro nepřípustnost vzhledem k nevyčerpání opravných prostředků a zásadě subsidiarity (podobně viz také usnesení sp. zn. II. ÚS 60/05 ze dne 10. 2. 2005). K tomuto odkazu stěžovatele pak Ústavní soud jen poznamenává, že ani tato rozhodnutí ovšem blíže nespecifikují, na základě jakých opravných prostředků, resp. na základě kterých zákonných ustanovení, by mělo být rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem přezkoumáno v rámci soustavy obecných soudů.
VII.
S ohledem na to, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení (tím spíš pokud jde o pořádkovou pokutu v maximální výši 50 000,- Kč jako v případě stěžovatele), náleží možnost přezkumu těchto rozhodnutí k základním ústavním principům spravedlivého procesu. Ústavní soud proto nad rámec petitu ústavní stížnosti přezkoumal i rozhodnutí krajského soudu o uložení pořádkových pokut, byť je přesvědčen, že případné excesy při ukládání pořádkových pokut odvolacími soudy by měly být primárně odstraňovány v rámci soustavy obecných soudů, jako je tomu v případech, kdy je pořádková pokuta uložena soudem prvostupňovým.
Při přezkumu takového rozhodnutí obecného soudu je úkolem Ústavního soudu posoudit to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. K tomu by mohlo dojít v případě, že by rozhodující soud flagrantně ignoroval příslušné kogentní normy nebo je vyložil způsobem, který by byl zjevným vybočením ze standardních interpretačních pravidel, případně by postrádal smysluplné odůvodnění a obecný soud by se tak dopustil interpretační libovůle (usnesení sp. zn. I. ÚS 1993/08 ze dne 14. 10. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 1206/10 ze dne 31. 5. 2012).
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-469, byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 50 000,- Kč, a to s ohledem na intenzitu a vulgaritu jeho chování vůči soudu při vyhlašování rozsudku. Stěžovatel jednací síň opustil až za přítomnosti příslušníka justiční stráže, přičemž do té doby nebylo možné hrubé urážky stěžovatele vůči soudu zastavit, když stěžovatel na žádosti předsedkyně senátu, aby opustil jednací síň, reagoval stupňujícími se (v odůvodnění usnesení blíže specifikovanými) vulgaritami vůči ní i vůči členkám senátu.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, č.j. 28 Co 572/2013-473, byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10 000,- Kč, a to s ohledem na hrubě urážlivý charakter jeho podání - námitky ze dne 9. 3. 2014 proti protokolu o vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel ve svém vyjádření opět hrubě napadal členky senátu (blíže specifikováno v odůvodnění usnesení), přičemž tímto způsobem není možno vyjadřovat vůči soudu nespokojenost s jeho rozhodnutím.
Z ústavní stížnosti stěžovatele nevyplývá, že by využil možnosti požádat soud o prominutí pořádkové pokuty podle §53 odst. 2 o.s.ř. Předseda senátu přitom může uloženou pořádkovou pokutu dodatečně, a to i po skončení řízení, prominout, jestliže to odůvodňuje pozdější chování toho, komu byla uložena.
Ze stručné rekapitulace obou usnesení krajského soudu o uložení pořádkových pokut lze dovodit, že nelze učinit závěr, že by se soud při ukládání pořádkových pokut dopustil výše naznačených pochybení zakládajících možné porušení základních práv stěžovatele. Krajský soud v Praze aplikoval příslušné podústavní právo (§53 odst. 1 o. s. ř.) a své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil, a to jak co do důvodů, tak i do výše pořádkové pokuty, k jejímuž uložení přistoupil.
Ačkoliv je do určité míry možné lidsky pochopit emoční rozrušení, ve kterém se stěžovatel po vyhlášení rozsudku o jeho odvolání nacházel, následné chování stěžovatele výrazně překročilo elementární hranice obecné slušnosti mezilidské komunikace. Navíc ačkoliv si stěžovatel, coby vysokoškolsky vzdělaná osoba, musel být vědom zásadní nevhodnosti svého chování vůči soudu, pokračoval v obdobně nevybíravém způsobu komunikace i ve svém následném písemném podání. Lze tedy konstatovat, že v případě stěžovatele byl stupeň hrubé urážky vůči soudu naplněn a uložení pokut tak bylo namístě.
VIII.
Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud i Krajský soud v Praze příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu jejich rozhodnutí obstojí. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, Ústavní soud nezjistil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2015
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu