ECLI:CZ:US:2016:1.US.1152.16.1
sp. zn. I. ÚS 1152/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 č. j. 3 Tdo 1568/2015-32, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2015 č. j. 8 To 10/2015-364, rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. listopadu 2014 č. j. 10 T 193/2013-340 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. února 2016 č. j. 10 T 193/2013-456, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. dubna 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně mělo dojít k porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 10 T 193/2013 vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. listopadu 2014 č. j. 10 T 193/2013-340 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 a odst. 3, písm. b), c) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále byl stěžovatel zavázán k povinnosti nahradit poškozenému Ing. Sedlákovi nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100 000 Kč.
3. Proti výroku o vině, trestu i náhradě škody podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. února 2015 č. j. 8 To 10/2015-364 odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. ledna 2016 č. j. 3 Tdo 1568/2015-32 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. února 2016 č. j. 10 T 193/2013-456 pak okresní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 10 000 Kč.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl stíhán a odsouzen pro zločin křivého obvinění, kterého se měl dopustit jednak tím, že podal podnět nazvaný "Věc: protizákonný postup" na Inspekci ministra vnitra, v němž uvedl, že policista p. Šoukal požadoval úplatek, a dále tím, že v písemném podání adresovaném Policii České republiky (dále jen "PČR") a redakci týdeníku Právo a regionální redakci deníku MF DNES uvedl, že se Ing. Sedlák, člen zastupitelstva města Žďár nad Sázavou, dopustil trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Kvalifikovaná podstata, za níž byl stěžovatel odsouzen, spočívá ve lživosti obvinění z trestného činu, úmyslu přivodit jinému trestní stíhání, spáchat tento čin tiskem a v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo mu způsobit vážnou újmu. Podle tvrzení stěžovatele nebyly v jeho případě naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu křivého obvinění, k jeho odsouzení došlo na základě neprokázání skutkového stavu, který byl soudem nesprávně dovozen, a to na základě řady nepřímých důkazů, které jsou podle názoru stěžovatele v extrémním rozporu se "zjištěným" skutkovým stavem. Stěžovatel rovněž namítal porušení rovnosti účastníků řízení před Nejvyšším soudem tím, že dovolání stěžovatele bylo zasláno státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství k vyjádření, ovšem že toto vyjádření ze dne 27. ledna 2016 nebylo stěžovateli ani jeho obhájci zasláno, ani nebyl uvědoměn o skutečnosti, že bylo Nejvyššímu soudu předloženo. Podle názoru stěžovatele, nelze po něm požadovat, aby se průběžně informoval, zda se v soudním spisu objevily nové listiny, a to zejména za situace, kdy je obtížně odhadnutelné, jak dlouho může řízení před Nejvyšším soudem trvat. Stěžovatel má za to, že mu měla být podle §33 odst. 1 ve spojení s §33 odst. 5 trestního řádu poskytnuta možnost uplatnit jeho právo vyjádřit se ke skutečnostem, které se mu kladou za vinu.
7. Výhrady, které měl stěžovatel ke skutku týkajícího se poškozeného Ing. Šoukala, spočívaly v jeho tvrzení, že skutečnosti zjištěné soudem nemají vazbu na obsah důkazů a závěr soudů, že došlo ke lživému tvrzení, neplyne z provedených důkazů. Ve věci rozhodující soudy tak podle závěru učiněného stěžovatelem nesprávně skutek posoudily, neboť neprokázaly, že by došlo k naplnění skutkové podstaty, za níž byl odsouzen.
8. Ke skutku ve vztahu k poškozenému Ing. Sedlákovi stěžovatel namítal, že sice nepopírá, že trestní oznámení na poškozeného podal, šlo však o běžnou občanskou žádost o ochranu před možným korupčním jednáním politika. Stěžovatel PČR předal informace, které byly mezi obyvateli Žďáru nad Sázavou veřejně známé, a žádal, aby je prošetřila, přičemž jako běžný občan neměl k dispozici žádný jiný způsob obrany proti možnému korupčnímu jednání zastupitelů. Stěžovatel nemá právnické vzdělání a nevěděl, jakým způsobem formulovat podezření tak, aby nezasáhl do práv poškozeného. Stěžovatel měl legitimní očekávání každého, kdo podezření má. Stěžovatel má za to, že PČR neprovedla dostatečně podrobné prověřování toho, zda jsou skutečnosti uvedené v jeho trestním oznámení pravdivé. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem učiněným dovolacím soudem, že skutek týkající se Ing. Sedláka má být kvalifikován jako křivé obvinění za situace, kdy měl být podle jeho názoru kvalifikován jako pomluva. Odlišení trestných činů křivého obvinění [§345 odst. 2 a odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku] a pomluvy (§184 odst. 1 trestního zákoníku), jak bylo provedeno dovolacím soudem, je podle názoru stěžovatele velmi nepřesvědčivé. Stěžovatel tvrdil, že poškozený jako veřejná osoba, měl strpět vyšší stupeň zájmu o jeho osobu a zejména vyšší míru veřejné kritiky, která někdy může mít negativní projevy. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 3622/10 (N 114/61 SbNU 669) a ze dne 7. března 2002 sp. zn. IV. ÚS 485/01 (N 26/25 SbNU 205).
9. Ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. února 2016 č. j. 10 T 193/2013-456 stěžovatel uvedl, že bylo vydáno na podkladě usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání a proto, shledá-li Ústavní soud, že bylo zasaženo do jeho práv, považuje za zřejmé, že by mělo být zrušeno i toto napadené usnesení.
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozsahu stěžovatelem uvedeném z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
12. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
13. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
14. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že neshledal pochybení v činnosti soudu prvního stupně, ani pokud se týká výroku o vině, právní kvalifikaci, uloženém trestu odnětí svobody, ani ve výroku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit majetkovou újmu.
15. V podaném dovolání stěžovatel vytýkal soudům nesprávné hodnocení důkazů, vadná skutková zjištění a představil vlastní názory na hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu. Tudíž se na procesním základě (§2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu) domáhal přehodnocení soudem prvního stupně učiněných skutkových závěrů. Současně namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Nejvyšší soud dovodil, že uvedené není samo o sobě dovolacím důvodem. Naopak dovolací soud konstatoval, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, v rámci níž stěžovatel namítl, že jeho jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině lze kvalifikovat pouze jako přečin pomluvy podle §184 trestního zákoníku a nikoliv jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud poté v odůvodnění rozhodnutí o dovolání stěžovateli podrobně vysvětlil, proč není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vytýkanými vadami a z jakého důvodu nebylo možno jeho dovolání přiznat jakékoli opodstatnění.
16. K námitce stěžovatele, že mu nebylo doručeno vyjádření Nejvyššího státního zástupce k podaném dovolání ze dne 27. ledna 2016, Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru k pochybení došlo, ale vzhledem k obsahu tohoto vyjádření, jež nemělo pro stěžovatele zásadní význam, nedosahuje jeho nedoručení stěžovateli ústavně právní rozměr. S ohledem na setrvalou argumentaci stran v průběhu trestního řízení, kdy stěžovateli nebylo žádným způsobem bráněno v uplatnění jeho obhajoby, by případná replika stěžovatele zjevně nebyla způsobilá přivodit zásadní změnu rozhodnutí dovolacího soudu. Proto Ústavní soud posoudil i tuto námitku jako nedůvodnou.
17. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu celého řízení. Ve věci rozhodující soudy se s námitkami stěžovatelem vznesenými vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
18. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu