ECLI:CZ:US:2016:1.US.1151.16.1
sp. zn. I. ÚS 1151/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Bc. Aleše Kohoutka, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem kanceláře U Hadovky 564/3, 160 00 Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2015 č. j. 24 Co 1772/2014-96 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016 č. j. 20 Cdo 1809/2015-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že shora uvedené soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva") a jak plyne z ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Dále stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na rovnost před zákonem ve smyslu ustanovení čl. 1 Listiny a právo vlastnit majetek zaručené ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a dalších zaslaných dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2013 č. j. 14 C 88/2013-40 (dále jen "exekuční titul") byla výrokem III žalovanému, tj. Mysliveckému sdružení Koloměřice Chrášťany (dále jen "vedlejší účastník"), uložena povinnost přijmout stěžovatele za svého člena, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Protože se stěžovatel domníval, že vedlejší účastník tuto povinnost nesplnil, podal exekuční návrh. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1. 8. 2014 č. j. 43 EXE 4268/2013-64 výrokem I exekuci zastavil dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a výroky II a III uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady a nahradit náklady exekuce. Okresní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že vymáhaná povinnost byla ještě před zahájením exekučního řízení vedlejším účastníkem splněna a je zřejmé, že exekuční titul nabytím právní moci nahradil souhlasný projev vůle vedlejšího účastníka se vznikem členství stěžovatele. Proto exekuce dle jeho soudu nepřicházela vůbec v úvahu. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl, že způsobilá k výkonu rozhodnutí jsou pouze rozhodnutí soudů či jiných orgánů, která ukládají povinnost ke splnění. Vykonat dle jeho názoru nelze rozhodnutí soudu, jímž se nahrazuje projev vůle ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř. V tomto smyslu krajský soud kvalifikoval i výrok III exekučního titulu, tedy nikoli jako rozhodnutí ukládající povinnost k plnění, ale jako nahrazení projevu vůle. Krajský soud je toho názoru, že exekuční titul by nebylo možno vykonávat ukládáním pokut, jak se stěžovatel domáhal, neboť se jednalo o rozsudek na prohlášení vůle. Nehledě na to, že je vyloučeno, aby pokuty ukládané vedlejšímu účastníkovi přinutily jeho členy hlasovat o přijetí stěžovatele za člena v rozporu s jejich přesvědčením. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel byl přijat za člena vedlejšího účastníka dnem nabytí právní moci výroku III. Tomu odpovídalo i to, že stěžovatel se jako člen vedlejšího účastníka choval a bylo s ním jako se členem zacházeno. Zahájení exekuce proto bylo dle jeho názoru bezpředmětné.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít smlouvu, popřípadě učinit jiný právní úkon, nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy či učinění právního úkonu, což je v souladu s ustanovením §161 odst. 3 o. s. ř. i ustálenou soudní praxí. Protože exekuční titul povinnost něco strpět či něčeho se zdržet, případně provést práce a výkony ve smyslu ustanovení §258 odst. 2 o. s. ř., neuložil, naopak stanovil povinnost učinit jiný právní úkon, nebyl stěžovatelem, jakožto dovolatelem, vymezený předpoklad přípustnosti dovolání naplněn.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se především domnívá, že exekuční titul nemůže být v žádném případě rozsudkem nahrazujícím prohlášení vůle ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že jako takový by exekuční titul musel být v prvé řadě formulován, a to včetně odůvodnění, a neměl by obsahovat stanovení lhůty dle ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel dále uvádí, že řízení končící vydáním exekučního titulu bylo zahájeno jeho žalobou na plnění, a proto jakákoli jiná intepretace tohoto titulu není možná. Stěžovatel se dále domnívá, že je nutné rozlišovat mezi tvorbou vůle a projevem vůle. Usnesení členské schůze nikdy nemůže představovat projev vůle, ale výhradně proces tvorby vůle. Projev může činit pouze statutární orgán právnické osoby, případně jiná k tomu zákonem nebo stanovami povolaná osoba. Proto stěžovatel podal žalobu na plnění, směřující k tomu, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost přijmout stěžovatele za svého člena. K tomu mělo dojít tím, že vedlejší účastník řádně svolá členskou schůzi a na usnášeníschopné členské schůzi přijme požadovanou většinou usnesení o přijetí stěžovatele za člena. Tento postup považuje stěžovatel za vykonatelný ukládáním pokut dle ustanovení §351 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel dále uvádí, že se vedlejší účastník domáhal zastavení exekuce i pro náklady nalézacího řízení, přestože exekuce pro tyto náklady vůbec nebyla vedena. I z tohoto důvodu je stěžovatel přesvědčen, že návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce měl být jako nedůvodný zamítnut.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly příslušná zákonná ustanovení natolik extrémně, že svým postupem zjevně vybočily z mezí ústavnosti, a zasáhly tak do jeho práv na spravedlivý proces. Nadto se domnívá, že pokud má zaplatit i náklady řízení, bylo tím nepochybně zasaženo též do jeho práva vlastnit majetek.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů z hlediska porušení namítaných základních práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především směřuje svou ústavní stížnost proti postupu krajského soudu, a následně Nejvyššího soudu, který kvalifikoval exekuční titul ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř., tedy jako rozsudek ukládající prohlášení vůle. Ústavní soud však v takovém postupu obecných sudů neshledal jakékoli pochybení, které by se mohlo dotknout základních práv stěžovatele. Postup, který stěžovatel navrhuje, tedy povinnost vedlejšího účastníka svolat členskou schůzi a na ní jakousi vůli zformovat, nedává smysl. Takto stanovená povinnost by nebyla právně vymahatelná, a to ani ukládáním pokut, což se plně projevuje v ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř. Jiný postup postrádá jakoukoli normativní, případně donucovací složku a jakékoli ukládání pokut, případně jiné nucené splnění uložené povinnosti, by nemohlo vést k cíli, který stěžovatel požaduje. Představa stěžovatele, že pokuty by měly přimět členy vedlejšího účastníka ke svobodnému hlasování dle představ stěžovatele, není správná.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy hájily práva stěžovatele v co možná největším rozsahu. Ústavní soud také připomíná, že výkon práva, resp. jeho aplikace a intepretace nesmí být nesmyslná či nereálná. Tento základní normativní požadavek obecné soudy beze zbytku naplnily. Nelze také přehlédnout, že se stěžovatel domáhal něčeho, čeho se již domáhat nemohl, neboť svého cíle dosáhl. Vynucovat splnění povinnosti, která již byla podle názoru soudů všech stupňů splněna, se zcela pohybuje mimo racionální právní sféru. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem namítaná nesprávná formulace exekučního titulu. I v tomto případě Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelem namítaný nesoulad mezi tím, že v exekučním titulu je stanovena lhůta k plnění dle ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. a tím, že projev vůle vedlejšího účastníka byl nahrazen exekučním titulem okamžikem nabytí právní moci, vyřešily soudy s přihlédnutím k ochraně základních práv stěžovatele. Interpretace, kterou v tomto směru provedl jak krajský soud, tak Nejvyšší soud v ústavní stížností napadených usneseních je v souladu s mezemi kladenými ústavním pořádkem České republiky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu