ECLI:CZ:US:2015:4.US.704.15.1
sp. zn. IV. ÚS 704/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 49/2011 ze dne 29. 1. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1401/2014-71 ze dne 3. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011 č. j. 30 T 8/2008-1420 byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zák.") a stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterých se měli dopustit vyvedením zpeněžitelného majetku ze společnosti NKS-lakování kovů, s. r. o., se sídlem Trocnovská 27, Ostrava (IČ 25350447), a to po vzájemné dohodě a v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch ke škodě řady věřitelů, kteří v předmětném trestním řízení vystupovali jako poškození. Za tento trestný čin byl obviněnému R. R. uložen podle §256 odst. 3 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli byl podle §256 odst. 3 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Oběma obviněným byl dále podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byla oběma obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozeným část škody, ve zbytku pak byli poškození věřitelé podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními stěžovatel a státní zástupce, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z podnětu odvolání státního zástupce a stěžovatele napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a to ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti Jotun Powder Coatings (CZ) a. s. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve spojení s §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., za což jej podle §256 odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. stěžovateli výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. stěžovateli uložil omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. stěžovateli rovněž uložil peněžitý trest ve výměře l.500.000,- Kč, s tím, že dle §54 odst. 3 tr. zák. mu stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil stěžovateli povinnost, aby společně a nerozdílně s odsouzeným R. R., který byl touto povinností zavázán shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, zaplatil škodu poškozené společnosti Jotun Powder Coatings (CZ) a. s. ve výši 30.750,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvého stupně nezměněn. Proti tomuto rozsudku následně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že skutková věta odsuzujících rozhodnutí je velmi složitá a nepřehledná a doznala výrazné změny oproti podané obžalobě, která za podstatu trestného jednání označovala jednání zcela jiné, a to uzavření běžných obchodních smluv (kupní, nájemní) s odůvodněním, že věřitelé byli poškozeni v důsledku uzavření těchto obchodních smluv, neboť jimi byl ze společnosti NKS vyveden konkrétní hmotný majetek, z jehož prodeje by se jinak byli mohli uspokojit. Stěžovatel dále namítl věcnou nepříslušnost soudů, kdy rozhodování jiným soudem, než tím, který je k tomu určen zákonem, je dle jeho přesvědčení zásahem do práva obviněného, a to bez ohledu na to, zda nesprávně rozhodoval soud vyššího nebo nižšího stupně ve vztahu k soudu, který podle zákona rozhodovat měl. V dalším pak stěžovatel zrekapituloval skutkové okolnosti jeho případu a přiblížil "machinace bývalé jednatelky Vandy Konieczné". Stěžovatel soudům rovněž vytkl, že ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu bylo odvolacímu soudu mimo jiné uloženo, aby se v jeho případě zabýval subjektivní stránkou, konkrétně prokazováním jeho vědomosti o existenci závazků společnosti NKS vůči poškozeným věřitelům. Odvolací soud se dle názoru stěžovatele tímto pokynem Nejvyššího soudu neřídil, žádné nové důkazy neprováděl a při jediném jednání, kdy měl pouze přečíst některé listiny ze spisu, rozhodl "prakticky stejně jako poprvé". Stěžovatel také zpochybnil správnost výpočtu škody (chybné úvahy a metodicky nesprávný postup), která věřitelům měla vzniknout. Konečně pak poukázal na to, že mu byl uložen peněžitý trest v naprosto nepřiměřené výši, a sice mnohonásobně vyšší než R. R., který byl označen za hlavního pachatele trestného činu poškozování věřitele a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, zatímco stěžovatel byl odsouzen toliko za pomoc k tomuto trestnému činu a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 1.500.000,- Kč. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy (líčení údajných "machinací" bývalé jednatelky Vandy Konieczné, výpočet škody), sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měla fyzická napadení odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích.
Pokud jde o námitku týkající se nepřehlednosti a složitosti skutkové věty odsuzujícího rozsudku, Nejvyšší soud konstatoval, že soud prvního stupně logicky popsal skutek tak, že se ho dopustil obviněný R. R. jako pachatel, zatímco jednání stěžovatele je v popisu skutku formulováno tak, aby byla vyjádřena pomoc k tomuto trestnému činu hlavního pachatele, s tím, že znění skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu již bylo dostatečně přezkoumáno jak soudy nižších stupňů, tak i Nejvyšším soudem v rámci jeho prvního rozhodnutí, přičemž nic na tom nemění fakt, že šlo o posouzení znění skutkové věty zejména na základě námitek týkajících se totožnosti skutku. Toto své vysvětlení dovolací soud podrobně přiblížil v odůvodnění svého odmítavého usnesení (str. 8 a 9), které za protiústavní považovat nelze. Ostatně stěžovatel Nejvyššímu soudu ani nevytýká, že by tuto jeho dovolací námitku vypořádal způsobem rozporným s ústavním pořádkem, natož v čem by takový rozpor měl spočívat. Tentýž závěr lze vztáhnout i na tu námitku stěžovatele, jíž odvolacímu soudu vytýká, že nedostál pokynu Nejvyššího soudu, vyjádřenému v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, a to pokud jde o subjektivní stránku trestného činu. Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu objasnil, proč v pořadí druhý odsuzující rozsudek vrchního soudu v této části zcela obstojí (str. 10 - 13) a stěžovatel ani v tomto bodě napadené usnesení dovolacího soudu hodnověrně nezpochybnil, pouze uvedl, že "napodruhé již jeho rozsudek potvrdil".
Pokud pak jde o výhrady týkající se přiměřenosti trestu, i ty mají svůj odraz v napadeném odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, zejména v té jeho části, v níž dovolací soud na pozadí dovolacích námitek přezkoumal skutkovou větu na podkladě skutkových závěrů, jak byly zformovány před soudem prvního stupně, ale jak byly hodnoceny vrchním soudem, který vyzdvihl stěžejní a nezastupitelnou roli stěžovatele, jenž jakožto osoba mající k dispozici směnku na směnečnou částku 5 mil. Kč a vystupující jako jednatel obchodní společnosti Moravské dřevařské závody REVITEX, s. r. o., jakož i s ohledem na postavení obviněného R. R. v této společnosti (pro společnost prováděl montáž oken), spáchání trestného činu zosnoval a řídil, čímž podle názoru Vrchního soudu v Olomouci prezentovaného v jeho předchozím rozsudku ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 5 To 49/2011 spáchal organizátorství trestného činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spojení s §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., avšak vzhledem ke skutečnosti, že Vrchní soud v Olomouci byl vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho předchozím rušícím usnesení ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 5 Tdo 462/2013, nemohl v dalším řízení přistoupit ke změně napadeného rozhodnutí v neprospěch stěžovatele; protože neshledal žádných jiných důvodů, pro které by výrokovou část o vině napadeného rozsudku ve vztahu k tomuto obviněnému měnil, do této části rozsudku nijak nezasahoval. Jak již ve svém vyjádření k dovolání poukázala příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, stěžovatel svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to s již zmíněnou výhradou ohledně druhu účastenství, která však nemohla být v odsuzujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci napravena. Tato změna v typu účastenství však z hlediska zásad rozhodných pro ukládání trestní sankce nemá žádný význam (srov. §31 odst. 2 písm. b/ tr. zák.), a proto uložením byť i přísného peněžitého trestu bez formální změny druhu účastenství nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele (srov. též §28 odst. 1 tr. zák.).
Konečně pokud jde o procesní námitku věcné nepříslušnosti soudů, nemohl se jí Ústavní soud zabývat, poněvadž stěžovatel na svoji obranu nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, konkrétně v dovolacím řízení neuplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (tato dílčí námitka je tak v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná). Z argumentace stěžovatele je patrné, že porušení práva na zákonného soudce spatřuje v tom, že v prvním (a tím i v druhém) stupni rozhodoval soud vyššího stupně namísto soudu nižšího stupně. Zřejmě z těchto důvodů také dovolání omezil jen na nesprávné právní posouzení věci dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť úspěšné uplatnění prvně zmíněného dovolacího důvodu právě předpokládá, že v trestní věci rozhodl samosoudce namísto senátu, resp. soud nižšího stupně namísto soudu vyššího stupně, nikoli však naopak. Tím stěžovatel implicite zpochybnil ústavní konformitu podmínky stanovené v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (a dalších obdobných ustanovení), což ovšem není namístě.
Posouzení trestní věci soudem vyššího stupně nemůže být stěžovateli na újmu, ba naopak. Požadavky kladené na soudce přidělené k soudu vyššího stupně jsou větší v porovnání se soudci, kteří jsou po svém jmenování přiděleni k okresním soudům (srov. §67 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.). Ostatně právě při zohlednění těchto skutečností trestní řád upravuje věcnou příslušnost soudů, kdy o závažnějších deliktech přísluší v prvním stupni rozhodovat krajským soudům, a nikoli soudům okresním. Obecně je zde totiž třeba vycházet z toho, že soudci přidělení k soudům vyšších stupňů mají větší zkušenosti v porovnání se svými kolegy na soudech okresních. Nadto nelze přehlédnout, že dle §314a odst. 1 tr. ř. platí, že samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Toto ustanovení je provázáno s §17 odst. 1 téhož předpisu, dle kterého platí, že krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let (s odůvodněnými výjimkami), nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. Všechna tato východiska nutně vedou k závěru o nemožnosti způsobit ústavně nesouladný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces (obzvláště při zachování stejného objemu opravných prostředků, jakož i všech dalších procesních úkonů, které se obhajobě v trestním procesu nabízejí, a to za neměnné pozice obžaloby). Stěžovatel ostatně ani nebyl schopen ozřejmit, z jakých konkrétních hledisek by mělo rozhodnutí soudem vyššího stupně představovat porušení práva na zákonného soudce, ať již obecně či v jeho konkrétním případě.
Lze tudíž uzavřít, že obecné soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu