ECLI:CZ:US:2016:1.US.1545.16.1
sp. zn. I. ÚS 1545/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Zemana, zastoupeného Mgr. Jiřinou Novotnou, advokátkou, se sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 4009/2015-182, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2015 č. j. 18 Co 29/2015-106 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014 č. j. 19 C 1/2014-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jimiž podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na právní pomoc dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Městský soud v Brně v řízení o navrácení majetku z dědictví, v němž stěžovatel vystupuje jako žalobce, zamítl jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně jeho zájmů. Toto rozhodnutí následně k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Brně rozhodnutím napadeným ústavní stížností. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatel věrohodně nedoložil své poměry, což je základním předpokladem pro osvobození od soudních poplatků. Obecné soudy naopak shledaly stěžovatelova tvrzení o svých poměrech (že nevyvíjí žádnou výdělečnou činnost, je bez domácnosti a přivydělává si jen výpomocí své známé za 1.000 Kč až 2.000 Kč měsíčně) nepravděpodobnými (uvedená částka by stěžovateli jen stěží mohla stačit k zajištění základních životních potřeb) a stěžovatel dostatečně nevyhověl výzvě městského soudu k uvedení, z jakých prostředků uspokojuje své základní potřeby, zda a kdy žádal o dávky sociálního zabezpečení a s jakým výsledkem, zda a co nabyl z dědictví po své matce a jak s tím naložil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu shledal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, neboť má za to, že vždy dostatečně a řádně osvědčil své osobní, majetkové a výdělkové poměry a že splňuje všechny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Poukazuje též na to, že byl již dříve, v řízení před jiným soudem, od soudních poplatků osvobozen a byl mu soudem ustanoven advokát, přitom vždy postupoval stejně a uváděl stejné informace. Domnívá se, že mu nebyla poskytnuta náležitá právní pomoc k ochraně jeho práv, neboť pokud soud naznal, že stěžovatel nedokázal řádně reagovat na výzvu k doplnění žádosti o osvobození od soudních poplatků, měl mu ustanovit advokáta, což se však nestalo. Dále stěžovatel připomíná některé informace týkající se jeho sporů o dědictví.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i odvolání a dovolání stěžovatele podaných v daném řízení, které si vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě jde o problematiku osvobození od soudních poplatků v řízení před obecnými soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků (dle §138 odst. 1 občanského soudního řádu) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry v tomto ohledu. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnosti ve věci osvobození od soudních poplatků věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu obecných soudů, například nerespektováním kogentním normy, či interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Neboli, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace §138 odst. 1 občanského soudního řádu, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/12 ze dne 9. 7. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v napadených rozhodnutích přikročily ke svévolné aplikaci rozhodné právní úpravy, rozporné s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Městský i krajský soud naopak vysvětlily, proč dospěly k závěru, že stěžovatel dostatečně neosvětlil své poměry - neboť náležitě nereagoval na všechny doplňující otázky městského soudu k jeho prohlášení o svých poměry, přičemž tyto otázky nebyly ani irelevantní či jinak nepřiměřené, ani natolik složité, aby jejich zodpovězení vyžadovalo právní pomoc (směřovaly na případné dávky sociálního zabezpečení pobírané stěžovatelem a na případný majetek stěžovatele zděděný po matce). Za této situace Ústavní soud nepokládá závěr městského soudu, potvrzený následně krajským soudem, že stěžovatel nesplnil již první podmínku pro osvobození od soudních poplatků (a případné ustanovení právního zástupce), neboť řádně neprokázal, že to odůvodňují jeho poměry, za extrémní a svévolný, a tedy protiústavní. Ústavní soud přitom znovu připomíná, že neposuzuje zákonnost, nýbrž ústavnost rozhodnutí obecných soudů a je oprávněn zakročit až v případě překročení mezí ústavnosti. K takové situaci ovšem v projednávaném případě nedošlo, a to ani při uvážení stěžovatelova tvrzení, že v jiných soudních řízeních byl v minulosti od soudních poplatků osvobozen. Tato skutečnost sama nemůže založit extrémní vybočení z rámce spravedlnosti při rozhodování o osvobození od soudních poplatků, byť by jistě bylo vhodnější, kdyby při něm taková informace byla zohledněna. Meze ústavnosti nicméně překročeny nebyly, a to i s ohledem na skutečnost, že kupříkladu ve svém dovolání stěžovatel takovou informaci neuvedl zcela konkrétně a řádně ji nedoložil.
9. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými rozhodnutími nedošlo ke svévolné aplikaci zákonné úpravy osvobození od soudních poplatků, a tedy k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na právní pomoc. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neodůvodněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř
předseda senátu