ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1021.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1021/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 10. 2014 o dovolání obviněné L. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 5 To 114/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 133/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. N. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 2 T 133/2013, uznal obviněnou L. N. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„dne 17. 10. 2013 v době od 18:38 hod. do 19:30 hod. v prodejně O. d. H. v P., S., společně odcizili 1 ks barvy Oversol, 1 ks barvy Tinova, 1 ks filtr Eheim 200, 1 ks Science Plan, 2 ks lepící pěny Soudal, 11 ks výseku s otvory such. Z. Abrakit, 5 ks autožárovek, 1 ks válečku, 2 ks kabelu cyky 3 x 2,5, 1 ks ubrusu, 2 ks vrutu uni, 1 ks plochého štětce, 4 ks kotevních prvků, vše v celkové hodnotě 7.481,- Kč, a to tak, že obžalovaná pprap. PČR L. N. zboží z regálů nejprve naskládala do nákupního vozíku, vyvezla jej do venkovní technické zahrady, kde se sešla s odsouzeným J. G., jemuž část odcizeného zboží vložila do batohu na zádech, část zboží J. G. vložil do dětského kočárku a následně odsouzený J. G. sám prošel s odcizeným zbožím pokladnou a následně byl zadržen pracovníky prodejny H., přičemž tímto jednáním oba způsobili společnosti Hornbach Baumarkt, CS s.r.o., Obchodní středisko 663 Řepy, škodu 7.481,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a uložil jí za to podle §205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 5 To 114/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaromíra Adamce podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř.
Dovolatelka v prvé řadě uvedla, že důvody dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť jednání, jak je popsáno ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, ale i v části jeho odůvodnění, jakož i v části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nelze posoudit jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť z něj nejde dovodit ani její úmysl spáchat trestný čin krádeže, ani úmyslné jednání její a odsouzeného J. G., tedy společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku. Ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně se nic neuvádí o jakékoliv její předchozí domluvě s J. G. odcizit zboží a takovou domluvu nelze dovodit ani z jejího faktického jednání. Navíc v rozsudku soudu prvého stupně se neuvádí, zda J. G. nezaplatil u pokladny prodejny H. právě to zboží, které mu měla dát předtím do batohu, a zboží, které si měl sám dát do dětského kočárku, když touto okolností se soud prvého stupně ani soud druhého stupně nezabýval.
Obviněná dále namítla, že ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně se neuvádí žádné rozhodnutí, kterým měl být v tomto rozsudku jmenovaný J. G. odsouzen a jak toto jeho odsouzení souvisí s touto trestní věcí. Pokud se v části odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně uvádí trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 6, nebyl důkaz tímto trestním příkazem proveden v hlavním líčení a žádné odsouzení J. G. nevyplývá ani z nějakého důkazu provedeného v hlavním líčení, respektive v dokazování před soudem. Trestné jednání J. G. nebylo v dokazování před soudem v této věci prokázáno a nelze tak dovodit, že se (obviněná) měla dopustit přečinu krádeže ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Dovolatelka rovněž uvedla, že v prodejně H. jednala neuváženě a lehkomyslně, nikoli však v úmyslu odcizit zboží, respektive svým jednáním se na jeho odcizení podílet. Z rozsudku soudu prvého stupně neplyne naplnění subjektivní stránky trestného činu, z jehož spáchání byla uznána vinnou. Zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit spolehlivý závěr, že jednala v úmyslu přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Právní věta rozsudku nemá podklad v jeho skutkové větě.
Obviněná také namítla, že ve smyslu §55 odst. 1 tr. ř. nebyl pořízen zvukový záznam o průběhu hlavního líčení a nebylo podle tohoto zákonného ustanovení rozhodnuto, že pořizován nebude, a proto nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud měl pro tuto vadu řízení před soudem prvního stupně dovodit nezákonnost takového řízení a rozsudek nalézacího soudu zrušit. Skutečnost, že se touto vadou nezabýval a ani na ni nijak nepoukázal, prokazuje, že řízení před soudem prvého stupně nepřezkoumal, jak mu ukládá zákon, a tím nebyla splněna procesní podmínka stanovená zákonem pro zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku prvého stupně ve smyslu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Dovolatelka je přesvědčena, že procesní podmínkou ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která musí být splněna, aby soud druhého stupně mohl rozhodnout o odvolání, je i existence zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení, resp. jeho uchování na nosiči informací. Tato podmínka splněna nebyla, a proto nemohla zjistit správnost obsahu protokolů o hlavním líčení ze dne 8. 1. 2014 a ze dne 5. 2. 2014 jejich porovnáním s obsahem zvukových záznamů, a v důsledku toho nemohla vykonat své právo podle §65 odst. 1 tr. ř.
Obviněná ve svém podání také tvrdila, že v dokazování nebylo spolehlivě prokázáno, že zboží, které měl odcizit odsouzený J. G. dne 17. 10. 2013, bylo právě to zboží, které mu měla vložit do batohu a které měl sám jmenovaný vložit do dětského kočárku, a zda je například nezaměnil za jiné zboží v době, než přijel k pokladně prodejny H. Proto soud nemohl učinit spolehlivý závěr ani o výši škody včetně toho, zda dosáhla výše škody nepatrné. Svědek J. B. nevypověděl, že by sledoval J. G. bez přetržky, a J. G. nevypověděl, že přes pokladnu prošel bez zaplacení právě toho zboží, které mu měla (obviněná) dát do batohu, resp. které si měl dát sám do dětského kočárku. I proto navrhla, aby Nejvyšší soud provedl její výslech a výslech jmenovaných svědků.
Dovolatelka konečně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jehož naplnění spatřovala v tom, že v rozsudku soudu prvého stupně, ale ani v rozhodnutí soudu druhého stupně se neuvádí, zda se měla dopustit trestného jednání v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a), nebo v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 5 To 114/2014, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 2 T 133/2013. V případě, že budou po provedeném řízení před Nejvyšším soudem splněny zákonné podmínky §265m odst. 1 tr. ř., navrhla dále, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci rozsudkem tak, že ji zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka ve svém podání uplatnila dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř., přičemž z logiky věci je třeba nejprve zmínit poslední z nich.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Obviněná tento dovolací důvod spatřovala v tom, že odvolací soud se nezabýval tím, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl pořízen zvukový záznam o průběhu hlavního líčení a nebylo rozhodnuto, že pořizován nebude, z čehož by bylo možno usuzovat, že jej uplatnila v jeho prvé alternativě. Současně však namítla, že v řízení předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265 odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., takže nelze pochybovat, že jej uplatnila i v jeho druhé alternativě.
Argumentům podřazeným dovolatelkou pod prvou z uvedených alternativ však nelze přisvědčit. Splněním procesních podmínek stanovených zákonem pro rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je totiž třeba rozumět procesní podmínky pro rozhodnutí soudu druhého stupně, nikoliv procesní podmínky pro řízení před soudem první instance. Proto pokud odvolací soud v posuzované věci rozhodl tak, že její odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přicházel v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Jinými slovy vyjádřeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán v jeho prvé variantě pouze tehdy, jestliže o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku došlo bez věcného přezkoumání (např. pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) nebo podle §253 odst. 1 tr. ř.; v podrobnostech srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s, 7. vydání, C. H. BECK, Praha 2013, str. 3174 a násl.). K tomu však v daném případě nedošlo, neboť odvolací soud rozhodl podle §256 tr. ř., takže námitka obviněné pod první alternativu uvedeného dovolacího důvodu není podřaditelná (není ovšem podřaditelná ani pod jeho druhou alternativu, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod).
Dovolatelka uplatnila jako další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatelka ve svém podání vyslovila námitky, že v dokazování nebylo spolehlivě prokázáno, že zboží, které měl odcizit J. G. inkriminovaného dne, je právě to zboží, které mu měla vložit do batohu a které měl sám vložit do dětského kočárku, a že nebylo prokázáno, že je například nezaměnil, takže soud nemohl učinit spolehlivý závěr o výši škody, nebo pokud zpochybnila správnost protokolů o hlavním líčení, protože nemohla zjistit správnost jejich obsahu porovnáním se zvukovými záznamy, anebo pokud se domáhala doplnění dokazování před Nejvyšším soudem slyšením svým a svědků J. G. a J. B., či pokud namítla, že ve výrokové části rozsudku se neuvádí žádné rozhodnutí, kterým měl být v tomto rozsudku jmenovaný J. G. odsouzen a jak toto jeho odsouzení souvisí s její trestní věcí, příp. pokud je v odůvodnění rozsudku uveden trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 6, nebyl tímto příkazem proveden důkaz v hlavním líčení, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž primárně směřovala jednak do rozsahu provedeného dokazování, jednak do oblasti skutkových zjištění, když napadala proces dokazování a hodnocení důkazů upravený v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítala nedostatky skutkové a procesní. Teprve na základě těchto výhrad – tedy až sekundárně – napadala údajně nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nelze podřadit.
Proto pokud by dovolatelka uplatnila pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Dovolatelka však ve svém podání uplatnila i námitky, které již byly pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Konkrétně šlo o námitku, že její jednání nelze posoudit jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z jejího jednání popsaného v odsuzujícím rozsudku nelze dovodit její úmysl spáchat trestný čin krádeže, ani její úmyslné společné jednání (s již odsouzeným J. G.) podle §23 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud ovšem shledal, že takovéto námitky jsou naprosto nedůvodné.
Opět jen pro úplnost je třeba připomenout, že v dané věci Obvodní soud pro Prahu 6 vydal dne 7. 11. 2013 trestní příkaz sp. zn. 2 T 133/2013 (viz č. l. 89 až 91 spisu), v němž bylo společné jednání obviněných L. N. a J. G. popsáno. Zatímco obviněná si proti tomuto trestnímu příkazu podala odpor, J. G. tak neučinil, takže trestní příkaz ohledně něho nabyl právní moci. Už proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce dovolatelky (nehledě na to, že jde o námitku irelevantní), že soud měl v řízení provádět důkaz skutečnosti známé mu z jeho vlastní rozhodovací činnosti. Taková námitka navíc opomíjí, že text soudního rozhodnutí tvoří celek, přičemž obsah skutkové věty je rozvíjen a upřesňován obsahem odůvodnění.
Tvrzení dovolatelky, že z popisu jejího jednání ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nelze dovodit ani její úmysl, ani její úmyslné společné jednání s dalším spolupachatelem, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. I když si lze představit pregnantnější popis zjištěného jednání a přesnější vyjádření úmyslu obviněné odcizit společným jednáním s dalším pachatelem zboží z prodejny, není na místě mít o uvedené formě jejího zavinění a o jejím spolupachatelství jakékoliv pochybnosti.
K řešené problematice je zapotřebí alespoň ve stručnosti uvést, že trestného činu, krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl , přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [tzv. úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [tzv. úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Jelikož obviněná L. N. se měla trestného činu krádeže dopustit ve spolupachatelství s dalším obviněným, je třeba zmínit i ustanovení §23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Spolupachatelství přitom předpokládá:
- spáchání trestného činu společným jednáním a
- úmysl k tomu směřující.
O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). Přitom však není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, naopak stačí i částečné přispění některého z nich, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem. Kromě společného jednání se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Spolupachatelství je proto možné jen u úmyslných trestných činů.
Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá ve vztahu k dovolatelce oběma soudy nižších instancí je správná a zákonná.
Stačí připomenout, že oba soudy po provedeném dokazování zjistily, že obviněná se setkala s dnes již odsouzeným J. G. v části prodejní plochy (tzv. technické zahradě) obchodu H., kde zjevně předpokládali slepé místo kamerového systému, přičemž se chovali způsobem, aby vytvářeli dojem, že k sobě nepatří. Obviněná sama otevřela batoh, který měl J. G. umístěn na zádech, vložila do něj z nákupního vozíku to zboží, které se do batohu svými rozměry mohlo vejít, a následně batoh uzavřela. Sám J. G. vložil do spodní části dětského kočárku další zboží, takže v nákupním vozíku zůstala jen část obviněnou předtím vybraného zboží (v postatě jen zboží větších rozměrů), s nímž obviněná s odstupem doby zamířila k pokladnám a zaplatila jej. Pokud J. G. měl samostatně jít k pokladnám zaplatit zboží, zatímco obviněná by ještě pokračovala v nákupu, mohli tak učinit. J. G. mohl převzít od obviněné nákupní vozík se zbožím, předat jí dětský kočárek s dítětem a po zaplacení zboží a jeho vyložení do automobilu, kterým přijeli, se případně vrátit zpět s prázdným vozíkem za obviněnou.
Soudy zjištěné jednání obou spoluobviněných však naopak jednoznačně vypovídá o přímém záměru spáchat společně trestný čin krádeže. Oba si zcela nepochybně museli být vědomi toho, že nakupování nejen v obchodním domě H., ale obecně v obchodních domech tohoto typu, probíhá standardně tak, že nakupující při výběru takového zboží (tj. zboží prodávaného samoobslužným prodejem v prodejních prostorách obchodního domu), vybrané zboží bere z regálu či jiné prodejní plochy a ukládá do nákupního vozíku či nákupního koše, případně jej nese v ruce. Kupující tedy dopravuje vybrané zboží k pokladně viditelně a nikterak jej neskrývá. Takovým naprosto obvyklým způsobem si však nepočínali, naopak část vybraného zboží uložili do batohu a do spodní části dětského kočárku. Již takové jednání, tedy ukrývání zboží je signálem svědčícím o počínání, které je v rozporu se zákonem. Zboží, které si zákazník v samoobslužné prodejně vybral, zůstává až do jeho zaplacení na pokladně ve vlastnictví prodejce, a do vlastnictví kupujícího přechází teprve okamžikem zaplacení, neboť teprve tehdy je uzavřena mezi kupujícím a prodávajícím kupní smlouva a kupující nabývá právo se zbožím volně nakládat (například je ukládat a uzavírat do svého batohu).
Oba soudy nižších stupňů důvodně odmítly obhajobu obviněné, že jednala sice neuváženě a lehkomyslně, nikoli však v úmyslu odcizit zboží, resp. se na jeho odcizení podílet. Obviněná se shora popsaným a evidentně sofistikovaným způsobem přímo a aktivně podílela na odcizení zboží z areálu prodejny, o čemž svědčí i to, že nešla společně s J. G. k pokladně, nýbrž samostatně a s určitým odstupem doby. Své jednání se oba obvinění snažili maskovat za pomoci dítěte a dětského kočárku a tím, že nedávali najevo, že k sobě patří. V případě zadržení J. G. nepochybně počítali s tím, že trestní postih dopadne pouze na něho. Jednali promyšleně, když ukrytí zboží činili v části obchodního domu, kde předpokládali slepé místo kamerového systému obchodního domu.
Všechny tyto okolnosti ve svém souhrnu svědčí pro správnost závěru obou soudů nižších stupňů, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s J. G. Na tom nic nemění fakt, že právě tyto znaky nejsou v odsuzujícím rozsudku perfektně a explicitně vyjádřeny.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. když tvrdila, že daný dovolací důvod je naplněn tím, že ani v rozhodnutí soudu prvého stupně, ani v rozhodnutí soudu druhého stupně se neuvádí, zda se měla dotčeného jednání dopustit v úmyslu přímém nebo nepřímém.
Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý důvod chybí nebo je neúplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože ho podle zákona měl soud pojmout do výrokové části. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s , 7. vydání, C. H. BECK, Praha 2013, str. 3172 a 3173).
Dovolatelka ve svém podání konkrétně neuvedla, který výrok soudního rozhodnutí podle ní chybí nebo je neúplný. Náležitosti rozsudku jakožto formy soudního rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou, jsou uvedeny v §120 a násl. tr. ř., přičemž Nejvyšší soud neshledal porušení daného ustanovení a tím ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Ještě lze dodat, že pokud by výhrady dovolatelky měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.)
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a