ECLI:CZ:US:2016:1.US.1465.16.1
sp. zn. I. ÚS 1465/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova 48, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. dubna 2012 č. j. 5 To 516/2011-217 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016 č. j. 8 Tdo 133/2016-23, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností vyplývá následující: Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 6 T 143/2008, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák.") a podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu, který byl stěžovateli uložen trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 29 T 389/2007, který nabyl právní moci dne 20. 10. 2009, a dále soud rozhodl o nároku poškozeného Manfreda Schaarschmidta na náhradu škody. Z podnětu odvolání státního zástupce a stěžovatele byl citovaný rozsudek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 5 To 115/2011, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. 6 T 143/2008, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za tento a sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 29 T 296/2006, který byl stěžovateli doručen dne 6. 4. 2007, byl podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 29 T 296/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo i o náhradě škody poškozenému.
4. Označený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním směřujícím proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 516/2011, byl rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (účinného od 1. 1. 2010, dále jen "tr. zákoník"). Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 29 T 389/2007, doručeným dne 20. 10. 2009, a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 5 T 101/2009, doručeným dne 12. 1. 2010, byl odsouzen podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 29 T 389/2007, a trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 5 T 101/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozenému.
5. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se stěžovatel zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 8. 6. 2006 nastoupil s K. Z. postupně do vozidla zn. Peugeot 309 poškozeného Manfreda Schaarschmidta za účelem jeho doprovodu do Prahy, následně odjeli do obce Červený Hrádek, ul. Sadová, kde na místní komunikaci poté, co poškozený zastavil, vystoupil z auta, otevřel dveře u řidiče, vytáhnul ze spínací skříňky klíče od vozidla a na úrovni specifikovaných domů se stěžovatel snažil poškozenému vytáhnout peněženku z levé kapsy kalhot, tato vypadla na podlahu auta u nohou řidiče a když se poškozený svou peněženku snažil chránit, zkroutil mu oběma rukama levou ruku, překonal tak odpor poškozeného, jednou rukou jej stále držel za levou ruku a druhou rukou sebral z podlahy auta peněženku, se kterou utekl, a způsobil poškozenému škodu ve výši nejméně 800 euro, což představovalo k 8. 6. 2006 částku 22 592 Kč, přičemž následně v tuto dobu K. Z. využila nepozornosti poškozeného a vytáhla mu sáček s penězi z kastlíku naproti sedadlu spolujezdce, a rovněž s ním utekla.
6. Proti rozsudku Krajského soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 516/2011, podal stěžovatel dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
8. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy skutková zjištění postavily na výpovědi poškozeného Manfreda Schaarschmidta, podle slov stěžovatele - německého důchodce, kterému bylo v době rozhodování obecných soudů, téměř 75 let, který jezdil do České republiky za sexuální turistikou a má "bujnou fantazii". Stěžovatel poukazuje na nejasnosti v jeho výpovědích ohledně sledu jednotlivých kroků útoku. Rekognice v přípravném řízení, při níž jej spoluobviněná Z. i poškozený označili jako pachatele, byla provedena pouze podle fotografií. Při hlavním líčení, když spoluobžalovaná Z. stěžovatele viděla in natura, jednoznačně uvedla, že jejím spolupachatelem nebyl. Spoluobžalovaná Z. navíc opakovaně tvrdila, že spolupachatelem byl jistý Marian, u kterého občas na jí uváděné adrese přespí, který je Rom a má přezdívku Dury či Duňo nebo Ďury. Stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká i to, že nesňaly z peněženky, která byla krátce po incidentu nalezena bez finanční hotovosti, otisky prstů.
9. Uvádí dále, že veřejné zasedání u odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu prvého stupně a nahradil jej rozsudkem vlastním, stěžovatel nebyl přítomen a konalo se toliko za přítomnosti jeho tehdejšího obhájce.
10. Stěžovatel dále konstatuje, že skutek se odehrál v Ústeckém kraji, kde se na vysoké kriminalitě značnou měrou podílejí Romové. Soudy tak k věci přistoupily tak, pokud je Rom, je potenciálním pachatelem. Předsedou senátu soudu prvého stupně navíc byl JUDr. Ivan Novák, který je nyní sám trestně stíhán pro přijetí úplatku. Pokud benevolentně vystupoval v jiných případech, mohl si v případech jako je tento, "zvyšovat procento odsouzenosti".
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska souladu s kautelami práva ústavního a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky), a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Ústavní soud konstatuje, že tyto ústavněprávní předpisy nebyly v posuzovaném případě porušeny.
14. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jeho věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi. Ústavní soud shledal, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Ohledně podrobností v popisu jednání stěžovatele, lze uvést, že obecné soudy skutečně vyšly předně z výpovědi poškozeného Schaarschmidta, nar. 16. 11. 1929, který popsal průběh schůzky se spoluobžalovanou Z., kterou znal z dřívějška, a jejich dohodu, že jej bude doprovázet při návštěvě Prahy, i jeho nesouhlas, aby se několikadenního výletu účastnila i další osoba, údajně bratr spoluobžalované. Podrobně pak popsal i průběh cesty, které se účastnila spoluobžalovaná Z. a stěžovatel, i incident po zastavení vozidla v obci Červený Hrádek. Poškozený stěžovatele označil jako pachatele při rekognici in foto v přípravném řízení, což potvrdil u hlavního líčení, kde znovu se stoprocentní jistotou označil přítomného stěžovatele za pachatele. Jako pachatele stíhaného trestného činu stěžovatele označila v přípravném řízení i spoluobviněná Z. při rekognici in foto. K průběhu rekognice byl vyslechnut policista Perlík, který uvedl, že spoluobviněná stěžovatele označila jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností. Průběhem rekognice in foto v přípravném řízení se zabýval Nejvyšší soud, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že po přezkoumání příslušné části spisového materiálu dospěl k závěru, že rekognice proběhla za standardních, zákonem stanovených podmínek (str. 4 usnesení). Logicky rovněž vysvětlil důvody, které spoluobviněnou Z. vedly ke změně její výpovědi. Ústavní soud nemá důvod se od jeho závěrů nyní odchylovat. Zásada volného hodnocení důkazů zahrnuje i volnost v tom, aby obecné soudy v rámci svého uvážení posoudily, které důkazy jsou věrohodné a které mají největší přínos k objasnění situace; tyto úvahy obecné soudy v odůvodnění řádně vysvětlily.
15. Je třeba také uvést, že z napadených rozhodnutí vyplývá (na rozdíl od tvrzení stěžovatele), že výpověď poškozeného nebyla jediným usvědčujícím důkazem. Ústavní soud přitom již judikoval, že dospěje-li soud v trestní věci k závěru, že jedna z výpovědí je pravdivá a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť v takovém případě soud nemá pochybnosti. V daném případě obecné soudy v odůvodněních rozhodnutí uvedly, které z protikladných výpovědí přisvědčily, a uvedly také další důkazy na její podporu. V postupu soudů obou stupňů nespatřuje Ústavní soud libovůli při provádění, výběru a hodnocení důkazů.
16. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti neprovedení některých navržených důkazů. Ústavní soud zde musí připomenout, že stěžovatel má právo navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné. Jeho právu pak odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud návrhům na dokazování nevyhoví, uvést důvod. Soud prvého stupně se k doplnění dokazování vyjádřil na str. 4 svého rozsudku, a to zcela dostatečným způsobem. Tuto část odůvodnění je přitom třeba interpretovat také v souvislosti s předchozí částí odůvodnění jeho rozsudku. Ústavní soud tedy ani zde nemá za to, že by obecné soudy postupovaly libovolně a opomněly provést důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
17. Lze tedy uzavřít, že soudy důkazní postup podrobně popsaly, logicky a věcně přesvědčivě odůvodnily. Jejich právní závěry odpovídají skutkovým zjištěním. Dle Ústavního soudu tedy obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí.
18. K námitce konání veřejného zasedání u odvolacího soudu bez přítomnosti stěžovatele, toliko za přítomnosti jeho obhájce, lze uvést, že z části spisového materiálu, jehož kopii Ústavní soud k věci vyžádal, vyplývá, že veřejného zasedání se osobně zúčastnil tehdejší obhájce stěžovatele, práva obhajoby tak byla zachována. O konání veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele pak soud řádně podle ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. rozhodl. Pokud měl stěžovatel námitky ohledně zachování jeho práv na přítomnost při veřejném zasedání, nic mu nebránilo je uplatnit v rámci dovolání (podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.), což neučinil.
19. Stěžovatel dále v obecné rovině uvádí úvahy o stavu kriminality v ústeckém kraji a údajném podílu Romů na ní. Pokud těmito úvahami stěžovatel mínil dotčení zákazu diskriminace (čl. 14 Úmluvy), Ústavní soud má za to, že ani v tomto směru nebyla stěžovatelova ústavně zaručená práva porušena. Předně je nutné připomenout, že postup orgánů činných v trestním řízení kdekoli v České republice je od okamžiku, kdy se jakýmkoli způsobem dozvědí o protiprávním jednání, veden zásadou oficiality. Pokud policejní orgán obdržel trestní oznámení o podezření ze spáchání majetkové trestné činnosti, byl povinen věc prošetřit (srov. §2 odst. 4 a §158 odst. 1 tr. ř.). Z napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by příslušnost k romské menšině byla soudy nějakým způsobem zohledňována. Naopak z těchto listin vyplývá, že poškozený nabídl spoluobžalované Z. společný výlet do Prahy proto, že ji znal již z dřívějších návštěv v České republice. Doprovod dalšího člověka odmítal proto, že nechtěl trávit čas s neznámou osobou, a to bez ohledu na příslušnost k národnostní menšině. Vyjádření jakéhokoli vztahu k Romům při hodnocení důkazů obecnými soudy na žádném z míst odůvodnění jejich rozhodnutí nezaznělo.
20. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na tomto závěru zcela jistě nemůže nic změnit poněkud dehonestující popis osoby poškozeného stěžovatelem či ničím nepodložená tvrzení o možných pohnutkách soudce rozhodujícího věc v prvém stupni soudní soustavy.
21. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu