ECLI:CZ:US:2016:1.US.1192.15.1
sp. zn. I. ÚS 1192/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kubeši, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. 23 Cdo 3363/2014-239, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2013 č. j. 15 Co 161/2013-200 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 12. 11. 2012 č. j. 12 C 524/2009-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv - mj. na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny - dovolával zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 12. 11. 2012 č. j. 12 C 524/2009-148 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel po žalované obci Valašská Bystřice domáhal zaplacení částky 250 781 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy ze dne 17. 7. 2001 o měření průtoků odpadních vod na čističkách Střed, Leskovec a Bařiny. Soud prvního stupně konstatoval, že daná smlouva nebyla účastníky uzavřena. V řízení pak nebylo prokázáno ani tvrzení stěžovatele, že ucelený soubor měření předal žalované dne 15. 7. 2005 a že žalovaná neposkytla stěžovateli peněžní náhradu. Neprokázalo se tak, že se žalovaná na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 11. 2013 č. j. 15 Co 161/2013-200 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku stěžovatele o věcné nepříslušnosti okresního soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Podle stěžovatele byla dána věcná příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně, protože spor byl založen na bezdůvodném obohacení z titulu užívání databáze ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Krajský soud ovšem vycházel ze závazného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o věcné příslušnosti. Vyslovil dále názor, že účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva, z níž by se podávalo právo stěžovatele na zaplacení požadované částky. Majetkový nárok z bezesmluvního užívání databáze by pak byl bezdůvodným obohacením, avšak nebylo ho možno uložit žalované k plnění, neboť byl promlčen.
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. 23 Cdo 3363/2014-239 pro nepřípustnost odmítnuto. Dovolací soud odkázal na závazné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. Ncp 966/2009-11, kterým byla pro posuzovanou věc stanovena věcná příslušnost okresního soudu jako soudu prvního stupně.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že napadená rozhodnutí byla vydána věcně nepříslušnými soudy, neboť předmětem řízení byl nárok na zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení plynoucího z práv podle autorského zákona. Rozhodovat v prvním stupni tak byl povinen krajský soud, nikoli soud okresní. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o věcné příslušnosti okresního soudu k projednání a rozhodnutí věci nebylo dostatečně odůvodněno, a proto ani nemá závaznou povahu z pohledu určení věcné příslušnosti pro celé řízení. Věcnou příslušnost je podle názoru stěžovatele nutno zkoumat soudem kdykoli za řízení, a to i v případě, pokud nastane změna skutkových okolností rozhodných pro předmět sporu.
III.
Právní posouzení
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Obecné soudy právní názory ke sporu o zaplacení částky řádně a logicky odůvodnily. Napadená rozhodnutí nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu.
9. Soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily žalobu o zaplacení částky jako nedůvodnou. Argumentace obecných soudů k právní otázce věcné příslušnosti pro rozhodnutí předmětné věci nedosáhla rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. Ncp 966/2009-11, kterým byla pro řízení v prvním stupni stanovena věcná příslušnost okresního soudu, má podle §104a odst. 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), závazný charakter ve vztahu k soudům i k účastníkům. V občanském soudním řízení mimoto platí zásada perpetuatio fori, podle které jsou pro věcnou a místní příslušnost až do skončení civilního procesu rozhodující okolnosti, které tu byly v době zahájení řízení (§11 odst. 1 o. s. ř.). V daném případě se právní názor o bezdůvodném obohacení jako nároku plynoucímu z autorského zákona mohl podávat už ze skutkových okolností na počátku řízení (pak šlo toliko o jiné právní posouzení). Jak se podává z konstantní judikatury, rozhodne-li vrchní soud postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti, není možno otázku věcné příslušnosti znovu nastolit ani v případě, že by došlo ke změně žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., a to i kdyby byla pro změněný návrh dána věcná příslušnost soudu jiného stupně [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2296/2013 (R 69/2014) nebo ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 31 Cdo 365/2009 (R 68/2011)].
10. Nedostatky odůvodnění usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti (ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08, ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11, ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 a ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13) by bylo nutno posoudit Ústavním soudem k ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí, kterou stěžovatel včas nepodal. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a právním posouzením otázky věcné příslušnosti proto nyní nemohl založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
11. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu