ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.10.14.2
sp. zn. Pl. ÚS 10/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka v obnoveném řízení o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Petra Sejka, zastoupeného Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem, se sídlem Bořetín 73, 394 70 Kamenice nad Lipou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 45/2009-239 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 26. května 2014, domáhal obnovy řízení podle ustanovení §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 787/10. Po povolení obnovy řízení navrhoval znovu projednat jeho ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud usnesením ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. Pl. ÚS 10/14 obnovu řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 787/10, podle ustanovení §119b zákona o Ústavním soudu povolil, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 zrušil a rozhodl, že v řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 787/10 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 10/14.
3. Z podané ústavní stížnosti, spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 787/10 a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 8 C 302/2007 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Prachaticích domáhal určení, že výpověď daná stěžovateli dopisem žalované Nemocnice Prachatice, a. s. (dále jen "vedlejší účastník řízení"), je neplatná. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 30. června 2008 č. j. 8 C 302/2007-135 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na nákladech řízení částku 2 156 Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 335 Kč. Dovolání, podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 14. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 45/2009-239 odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy a dále namítal nesprávnou aplikaci ustanovení §52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a souvisejících ustanovení. Zpochybnil provedené důkazní řízení a poukázal na to, že soudy jeho tvrzení řádně nehodnotily a neprovedly jím navržené důkazy k zavinění vedlejšího účastníka řízení na tvrzených skutečnostech. Stěžovatel má za to, že obecné soudy celou věc nesprávně právně posoudily. Tvrdil, že platnost výpovědi obsahující jediný zbývající dílčí důvod uznaný jako neplatný, spočívající ve sporech a konfliktech se spolupracovníky ohrožující péči o pacienty, nikoliv však z toho plynoucí pokles operační výkonnosti ortopedie, ve věci rozhodující soudy chybně posoudily. Dále podle názoru stěžovatele soudy chybně posoudily platnost výpovědi z důvodu nenaplnění hmotněprávní podmínky, tj. neexistence neuspokojivých pracovních výsledků, které nebyly prokázány a nesprávně posoudily i lhůty stanovené ve výzvě před podáním výpovědi. Podle tvrzení stěžovatele se odvolací soud odpovídajícím způsobem nezabýval skutečností, že došlo ve lhůtě stanovené výzvou před podáním výpovědi k nápravě (za nedůvodného předpokladu, že vůbec docházelo k závadnému chování stěžovatele) ani se nezabýval upozorněním stěžovatele ve svém závěrečném vyjádření ze dne 15. června 2008 na nerovné podmínky, které vedlejší účastník řízení uplatnil vůči nově přijatému lékaři na původní pracovní místo stěžovatele. Stěžovatel rovněž uvedl, že ztráta operačního zázemí a dobrého jména se negativně promítá do chodu jeho privátní praxe v Českém Krumlově, kterou stěžovatel provozuje od roku 2004. Od roku 2008 je tato praxe jediným zdrojem příjmu stěžovatele a tento stav má podle tvrzení stěžovatele nepříznivý finanční dopad na jeho majetkové poměry.
III.
Vyjádření účastníků řízení
5. Ústavní soud doručil ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení s tím, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 12. srpna 2014 uvedl, že námitky stěžovatele, přestože namítá porušení práva na spravedlivý proces, jsou svojí povahou převážně vyjádřením nesouhlasu a pokračováním polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí, a na tomto základě předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právní posouzení věci samé. Ústavní soud již při posuzování opodstatněnosti původní ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu uvedl, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Obsah námitek směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu podle názoru tohoto soudu neumožňuje [ani ve světle úvah o ústavnosti ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavně právní přesah. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhoval, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.
7. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 20. srpna 2014 zcela odkázal na skutkové i právní hodnocení plynoucí z odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností, kdy odvolací soud v tomto rozsudku dostatečně vyčerpávajícím způsobem odůvodnil ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce, s ohledem na výkon funkce stěžovatele, a to i za splnění formálního předpokladu (písemné výzvy zaměstnanci k odstranění nedostatků v práci v přiměřené době). Podle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích není jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 36 Listiny. Věc byla na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu právně posouzena, proto tento soud navrhoval, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
8. Vedlejší účastník řízení své vyjádření k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nepodal a svého postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdal (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud doručil podaná vyjádření stěžovateli. Stěžovatel ve své replice ze dne 19. září 2014 vyjádřil nesouhlas s tvrzením Nejvyššího soudu a trvá na svém názoru, že jeho dovolací důvody byly podřazené pod tehdy platné ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž tato argumentace současně odůvodňuje jeho tvrzení o ústavněprávním přesahu vad napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že obecně principem obsahu každé stížnosti je určitá polemika s dosavadním průběhem předchozího řízení v soustavě obecných soudů a ve své ústavní stížnosti podrobně vysvětlil, z jakého důvodu se nejedná o žádné nové dovolací důvody, přičemž stěžejní podle jeho názoru je, že nebyl prokázán pokles operační výkonnosti oddělení ortopedie v důsledku jeho chování. K vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích pak stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru jde o pouhý odkaz na původní rozsudek, bez jakékoliv argumentace.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
11. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
13. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
14. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat nerespektování obecných principů soudního uvážení.
15. Napadené usnesení Nejvyššího soudu pak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud řádně posoudil přípustnost dovolání a poté podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné. Své rozhodnutí odpovídajícím způsobem (byť stručně) odůvodnil. Jeho postup byl ústavně konformní; proto k odepření spravedlnosti nedošlo.
16. Možno dodat, že nic nenasvědčuje tomu, že by Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval svévolně, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, jak hodnotil provedené důkazy, resp. k jakým skutkovým závěrům dospěl, jak interpretoval citované ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce a jak je na zjištěný skutkový stav aplikoval. Učiněné závěry přitom nelze obecně považovat (z věcného hlediska) za extrémní. Odvolací soud považoval skutkové zjištění soudu prvního stupně za správné a úplné, neboť tento soud provedl všechny důkazy, které byly předloženy, pokud se jevily potřebnými k prokázání rozhodných skutečností, aby věc bylo možno po právní stránce posoudit. Skutková zjištění soudu prvního stupně, že u stěžovatele docházelo s ostatními spolupracovníky k takovým konfliktům na pracovišti, které vedly k napjaté atmosféře na pracovišti, považoval i odvolací soud za správná, když to vyplývalo z řady svědeckých výpovědí jak sester, tak lékařů. Námitky vznesené stěžovatelem v podaném odvolání nepovažoval odvolací soud za důvodné. Ve výzvě k odstranění nedostatků je podle jeho závěru zcela konkrétně uvedeno, v čem spočívají neuspokojivé pracovní výsledky stěžovatele (konflikty se zaměstnanci) a co je od něj požadováno, tedy jak má své chování změnit (schopnost týmové spolupráce, založené na vzájemně obecně lidsky i pracovně slušné komunikaci s ostatními zaměstnanci a pacienty). Odvolací soud měl za to, že pokud stěžovatel působil jako lékař chirurgického oddělení - ordinář pro ortopedii, je v takovém postavení významné, jak se chová k ostatním spolupracovníkům. S ohledem na výkon funkce stěžovatele je podle závěrů učiněných odvolacím soudem proto jeho chování významné a stačí k použití uvedeného výpovědního důvodu. Vzhledem k tomu, že byl splněn formální předpoklad (písemná výzva zaměstnanci k odstranění nedostatků v práci v přiměřené době) považoval odvolací soud za správné, že soud prvního stupně dovodil, že byl dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce. Odvolací soud pak nespatřoval uplatnění výpovědního důvodu v další vytýkané skutečnosti, a to že za dobu provozování soukromé praxe stěžovatele došlo k poklesu vyšetření a ošetření pacientů v ortopedické ambulanci, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by k tomuto poklesu došlo vinou stěžovatele.
17. Vytýká-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně zhodnotily důkazy a že neprovedly jím navržené důkazy, tuto námitku považuje Ústavní soud za neopodstatněnou. Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a k tomu nelze vyvodit povinnost na straně obecných soudů provést každý navržený důkaz. V posuzovaném případě stěžovatel u soudu prvního stupně žádné další důkazy nenavrhoval (srov. č. listu 130 a 131); odvolací soud pak při jednání konaném dne 21. října 2008 zamítl návrhy na doplnění dokazování ze strany vedlejšího účastníka řízení pro nadbytečnost, přičemž právní zástupce stěžovatele k dotazu soudu uvedl, že žádné další návrhy na doplnění dokazování nemají (č. listu 210 až 211).
18. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
19. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Pavel Rychetský v.r.
předseda Ústavního soudu