ECLI:CZ:US:2016:1.US.1383.16.1
sp. zn. I. ÚS 1383/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., zastoupeného JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze, Mařatkova 918, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2014 č. j. 7 Tdo 1194/2014-25, Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 43 T 32/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016 sp. zn. 67 To 45/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů v jeho trestní věci, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 9, který Ústavní soud k projednávání vyžádal, zjistil následující.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 43 T 32/2013, byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že od července 2012 do září 2013 včetně, v Praze 9 a jinde úmyslně, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svých dětí, neplatil vůbec výživné na své tři nezletilé děti ve specifikované výši, jak vyplývá ze zákona o rodině a bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 234/2012, a za uvedené období tak dlužil k rukám matky oprávněných částku 120 000 Kč, ačkoli byl schopen výživné na nezletilé děti pravidelně platit, čímž měl spáchat přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle soudu prvního stupně v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 159/2014 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
5. Usnesení soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 10. 2014, č. j. 7 Tdo 1194/2014-25, zrušil rozhodnutí soudů prvého i druhého stupně a soudu prvého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obvodní soud pro Prahu 9 následně rozsudkem ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 43 T 32/2013, stěžovatele zprostil obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř., neboť trestnost činu zanikla účinnou lítostí. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že stěžovatel v mezidobí než soud počal vyhlašovat rozsudek, dlužné výživné plně uhradil.
8. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 67 To 45/2016, zamítl.
9. V ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl tři posledně uvedená rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel nesouhlasí předně s argumentací Nejvyššího soudu v jeho kasačním rozhodnutí týkající se naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
12. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 9 a ostatně to vyplývá i z vyžádaného spisu, stěžovatel proti rubrikovanému usnesení Městského soudu v Praze nepodal dovolání.
13. Bez ohledu na to, zda lze námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř., vyčerpání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - zřejmě oproti očekávání stěžovatele - přesto představuje. O právu podat dovolání byl ostatně poučen i napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 67 To 45/2016.
14. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že: "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice." Dle klíčového závěru odůvodnění tohoto stanoviska je pak zásadně každé porušení ústavních práv přípustným důvodem dovolání, nestanoví-li zákon jinak.
15. Pro úplnost lze doplnit, že stěžovatel v ústavní stížnosti stručně vyjadřuje také své přesvědčení o tom, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy tak, jak je uvedeno v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Postup dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je přitom třeba vnímat jako výjimku z obecného principu, kterou je třeba vykládat restriktivně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 1066/15 a další). Ani po seznámení se s ústavní stížností a obsahem napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud neshledal důvody, pro které by bylo vhodné přistoupit k aplikaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).
18. Stěžovatel požádal o náhradu nákladů spojených s jeho zastoupením v řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
19. Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout, že dovozoval-li by, že dovolání by bylo "neefektivní", a současně by namítal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nedocenil by tím závěry, které judikatura Ústavního soudu již dříve formulovala; kupříkladu v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2016
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj