ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1809.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 1809/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Mgr. A. K. , zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, U Hadovky 564/3, proti Mysliveckému sdružení Koloměřice - Chrášťany , se sídlem v Chrášťanech 123, identifikační číslo osoby 68520298, zastoupenému Mgr. Bohumilem Vlčkem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Šeříková 32, pro nepeněžité plnění jiné povinnosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 EXE 4268/2013, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. února 2015, č. j. 24 Co 1772/2014-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 2. 2015, č. j. 24 Co 1772/2014-96, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 8. 2014, č. j. 43 EXE 4268/2013-64, který exekuci na nepeněžité plnění, spočívající v povinnosti povinného přijmout oprávněného za svého člena, zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 929 Kč k rukám advokáta povinného.
Odvolací soud vyšel ze znění vykonávaného výroku III. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2013, č. j. 14 C 88/2013-40 (dále též „exekuční titul“), jímž byla povinnému (mysliveckému sdružení) uložena povinnost přijmout oprávněného za svého člena ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí. Dovodil, že uvedený výrok „je namístě kvalifikovat nikoli jako rozhodnutí ukládající povinnost k plnění, nýbrž jako rozhodnutí, jímž se bez dalšího nahrazuje projev vůle povinného mysliveckého spolku“ ve smyslu §161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“). Výrokem je fakticky „suplována většinová vůle členů spolku“ a na jeho základě byl oprávněný přijat za člena povinného dnem nabytí právní moci rozhodnutí (25. 9. 2013). Zahájení exekuce proto bylo „bezpředmětné“, přihlédl-li odvolací soud rovněž k tomu, že s oprávněným bylo již jako s členem povinného zacházeno a oprávněný se jako člen povinného choval.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti vymezil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť exekuční titul je jednoznačně rozhodnutím, ukládajícím povinnost k plnění. Oprávněný se v nalézacím řízení žalobou domáhal vydání právě rozhodnutí k plnění, nikoli nahrazení projevu vůle povinného, a to s ohledem na skutečnost, že řádným členem se oprávněný může stát výhradně přijetím za člena členskou schůzí povinného. V případě rozporu stanov mysliveckého sdružení s ustanovením §32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, je myslivecké sdružení povinno nejprve uvést stanovy do souladu se zákonem a teprve následně rozhodnout o přijetí za člena, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. z usnesení ze dne 24. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4899/2009, či rozsudku ze dne 18. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005), kterou odvolací soud ignoroval. Dovolatel připomněl, že obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, a řadu dalších rozhodnutí dovolacího soudu). Doplnil, že byl „šokován“ postupem odvolacího soudu (odročením jednání, viditelnou snahou rozhodnout ve prospěch povinného ve spojení se zjištěním dovolatele, že jeden z členů odvolacího senátu je 20 let myslivcem). Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, návrh povinného na zastavení exekuce zamítne, čímž změní rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby zároveň zrušil výrok usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, o němž rozhodne provedením exekuce pověřený soudní exekutor.
Povinný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud (viz §10a o. s. ř.) o věci rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dále opět „o. s. ř.“ (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), se závěrem o nepřípustnosti dovolání oprávněného.
Vymezil-li dovolatel v souvislosti s náležitostí dovolacího důvodu a předpokladu přípustnosti dovolání (§241a odst. 1 a 3, §237 o. s. ř.) rozhodnou právní otázku tak, že výrok podkladového rozhodnutí o povinnosti povinného mysliveckého sdružení přijmout oprávněného za svého člena je exekučním titulem (nikoli rozhodnutím o nahrazení prohlášení vůle povinného podle §161 odst. 3 o. s. ř.), je dovolací soud napadené usnesení povinen zkoumat pouze z tohoto důvodu (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože se jedná o otázku procesního práva, na jejímž řešení napadené usnesení odvolacího soudu závisí (s čímž se dovolací soud ztotožňuje), nemůže být odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4899/2009, s nimiž má být podle názoru oprávněného odvolacím soudem řešená právní otázka v rozporu, případný. Uvedená judikatura se totiž procesní povahou rozhodnutí o přijetí člena mysliveckého sdružení nezabývá a řeší (převážně) otázky práva hmotného, spjaté s výkonem práva myslivosti. Námitka dovolatele ohledně postupu mysliveckého sdružení při přijetí člena proto s rozhodnou právní otázkou nesouvisí, směřuje do fáze před vydáním podkladového rozhodnutí a nemůže sama o sobě předpoklad přípustnosti dovolání či dovolací důvod založit.
Podle §251 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, a jde-li o věc podle odstavce 2, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle §257 o. s. ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby uvedenými v tomto zákoně.
Podle §258 odst. 2 o. s. ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením prací a výkonů.
Podle §261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.
Podle §73 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí k uspokojení nepeněžitých plnění.
Podle §161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.
Odvolacím soudem řešená otázka procesního práva z citovaných ustanovení vychází a je současně konformní s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž není důvod tuto otázku řešit jinak. Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004, vysvětlil, že exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v §258 odst. 2 o. s. ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze způsobů exekuce uvedenému v §258 odst. 2 o. s. ř., požadavku zakotvenému v ustanovení §257 o. s. ř. vyhovět nelze a takový titul proto není možno z materiálního hlediska vykonat.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 1668/2010, (jakož i v předchozích dalších rozhodnutích, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004) přijal závěr, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít smlouvu, popřípadě učinit jiný právní úkon, nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy či učinění právního úkonu, je v souladu s §161 odst. 3 o. s. ř. i ustálenou soudní praxí.
Protože k exekuci oprávněným navržený titul (způsobem uvedeným v §351 odst. 1 o. s. ř., tedy uložením pokuty povinnému) povinnost něco strpět či něčeho se zdržet, jakož i provést práce a výkony ve smyslu §258 odst. 2 o. s. ř., neuložil, naopak stanoví povinnost učinit jiný právní úkon (viz shora), nemůže být dovolatelem vymezený předpoklad přípustnosti dovolání naplněn.
Směřovalo-li dovolání oprávněného rovněž proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, dovolatel k tomuto rozhodnutí neuvedl žádný dovolací důvod ani nezvolil jakékoli hledisko přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nutno-li dodat, že dovolání proti označenému rozhodnutí není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
K námitkám oprávněného týkajících se postupu odvolacího soudu či jiných vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz též §229 odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nepřihlíží (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Povinnému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a dovolatel právo na náhradu dovolacího řízení v tomto případě nemá (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu