ECLI:CZ:US:2016:1.US.1007.16.1
sp. zn. I. ÚS 1007/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti I. J., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, zastoupeného JUDr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 3125/11, 787 01 Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1426/2015-101 ze dne 15. 12. 2015, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 24/2015-6743 ze dne 13. 5. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 61 T 18/2012-6470 ze dne 18. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a jedenácti měsíců, pro jejichž výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 30 000 Kč, tedy v celkové výměře 15 000 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stěžovateli podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 500 dnů.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako jednatel společnosti J&B, spol. s r. o., v období od 8. 8. 2007 do 16. 12. 2008, v úmyslu odčerpat výnosy ze sjednaných zakázek, schválil jmenovanou společností přijaté faktury, a tím dal pokyn k jejich proplacení, ačkoli na fakturách deklarovaný předmět plnění ve skutečnosti nebyl této společnosti dodán. V důsledku toho byly z účtu společnosti J&B, spol. s r. o., proplaceny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikované faktury za dodávky KARI sítí a jiného druhu hutního materiálu od dodavatelů NOTEVER s. r. o. a DANYBILD s. r. o., přičemž následně byly takto poukázané prostředky z účtů těchto společností spoluobviněnými J. K. a J. S. vybrány a poté použity nezjištěným způsobem. Jak stěžovatel, tak i oba spoluobvinění věděli, že společnosti NOTEVER s. r. o. a DANYBILD s. r. o. fakturovaný materiál ve skutečnosti společnosti J&B, spol. s r. o. nedodaly, neboť šlo o fiktivní faktury.
Citovaný odsuzující rozsudek napadl stěžovatel v celém rozsahu odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel předně namítl, že Vrchní soud v Olomouci se při svém opětovném rozhodování ve věci nezabýval tím, zda byly splněny pokyny uložené soudu prvního stupně v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí. Soudům pak vytýká především extrémní nesoulad skutkových zjištění s přijatými právními závěry, s tím, že soudy se ve svých rozhodnutích neřídily zásadou in dubio pro reo. Dále stěžovatel zpochybnil znalecký posudek Vysokého učení technického v Brně a namítl, že soudy současně opomenuly jako znalecký posudek provést a náležitě vyhodnotit obhajobou předložený znalecký posudek znaleckého ústavu Activities, a. s. Konečně stěžovatel namítl nedostatečný čas na přípravu obhajoby i nesprávné rozhodnutí o trestu. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, v to počítaje i stěžovatelem obsáhle provedené vlastní hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí v ústavní stížnosti. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud v kontextu námitek stěžovatele předně uvádí, že se již měl příležitost předmětnou trestní kauzou zabývat, a to v rámci projednání ústavních stížností spoluobviněných J. K. a J. S., které obě odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, a to usneseními sp. zn. IV. ÚS 1023/16 ze dne 27. 9. 2016 a sp. zn. IV. ÚS 996/16 ze dne 20. 9. 2016. V nich především poukázal na to, že v posuzované věci byly veškeré požadavky na důkazní postup v trestním řízení beze zbytku naplněny, právní závěry učiněné obecnými soudy nebyly v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními ani provedenými důkazy a soudy se nedopustily ani jiného pochybení, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny. Zejména v této souvislosti připomněl, že závěr o fiktivnosti reálné činnosti společnosti NOTEVER s. r. o. nalézací soud opřel o řadu logicky na sebe navazujících nepřímých důkazů, které také podle Ústavního soudu zcela postačují k přijetí uvedeného závěru. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na konkrétní okolnosti fungování společnosti NOTEVER s. r. o. (fiktivní sídlo, žádní zaměstnanci, skutečná pracovní činnost stěžovatele, pohyby na bankovním účtu společnosti, následný převod společnosti na tzv. bílého koně atd.), přičemž konstatoval, že reální dodavatelé, ani přepravce materiálu, s nímž měla společnost obchodovat, nebyli doloženi, a k dispozici nebylo soudu ani účetnictví této společnosti. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že soud prvního stupně též náležitě objasnil, z jakých skutečností dovodil fiktivnost konkrétních v rozsudku uvedených faktur. Odkázal přitom nejen na výpověď svědkyně Hermannové, ale také na výpověď řady dalších svědků a listinné důkazy, včetně dokumentace k jednotlivým stavebním akcím. Od těchto závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani ve vztahu k námitkám nynějšího stěžovatele, a to zejména o extrémním nesouladu skutkových zjištění a na jejich základě soudy provedených právních závěrů.
Ústavní soud se v uvedených usneseních zabýval i námitkou vztahující se k údajně opomenutému znaleckému posudku znaleckého ústavu Activities, a. s. Konkrétně uvedl, že se musel ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že znalecký posudek nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz, jenž by zapříčinil porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Znalecký posudek byl totiž proveden ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, který se jím v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval a vysvětlil, proč neshledal důvod odchýlit se od závěrů znaleckých posudků Ing. Čecha a Vysokého učení technického v Brně (zmíněný znalecký ústav totiž nepřípustně hodnotil důkazy a porovnával jednotlivé výpovědi některých svědků, což mu nepříslušelo).
Ústavní soud ve vzpomínaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1023/16 ze dne 27. 9. 2016 odmítl i námitky stran tvrzeného porušení práv obhajoby a principu rovnosti účastníků řízení, neboť v postupu obecných soudů neshledal vady dosahující ústavněprávní roviny. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně o trestu, nelze než, ve shodě s Nejvyšším soudem, byť tak učinil na adresu spoluobviněného J. K., uzavřít, že i ve vztahu ke stěžovateli soud maximálním možným způsobem hodnotil jeho majetkové poměry tak, jak mu stanoví zákon, kdy byl oprávněn při absenci některých poznatků o příjmech stěžovatele, jeho majetku a výnosech z něj postupovat v mezích ustanovení §68 odst. 4 tr. zákoníku, tedy odhadem, který také odůvodnil a jehož odůvodnění v tomto směru dle názoru Ústavního soudu nepředstavuje extrémní exces. Stěžovatel pak s tímto odhadem a jeho odůvodněním v ústavní stížnosti nesouhlasí, jde ovšem o prostor, který za těchto okolností není s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu otevřen přezkumu v řízení o podané ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani jiné jeho ústavně zaručené právo. Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu