ECLI:CZ:US:2016:1.US.1135.16.1
sp. zn. I. ÚS 1135/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 557/2015-I.-146 ze dne 14. 10. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 28/2014 v Praze ze dne 26. 9. 2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 T 11/2011-6751 ze dne 2. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka namítá porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Městský soud svým napadeným rozsudkem shledal stěžovatelku vinnou ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 trestního zákoníku formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala, vrchní soud jej zrušil a rozhodl, že stěžovatelka spáchala zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a za to byla odsouzena k třem letům a šesti měsícům trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatelka namítá, že soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Konkrétně, že nebyl naplněn požadavek úmyslného jednání stěžovatelky a že z dokazování nevyplývá bez důvodných pochybností, že by vytvořila řetězec obchodních vztahů. Proto namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a že byla porušena zásada presumpce neviny. Dále namítá, že bylo porušeno její právo na obhajobu, protože se obecné soudy nezabývaly jejími námitkami, a že byly městským soudem způsobeny nedůvodné průtahy v řízení, čímž bylo narušeno její právo na projednání věcí bez zbytečných průtahů.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu a spisu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu, jak sama stěžovatelka uvádí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Ústavní soud si je vědom závažnosti namítaných práv. Právo na spravedlivý proces zahrnuje právo na řádně provedené a hodnocené důkazy. Není-li bez důvodných pochybností prokázáno, že se pachatel dopustil trestného činu, tak musí být zproštěn obžaloby. Tyto principy jsou základními kameny moderního trestního práva. Je však třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud se nemůže pouštět do spekulací o správnosti rozhodnutí obecných soudů, pokud nejsou jejich tvrzení v extrémním rozporu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Námitkám, že nebyl naplněn požadavek úmyslného jednání stěžovatelky a že z dokazování nevyplývá bez důvodných pochybností, že by stěžovatelka vytvořila řetězec obchodních vztahů, se věnovaly všechny tři instance obecného soudnictví. Vrchní soud se jim detailně zabýval v napadeném rozsudku na str. 67-69. V průběhu dokazování bylo prokázáno, že se stěžovatelka podílela na vedení účetnictví několika dotčených společností, včetně zpracování daňového přiznání, a tak měla přehled o činnosti společností včetně jejich trestněprávních aspektů. Nejvyšší soud se námitkám stěžovatelky rovněž věnoval, zejména na str. 17 napadeného usnesení. Za podstatné shledal mj. tabulky na jí používané výpočetní technice, které zachycovaly finanční operace mezi jednotlivými daňovými subjekty a další skutečnosti, které svědčí o tom, že stěžovatelka věděla, že některé objednávky a faktury byly vystaveny jen účelově. Byť, jak poznamenal již Vrchní soud, odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu bylo kusé, celkově odůvodnění obecných soudů bylo rozsáhlé a věnovalo se námitkám stěžovatelky. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by tvrzení obecných soudů byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy či že nebylo soudy vyvráceno tvrzení, že stěžovatelka pouze prováděla prvotní zachycení jednotlivých účetních případů.
9. Ústavní soud nemá pochyb, že není možné přistupovat k plošné kriminalizaci administrativních pracovníků, kteří se podílejí skrze své odborné znalosti na páchání trestné činnosti, a nelze snímat primární odpovědnost z osob organizujících trestnou činnost. Při posuzování viny a případného trestu je třeba přihlížet nejen k zapojení administrativních pracovníků do páchání trestné činnosti, ale též nakolik existenčně záviseli na příjmu, tedy do jaké míry by pro ně mohlo mít likvidační následky nepodřízení se příkazům, k motivům k trestné činnosti a k dalším aspektům trestné činnosti. V případě odborných pracovníků je také třeba přihlédnout k možnosti jejich kárného stíhání.
10. Zároveň nelze připustit, aby administrativní pracovníci byli vyňati z působnosti trestního práva z důvodu své pozice. Podílejí-li se na trestné činnosti, ať již výslovně či mlčky, není možné jejich jednání přecházet. Je však otázkou, zda namísto institutu spolupachatelství není případnější používat institut pomocníka, který by v některých případech více odpovídal pozici administrativního či odborného pracovníka. V posuzovaném případě však obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a proč dospěly k závěru o spolupachatelství stěžovatelky. Míru účasti na trestné činnosti zohlednily v uložené výši trestu.
11. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud nemá za to, že by bylo napadnutými rozhodnutími porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces či na presumpci neviny.
12. Stěžovatelka uvádí, že bylo porušeno její právo na obhajobu zejména tím, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími připomínkami. Ani tato námitka neobstojí, zejména odvolací soud pečlivě odůvodnil své závěry a s obhajobou stěžovatelky se náležitě vypořádal.
13. Dále stěžovatelka uvádí, že došlo k nedůvodným průtahům v řízení, jelikož Městský soud v Praze vydal druhý rozsudek 2. 4. 2014, zatímco Vrchní soud v Praze zrušil předchozí rozsudek již 17. 12. 2012. Po prozkoumání spisu Ústavní soud zjistil, že v daném období si Městský soud v Praze nechal vypracovat posudek, doplnění posudku, odborné vyjádření a proběhlo několik stání hlavního líčení. Ani tato námitka proto neobstojí, jelikož nenastalo tak vážné porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, které by mělo dopad na řízení. Případné porušení procesních práv a jejich eventuální kompenzace pak není předmětem trestního řízení, ale mělo by být případně řešeno v řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem.
14. Ústavní soud proto z důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu