ECLI:CZ:US:2016:1.US.1162.15.1
sp. zn. I. ÚS 1162/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Michala Gelléra, zastoupeného JUDr. Markem Steinerem, advokátem se sídlem v Brušperku, Fryčovická 146, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 53/2013-628 ze dne 15. ledna 2015 a proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 41/2012-600 ze dne 30. srpna 2012, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Ostravě domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Stěžovatel utrpěl zranění při dopravní nehodě způsobené výlučně žalovaným. Následkem zranění stěžovatel trpí zejména omezenou hybností pravé nohy lehkého stupně a omezením pohyblivosti hlezenního kloubu vpravo lehkého stupně, což jej omezuje v řadě sportovních aktivit, jimž se před úrazem intenzivně věnoval (zejména karate). Okresní soud stěžovateli přiznal 90 650 Kč jako bolestné a 1 041 600 Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění. Žalobu však zamítl v rozsahu 1 655 630 Kč. Dále rozhodl o úrocích z prodlení a nákladech řízení.
2. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu potvrdil v rozsahu 520 800 Kč, ve zbytku jeho rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel z toho, že stěžovatel původně požadoval 2 960 800 Kč, před samotným řízením a v jeho průběhu již získal 245 920 Kč. Po částečném zpětvzetí tak stěžovatel požadoval 2 787 880 Kč. Ve věci nebyl důvod pro hodnocení závažného zranění nohy stěžovatele tak, jak by to odpovídalo traumatické amputaci mezi kyčlí a kolenem. Stejně tak se odvolací soud neztotožnil s tím, že byl důvod mimořádné (čtyřnásobné oproti základnímu hodnocení) zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění. U stěžovatele utrpěla jeho výborná fyzická kondice a bohatý sportovní život. Nelze však odhlédnout od toho, že v době úrazu bylo stěžovateli 47 let, přes zdravotní omezení mohl nastoupit na svou původní pracovní pozici. Nebyl výrazně omezen ve sféře osobního a rodinného života. Kvalita života stěžovatele se tedy nepochybně citelně změnila, podle odvolacího soudu je však přiměřené toliko trojnásobné zvýšení základního bodového hodnocení. Tomu odpovídá odškodnění ve výši 781 200 Kč.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v převážné části zamítl, ve zbytku odmítl. Ve věci nebylo namístě postupovat podle §388 zákoníku práce, neboť mezi stěžovatelem a žalovaným nebyl vztah upravený pracovněprávními předpisy. Stejně tak nelze podle tohoto ustanovení postupovat proto, že by to pro stěžovatele bylo výhodnější. Soud také potvrdil, že ztížení společenského uplatnění má být hodnoceno ve vztahu k věku poškozeného, neboť mladší zranění se s nepříznivými následky budou potýkat po delší dobu a zpravidla jsou na škodnou událost hůře připraveni. Dovolací soud přitom odmítl, že by odškodnění mělo být zvýšeno s ohledem na zavinění škůdce - v projednávané věci navíc šlo o nedbalostní zavinění. Chyběl tak úmysl, zavrženíhodný motiv, osobní prospěch či jiné důvody, které by skutečně mohly odůvodnit mimořádné zvýšení. Zároveň soud odmítl, že by základní bodové hodnocení mělo být přepočítáváno s ohledem na inflaci. Ke zmírnění jejích následků slouží úroky z prodlení, které byly ve věci přisouzeny. Celková výše odškodnění 781 200 Kč není nepřiměřená hodnocení v obdobných věcech.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení zejména jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že soudy opomenuly jeho argumentaci. Ve věci mělo být uplatněno výjimečné zvýšení odškodnění stanoveného prováděcím právním předpisem podle §388 zákoníku práce z roku 2006, které je výhodnější než výjimečné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Nešlo samozřejmě o pracovněprávní vztah, ale postup analogický. Rozlišování mezi pracovněprávními vztahy a běžnými soukromoprávními vztahy je bezdůvodné, §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je tak protiústavní. Zbývá proto jen §388 zákoníku práce. Nepřihlédnutí ke způsobu zavinění ze strany škůdce (trestný čin) je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Podle ní je třeba přihlédnout i k míře nedbalosti škůdce. V projednávané věci šlo o silnou opilost, v níž žalovaný přejel dvojí koleje oddělené zvýšeným obrubníkem a v protisměru narazil do vozu stěžovatele.
5. Dále není možné opomenout působení inflace - odškodnění by mělo mít v zásadě stejnou hodnotu v průběhu času. S tím souvisí zákaz diskriminace, neboť v důsledku inflace byla hodnota nominálně stejného odškodnění vyšší v době přijetí vyhlášky č. 440/2001 Sb. oproti době rozhodnutí ve věci stěžovatele. Diskriminačním stěžovatel shledal i hodnocení výše odškodnění podle věku poškozeného. Není přitom pravda, že by člověk stárnutím ztrácel na hodnotě - Konrad Adenauer i Ronald Reagan své úřady vykonávali i ve vysokém věku. Ve věci došlo také k nesprávné aplikaci §6 vyhlášky č. 440/2001 Sb., zvýšení podle jejího odst. 1 není možné zahrnout do limitu podle odst. 2.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a celým spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
7. Ústavnímu soudu nepřísluší určovat, v jaké konkrétní výši by náhrada újmy za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána. Obecné soudy mají při posuzování konkrétních případů široký prostor k úvaze, v jakých případech a k jakému zvýšení přistoupí na základě §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Musí ovšem dbát na to, aby přiznaná výše odškodnění ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi přiznanou náhradou a poškozením zdraví či ztížením společenského uplatnění jako způsobenou újmou existoval vztah přiměřenosti. Za tím účelem mohou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky použít v konkrétní věci pouze ustanovení zákona, pokud dospějí k závěru, že podzákonný předpis je v rozporu se zákonem [nález sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 (N 186/38 SbNU 499)]. Význam pro rozhodování však nemá prostá polemika ohledně konkrétní výše násobku základního bodového hodnocení, která je otázkou podústavního (podzákonného) práva [nález sp. zn. I. ÚS 2955/10 ze dne 29. 3. 2012 (N 64/64 SbNU 735)]. Z pohledu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod se přitom nemusí vůbec jednat o určitý násobek základního bodového hodnocení. Obecné soudy proto nejsou povinny odůvodňovat, proč vzhledem k okolnostem věci zvolily právě konkrétní násobek. Výsledná výše náhrady by ovšem měla co nejvíce odpovídat okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům (odst. 23 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. 2. 2016).
8. S ohledem na výše uvedené jsou zjevně neopodstatněné námitky stěžovatele směřující proti výkladu §6 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť jde čistě o otázku podzákonného práva. Stejně tak je zjevně neopodstatněné tvrzení, že ve věci měly soudy použít §388 zákoníku práce namísto §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Stěžovatel souhlasí s obecnými soudy v tom, že mezi ním a žalovaným nebyl vztah upravený zákoníkem práce. Obecné soudy byly navíc povinny přistupovat k užití §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. tak, aby přiznané odškodnění bylo přiměřené způsobené újmě - za tím účelem byly i oprávněny neaplikovat toto ustanovení, pokud by dospěly k závěru, že jim brání v dosažení rozhodnutí souladného s ústavním pořádkem. Jakákoliv tvrzená výhodnost prvního z uvedených ustanovení oproti druhému se tak stírá. I rozlišování mezi pracovněprávními vztahy a jinými soukromoprávními vztahy lze v obecné rovině přijmout, neboť pracovní právo je subsystémem soukromého práva mimo jiné proto, aby mohlo lépe chránit zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli [nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201)].
9. Neopodstatněnou Ústavní soud shledal i námitku proti zohlednění věku stěžovatele jako jednoho z hledisek pro určení výše náhrady. V obecné rovině proti takovému hledisku Ústavní soud již dříve nic nenamítal [odst. 13 nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573); stejná námitka byla ostatně uplatněna též v řízení ukončeném nálezem sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.)]. Soudy v projednávané věci dostatečně vysvětlily, jaký vliv má způsobení újmy v závislosti na věku poškozeného (tj. mladší poškozený musí újmu obvykle snést po delší dobu a je na ni hůře připraven). Hodnocení konkrétních okolností věci přitom náleží obecným soudům, bylo tak na stěžovateli, aby vyložil, čím je jeho konkrétní případ od popsaných obvyklých zkušeností odlišný.
10. Závěrem Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tomu, že bylo třeba zohlednit působení inflace a zavinění žalovaného. V otázce inflace Nejvyšší soud stěžovatele odkázal na institut úroků z prodlení, proti čemuž stěžovatel nic nenamítl. Ústavní soud v takovém hodnocení sám žádné ústavně významné vady neshledal. Nejvyšší soud se vypořádal i s významem zavinění žalovaného, dospěl však k závěru, že žalovaný stěžovateli újmu nezpůsobil úmyslně (natož ze zavrženíhodného motivu), neměl z ní majetkový prospěch a nebyly dány ani jiné okolnosti, které by zvýšení náhrady vyžadovaly. Samotná společenská škodlivost nedbalosti žalovaného pak byla potrestána v trestním řízení. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 350/03, citovaného stěžovatelem na jeho podporu, přitom plyne toliko to, že by soudy měly k míře zavinění přihlédnout. Konkrétní význam tohoto poznatku pro hodnocení věci pak opět náleží především obecným soudům.
11. Lze tak uvést, že nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovateli náleží náhrada odpovídající čtyřnásobku základního bodového hodnocení, odvolací pak přiměřeným shledal trojnásobek, tj. 781 200 Kč (869 850 Kč po započtení bolestného). Oba soudy přitom uznaly, že došlo k zásadní změně v životě stěžovatele. Již výše Ústavní soud uvedl, že mu nepřísluší hodnotit, o jaký násobek základního bodového hodnocení by se mělo jednat. Ani po seznámení s obsahem spisu okresního soudu neshledal přisouzenou náhradu nemajetkové újmy nepřiměřenou.
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu