ECLI:CZ:US:2016:1.US.1363.16.1
sp. zn. I. ÚS 1363/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Luďka Kučery, zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2016 č. j. 8 To 126/2016-8218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je trestně stíhaný pro zločin podílnictví podle ustanovení §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Nt 301/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013 sp. zn. 9 To 38/2013, vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád"). Následně byl stěžovatel na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. 9 To 240/2013 dle ustanovení §73 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 trestního řádu a ustanovení §73a odst. 1 a 3 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí opatření nahrazujících vazbu v podobě peněžité záruky ve výši 10 mil. Kč, stanovení dohledu probačního úředníka a stanovení omezení spočívajícího v zákazu vycestovat do zahraničí.
Stěžovatel podal dne 11. 6. 2015 žádost o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Uvedené žádosti bylo usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 8 T 63/2014 ze dne 22. 2. 2016 vyhověno. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně proti tomuto usnesení podalo dne 7. 3. 2016 stížnost, o které Krajský soud v Brně rozhodl usnesením sp. zn. 8 To 126/2016 ze dne 29. 3. 2016 tak, že usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 8 T 63/2014 ze dne 22. 2. 2016 zrušil a rozhodl tak, že žádost stěžovatele podle §77a odst. 4 trestního řádu o zrušení omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí se zamítá.
Proti shora uvedenému zamítavému usnesení krajského soudu brojí stěžovatel předmětnou ústavní stížností, v níž uvádí, že byl v září 2013 propuštěn z vazby a od té doby, tj. více než dva a půl roku, je stíhán na svobodě. Po celou tuto dobu je podle jeho názoru výrazně omezen ve svých právech garantovaných Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Zejména pak ve svobodě pohybu, neboť je mu uložen zákaz vycestování do zahraničí dle §77 trestního řádu. Odebrání cestovního dokladu bylo provedeno jako substitut za vazbu, kdy zde byla obava, že stěžovatel po propuštění z vazby unikne, neboť je cizím státním příslušníkem. V souvislosti s uvedeným trestní řád neobsahuje zákonnou úpravu maximální možné délky trvání opatření nahrazujících vazbu. Z toho důvodu je stěžovatel toho názoru, že by se mělo přistoupit k analogii legis ve prospěch stěžovatele, kdy je chybějící zákonné ustanovení, které by upravovalo maximální možnou délku trvání opatření nahrazující vazbu, nahrazeno ustanovením §72a odst. 1 a 2 trestního řádu. Zmíněné ustanovení pak upravuje maximální možnou délku trvání vazby, kdy by i opatření nahrazující vazbu mělo trvat celkově dva roky, resp. 8 měsíců v přípravném řízení a následně 16 měsíců v řízení před soudem. Do uvedené doby by měla být podle stěžovatele započítána i doba strávená ve vazbě.
V souvislosti s výše uvedeným stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/2013 a I. ÚS 2208/2013, v nichž se zabýval délkou tzv. útěkové vazby. Stěžovatel poukázal též na tu skutečnost, že městský soud mu svými četnými opatřeními v minulosti umožnil, a to i opakovaně, vycestovat do Rakouska, Slovenska, Velké Británie. Stěžovatel je toho názoru, že jakékoliv jeho jednání nesměřuje ani dva a půl roku po propuštění z vazby k porušení povinností uložených mu soudem. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že mu nelze donekonečna bránit ve svobodě pohybu a pobytu. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil právo České republiky zadržet pas příslušníka jiného státu.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též na http://nalus.usoud.cz/].
V předmětném případě považuje Ústavní soud za stěžejní setrvání na restriktivním přístupu jeho zasahování do průběhu trestního řízení. Dovozování jakékoliv analogie mezi délkou trvání vazby a délkou omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, považuje Ústavní soud za bezpředmětné. Důvodem je především ta skutečnost, že omezení osobní svobody jednotlivce je nesrovnatelně intenzivnější zásah do základních práv a svobod stěžovatele, než zákaz vycestování do zahraničí. Je sice pravdou, že doba omezení delší než dva a půl roku je poměrně značná, nicméně krajský soud se účelem uloženého omezení zabýval, když poukázal na závažnost trestné činnosti a na to, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem. Podle krajského soudu dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se skutek, pro který je obviněný stíhán, stal, vykazuje znaky uvedeného zločinu a je dáno důvodné podezření, že se tohoto skutku dopustil stěžovatel spolu s dalšími spolupachateli. Navíc, v předmětném případě je zřejmé, že vydáváním opatření je ze strany soudu stěžovateli umožněno cestovat v rámci Evropské unie, a to i opakovaně.
Výše uvedené však neznamená, že délka zásahu, resp. omezení práv stěžovatele může být excesivně dlouhá. To ostatně konstatoval Ústavní soud již v předchozí ústavní stížnosti téhož stěžovatele, evidované pod sp. zn. II. ÚS 2093/14. Ústavní soud se sice ztotožňuje s Evropským soudem pro lidská práva, který konstatoval, že nezbytnost zákazu vycestování klesá s postupem času a délka řízení vychyluje váhy ve prospěch stěžovatele (srov. např. rozsudek Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku ze dne 31. 10. 2006, č. 41463/02), nicméně podle Ústavního soudu lze výše uvedenou dobu omezení považovat vzhledem k okolnostem případu ještě za přiměřenou. V souvislosti s uvedeným nelze též přehlížet, že plynutí času klade na obecné soudy vyšší nároky stran odůvodnění uloženého omezení. V projednávané věci považuje Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu za ústavně konformní.
Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu