ECLI:CZ:US:2015:4.US.618.13.1
sp. zn. IV. ÚS 618/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Zuzany Glezgové, zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Žitná 10, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 166/2010-539 ze dne 4. 4. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2667/2011-583 ze dne 27. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 25. 2. 2013 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadeným rozhodnutím č. j. 14 Cmo 166/2010-539 ze dne 4. 4. 2011 Vrchní soud v Praze změnil usnesení Městského soudu v Praze č. j. 39 Cm 230/2004-470 ze dne 19. 6. 2009, jímž byla vyslovena neplatnost usnesení valné hromady společnosti D.G.REALITY s. r. o., se sídlem v Praze 2, Londýnská 29, IČ: 63677024, konané dne 22. 6. 2004, kterým byla stěžovatelka odvolána z funkce jednatelky společnosti, tak, že "žalobu" o určení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit společnosti náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud opakovaně provedl některé listinné důkazy a doplňující výslech stěžovatelky, pročež se neztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, že stěžovatelce nebyla řádně doručena pozvánka na valnou hromadu konanou dne 22. 6. 2004. Vrchní soud v Praze odmítl tvrzení stěžovatelky, že v předmětné zásilce, kterou proti podpisu převzala dne 24. 5. 2004, nebyla obsažena pozvánka na valnou hromadu, ale jiný dopis druhého společníka Charlese Diarda. Jednak soud nepovažoval stěžovatelku za dost důvěryhodnou, a to s ohledem na její přílišnou zainteresovanost na výsledku sporu a absenci hrozby sankce za křivou výpověď, a dále přihlédl k výpovědi svědka Mgr. Oplta, který byl v rozhodné době pověřen dohledem nad doručováním pozvánek na valnou hromadu a v řízení před soudem prvního stupně potvrdil, že poštovní zásilka pro stěžovatelku pozvánku obsahovala. Případné úvahy o tom, že k záměně obsahu zásilky mohlo dojít až následně, soud označil za absurdní. Konečně soud přisvědčil i argumentu dotčené společnosti, že neměla žádný důvod konání valné hromady před stěžovatelkou zatajit, když stejně výsledek hlasování o jejím odvolání z funkce jednatelky ovlivnit nemohla. V návaznosti na toto zjištění odvolací soud dospěl k závěru o opožděnosti návrhu stěžovatelky na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, neboť prekluzivní lhůta k jeho podání, vymezená v ustanovení §131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, uplynula dne 22. 9. 2004, zatímco návrh byl podán až dne 24. 11. 2004 (správně sic: 15. 11. 2004).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 2667/2011-583 ze dne 27. 11. 2012 zamítl jako nedůvodné.
Přetrvávající nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu stěžovatelka posléze vyjádřila v ústavní stížnosti. Vrchnímu soudu v Praze v ní vytkla, že porušil její ústavně zaručená práva, když účelově pominul rozhodné důkazy a skutečnosti. Stěžovatelka podle svých slov v průběhu řízení před soudem prvního stupně prokázala, že jí nebyla řádně doručena pozvánka na valnou hromadu svolanou dne 22. 6. 2004, že valná hromada se nemohla konat v sídle společnosti a dále že napadená valná hromada nebyla usnášeníschopná. S její argumentací se však odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 nevypořádal a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.
Ústavní soud přezkoumal naříkané soudní akty i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V projednávané věci stěžovatelka uplatňuje námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem a z něj vyvozovaných skutkových zjištění a právního posouzení případu. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se toliko o polemiku se závěry obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze v případě, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v daném případě nezjistil. Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že tento se plně soustředil na zjištění, zda pozvánka na valnou hromadu konanou dne 22. 6. 2004 byla stěžovatelce řádně doručena či nikoliv. Odvolací soud za tím účelem zopakoval a doplnil dokazování, jehož výsledky v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, všechny relevantní důkazy následně posoudil a vyvodil z nich, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Z ústavněprávního hlediska tedy jeho rozhodnutí plně obstojí.
Pokud odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neuvěřil tvrzení stěžovatelky o odlišném obsahu zásilky doručené jí před konáním valné hromady, dlužno podotknout, že závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, má nicméně soud povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Dospěje-li však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, je prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecného soudu uzavřen. To byl i případ nyní posuzované věci.
Vytýká-li stěžovatelka Vrchnímu soudu v Praze, že se nevypořádal s argumentací stran místa konání valné hromady dne 22. 6. 2004 a její usnášeníschopnosti, k tomu Ústavní soud poznamenává, že uvedená tvrzení byla irelevantní ve vztahu k rozhodovacím důvodům nejen odvolacího soudu, ale i soudu nalézacího, který se jimi rovněž nezabýval.
Proti též napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesla a objektivně mu ničeho ani vytknout nelze.
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše řečené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil. Pokud výsledek řízení nebyl pro stěžovatelku příznivý, nelze v tomto spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 a násl. Listiny. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala právo na úspěch ve sporu, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Shora označené požadavky dotčené soudy přitom bezezbytku naplnily.
Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu