ECLI:CZ:US:2015:4.US.912.15.2
sp. zn. IV. ÚS 912/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) John Daniel Bartoš a 2) Robillard Roberta Dawn, oba zastoupeni JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 1 As 145/2014-61 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2014 č. j. 79 A 2/2014-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy. K tomu mělo podle stěžovatelů dojít tím, že soudy nesprávně interpretovaly a vypořádaly jejich námitky týkající se namítaného rozdílného přístupu k různým vlastníkům pozemků, neprovedly navržené důkazy a nesprávně posoudily otázku zásahu do vlastnického práva.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé, kteří jsou vlastníky vymezených pozemků v k. ú. Štramberk, podali dne 14. 4. 2014 návrh na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu města Štramberk, vydaného dne 31. 7. 2013 usnesením Zastupitelstva města Štramberka č. 16/218. Jako důvod uvedli, že plocha Z42, která je součástí jejich pozemků, byla v návrhu územního plánu oproti vymezení v konceptu územního plánu zmenšena a její funkční využití bylo změněno z plochy bydlení individuálního - městského a příměstského (BI) na plochu smíšenou obytnou - městské centrum (SMC) a byla zde povolena výstavba maximálně 4 rodinných domů s podmínkou zpracování regulačního plánu. V záhlaví označenými rozsudky Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatelů a Nejvyšší správní soud zamítl jejich kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Ostravě se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byl vydán územní plán města Štramberk. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak zejména Nejvyšší správní soud zabýval konkrétními žalobními námitkami stěžovatelů, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek došly oba soudy k závěru, že město Štramberk při vydání svého územního plánu nepochybilo a opatření obecné povahy bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu