ECLI:CZ:US:2015:4.US.608.15.1
sp. zn. IV. ÚS 608/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupené JUDr. Jaromírem Adamcem, advokátem se sídlem v Praze 9, Kapitána Stránského 996/2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1021/2014-18 ze dne 1. 10. 2014 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 114/2014 ze dne 9. 4. 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem krádeže ve spolupachatelství, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let. Uvedeného činu se měla dopustit tím, že v rozsudku uvedeného dne v obchodním domě Hornbach naskládala zboží v celkové hodnotě 7 481 Kč do přítelova batohu a dětského kočárku a stěžovatelčin přítel se zbožím prošel bez zaplacení pokladnou, přičemž následně byl zadržen pracovníky ostrahy. Napadeným usnesením městského soudu bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti uvedenému rozsudku. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatelka namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně i soud odvolací podle jejího názoru nezjistily řádně skutkový stav, zejména neprokázaly, že stěžovatelčin přítel pronesl v obchodním domě bez zaplacení právě to zboží, jež mu do batohu dala předtím stěžovatelka. Stěžovatelce rovněž nebyl neprokázán úmysl předmětné věci odcizit. V řízení před soudy nebyl proveden důkaz trestním příkazem, jímž byl odsouzen stěžovatelčin přítel za jednání, jež bylo kladeno za vinu i stěžovatelce. Stěžovatelka konečně namítala, že z hlavního líčení konaného před soudem prvního stupně nebyl v rozporu se zákonem pořízen zvukový záznam, čímž jí bylo znemožněno porovnat svědecké výpovědi zaznamenané v protokolu z hlavního líčení a zvukový záznam, a tedy došlo k porušení jejího práva na obhajobu.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Stěžovatelčiny námitky směřují prakticky výlučně vůči rozsudku nalézacího soudu a řízení před ním. Ačkoliv stěžovatelka rozsudek, jímž byla shledána vinnou výše uvedeným přečinem, ústavní stížností nenapadla, Ústavní soud jej přezkoumal. Neztotožnil se při tom se stěžovatelčinou námitkou o nedostatečném zjištění skutkového stavu. Obvodní soud v napadeném rozsudku vysvětlil, na základě jakých důkazů má skutkový stav za prokázaný, přičemž nevyšel jen ze svědeckých výpovědí, nýbrž i z kamerového záznamu poskytnutého poškozeným obchodním domem. V odůvodnění napadeného rozsudku rovněž uvedl, proč nevyhověl stěžovatelčiným návrhům na doplnění dokazování. Ohledně neprovedení důkazu trestním příkazem, jímž byl za vytýkané jednání odsouzen stěžovatelčin přítel, se Ústavní soud zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v napadeném usnesení, že skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti není třeba dokazovat. V dané věci se tak nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, jež by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud nemá výhrady ani ke způsobu, jakým se obecné soudy včetně soudu nalézacího vypořádaly se stěžovatelčinou obhajobou, a k tomu, jak dospěly k závěru o stěžovatelčině vině. Nalézací soud přesvědčivě vysvětlil, proč stěžovatelčině obhajobě neuvěřil; stěžovatelčinou obhajobou se zabýval také odvolací soud, jehož odůvodnění napadeného usnesení je pečlivé a důkladné.
Ohledně napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v něm řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky, přičemž stěžovatelce podrobně, srozumitelně a logicky vysvětlil, proč jim nemůže vyhovět.
Relevantní shledal Ústavní soud pouze stěžovatelčinu výhradu vůči nepořízení zvukového záznamu z hlavního líčení. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že obvodní soud pochybil, když zvukový záznam ve smyslu §55b odst. 1 trestního řádu nepořídil a ani nerozhodl, proč se záznam pořizovat nebude. Toto pochybení však nemohlo mít vliv na výsledek řízení před obvodním soudem, resp. na výrok o stěžovatelčině vině. Byť se tedy jedná o procesní vadu, nedosahuje tato vada ústavněprávní roviny, a Ústavní soud proto rovněž tuto námitku musel odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka navíc měla možnost vznášet výhrady proti protokolaci již v průběhu hlavního líčení, což neučinila; námitku o nepořízení zvukového záznamu neuplatnila ani ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, a to navzdory skutečnosti, že pro odvolací řízení byla řádně zastoupena advokátem. Tato procesní strategie jde přitom k tíži stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelce se porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu