ECLI:CZ:US:2016:1.US.1067.16.1
sp. zn. I. ÚS 1067/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. Věznice Jiřice, P.O. BOX 8, Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Monikou Čírtkovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 44, Kolín II, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 16/2016-53 ze dne 20. 1. 2016, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení práva na soudní ochranu, tedy porušení práv z V. hlavy Listiny, zejména čl. 40 odst. 5, a dále čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Okresní soud v Nymburce usnesením č. j. 4 Nt 1270/2015-44 ze dne 16. 12. 2015 zamítl žádost stěžovatele o přeřazení do věznice s mírnějším režimem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta napadeným usnesením Krajského soudu v Praze.
3. Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do tří skupin. Zaprvé stěžovatel namítá, že soudy nepostupovaly v řízení dostatečně individuálně, zejména že nebraly v potaz jeho konkrétní plnění individuálního programu zacházení a že nezhodnotily skutečnost, že věznice Jiřice dle stěžovatele během posuzované doby takřka přestala udělovat kázeňské odměny. Zadruhé namítá, že pokud se při rozhodování o přeřazení mezi jednotlivými typy věznic bere v potaz charakter spáchané trestné činnosti, tak se jedná o dvojí přičítání téže skutečnosti k tíži stěžovatele. Zatřetí namítá, že jednotlivé věznice i soudy přistupují k odsouzeným velmi rozdílně, důsledkem čehož by bylo kladné rozhodnutí ve stěžovatelově případě, pokud by rozhodoval jiný soud.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Stěžovatel namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho osobními poměry a situací ve věznici Jiřice, ve které přestaly být, podle jeho názoru, udělovány kázeňské odměny. Okresní soud považoval žádost stěžovatele o přeřazení do věznice s mírnějším režimem za předčasnou. Důvodem bylo zejména to, že stěžovatel byl kázeňsky odměněn pouze jednou. Okresní soud v napadeném rozhodnutí dále zmínil, že se stěžovatel ve výkonu trestu choval slušně, neměl žádné kázeňské problémy a byl zařazen do I. skupiny vnitřní diferenciace. Krajský soud se v napadeném usnesení vyjádřil k námitkám stěžovatele, přičemž usoudil, že stěžovatel sám sebe hodnotí pozitivněji, než jak jej posoudily soudy. Obě napadená rozhodnutí tak obsahují dostatečně konkrétní odůvodnění závěrů obecných soudů, aby byly zachovány zásady spravedlivého procesu, zakotvené v Listině.
8. Nad rámec tohoto případu Ústavní soud obecně poznamenává, že počet kázeňských odměn či trestů by neměl být rozhodující v řízeních o přeřazování vězňů do jiného typu věznice. Vedou ho k tomu dva důvody. Prvním je, že primárním cílem přeřazení vězně do jiného typu věznice není odměnit vězně za jeho chování, ale umožnit efektivnější nápravu vězně. Nápravě může prospět mírnější či přísnější typ vězení i v případech, kdy si určitý vězeň nevyslouží žádnou kázeňskou odměnu či trest. Druhým důvodem je, že odměna (či trest) vyjadřuje pouze část jednání či snahy vězně o nápravu. Soudy se ale při svém rozhodování musí primárně vztahovat k člověku a k jeho chování jako k celku (srov. §57 odst. 2 trestního zákoníku týkající se přeřazování), nemohou tak hodnotit vězně primárně na základě sekundárních ukazatelů (v tomto případě kázeňských odměn či trestů).
9. Dále stěžovatel namítá, že byl porušen zákaz dvojího přičítání, jím konkretizovaného tak, že trestná činnost, v tomto případě drogový delikt, by neměla mít vliv na rozhodování o přeřazování mezi jednotlivými typy věznic. Zásada ne bis in idem vyjadřuje zákaz stíhání za čin, pro který byl již jednou pachatel pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě). V tomto konkrétním případě se nejedná o nové trestní či obdobné řízení, ale o rozhodování o přeřazení mezi jednotlivými typy věznic. Přeřazení do jiného typu věznice má přitom za cíl umožnit lepší nápravu odsouzeného v jiném typu věznice. Nelze tvrdit, že druh kriminality, za kterou byl pachatel odsouzen, nemá mít vliv na zvolený způsob zacházení, který má pomáhat a vést k nápravě odsouzeného. Má-li druh kriminality vliv na zařazování do typu věznice, pak může mít i vliv na rozhodování o tom, zda je na místě přeřadit pachatele do jiného typu věznice. Je nicméně otázkou, jak velký vliv by typ spáchané kriminality měl mít jak na rozhodnutí o zařazení do typu věznic, tak při rozhodování o přeřazení do jiného typu věznice. Obecně ale nelze souhlasit se stěžovatelem, že by přihlédnutí k druhu spáchané trestné činnosti při rozhodování o přeřazení mezi typy věznic znamenalo prolomení zásady ne bis in idem.
10. Třetí námitka stěžovatele směřuje vůči rozdílným přístupům soudů i věznic při rozhodování o přeřazení mezi typy věznic. Ústavní soud již dříve poukázal na problém srovnatelnosti při ukládání trestních sankcí (usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016). Zároveň ale judikoval, že mu náleží zasahovat do pravomoci obecných soudů jedině tehdy, pokud by takové rozhodnutí vybočilo z ústavněprávních kautel. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu by bylo, pokud by se jednalo o projev libovůle či by napadené rozhodnutí bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (bod 30 usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016). Nedílnou součástí moderního soudního uvážení jsou i rozdíly mezi soudy při rozhodování (srov. HAWKINS, K. Order, rationality and silence: some reflection on criminal justice decision-making. In GELSTHORPE, L. a N. PADFIELD (eds.). Exercising discretion: Decision-making in the criminal justice system and beyond. Cullompton: Willan Publishing, 2003, s. 186-219.). Těchto rozdílů se nelze plně zbavit, rovnosti lze totiž v reálném životě dosahovat pouze přibližně [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.)]. Byť je povinností státu usilovat o odstraňování nežádoucích rozdílů při ukládání trestů a rozhodování o jejich průběhu, námitky ohledně rozdílného postupu obecných soudů v tomto případě nedosahují ústavněprávních rozměrů. Nejednalo se ani o libovůli soudu, ani rozhodnutí není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud současně nevyhověl návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť to citované zákonné ustanovení ex lege vylučuje s ohledem na výsledek řízení o této ústavní stížnosti, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (srov. výslovně §62 odst. 4 věta prvá zákona o Ústavním soudu "Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení...").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu