ECLI:CZ:US:2016:1.US.1650.14.1
sp. zn. I. ÚS 1650/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jiřího Frkala a 2) Radky Jírkové, obou zastoupených Mgr. Dagmar Vítů Peckovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Biskupský dvůr 2095/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 2957/2013-183, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013 č. j. 1 Co 335/2012-155 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 č. j. 32 C 128/2011-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na lidskou důstojnost, čest, dobrou pověst a jméno podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny dovolávali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 č. j. 32 C 128/2011-119 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé jako žalobci domáhali, aby žalovaná obchodní společnost Centrum Holdings s. r. o. stáhla z webového serveru Aktuálně.cz články z roku 2010 o nezákonném obohacení stěžovatelů z Mistrovství světa v lyžování v Liberci v roce 2009, nadále se zdržela zveřejňování daných článků a omluvila se za nepravdivá tvrzení v článcích obsažená.
3. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 č. j. 1 Co 335/2012-155 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení). Dovolání stěžovatelů bylo pro nepřípustnost odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 2957/2013-183.
4. Obecné soudy konstatovaly, že tvrzení ve sporných článcích nebyla nepravdivá ani zkreslující, neboť se ze skutkového stavu podávalo propojení stěžovatelů s obchodní společností Media Flow, s. r. o., a to skrze lucemburskou společnost. Tvrzení v předmětných článcích tak byla pouze přípustnou kritikou podnikatelské činnosti stěžovatelů, a proto soudy nedovodily neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti. Ani zveřejněné fotografie nemohly podle názoru obecných soudů zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelů. Texty omluv požadovaných stěžovateli po žalované obchodní společnosti byly mimoto nejasné a nekonkrétní. Další tvrzení v článcích se pak vztahovala toliko k obchodní společnosti Media Flow, s. r. o., nikoli k osobám stěžovatelů, a proto obecnými soudy v tomto rozsahu nebylo usuzováno na aktivní věcnou legitimaci stěžovatelů k žalobě na ochranu osobnosti.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že obecné soudy se s žalobou stěžovatelů na ochranu osobnosti nevypořádaly ústavně konformně. Napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů na lidskou důstojnost, čest, dobrou pověst a jméno podle čl. 10 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť byla v rozporu s principem proporcionality nedůvodně poskytnuta ochrana právu žalované obchodní společnosti na svobodu projevu a informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny.
6. Články na internetu, ze kterých byl stěžovateli dovozován neoprávněný zásah do osobnostních práv, obsahovaly difamující informace o nepoctivém obohacení a nepravdivá tvrzení o majetkovém propojení stěžovatelů s obchodní společností Media Flow, s. r. o., která se podílela na organizaci Mistrovství světa v lyžování v Liberci v roce 2009. Stěžovatelé namítali, že nepravdivost označených skutkových tvrzení nebyla předmětem řádného dokazování před obecnými soudy. Nesouhlasili ani s právním názorem odvolacího soudu, že nejsou aktivně věcně legitimováni k žalobě na ochranu osobnosti, pokud jde o ta tvrzení v článcích, která se vztahovala toliko k obchodní společnosti Media Flow, s. r. o.
7. Stěžovatelé dále vyslovili názor, že došlo k zásahu do práva na ochranu soukromí a rodinného života, pokud byly v předmětných článcích publikovány fotografie rodinného domu stěžovatelů s tím, že byla uvedena souvislost rekonstrukce domu s nezákonným získáním finančních prostředků z veřejných zdrojů.
III.
Právní posouzení
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
9. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
10. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
11. Obecné soudy aplikovaly v posuzovaném případě právní úpravu o osobnostních právech, plynoucí z ustanovení §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Právní závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
12. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby na ochranu osobnosti - kterou bylo požadováno zdržení se neoprávněných zásahů do osobnostních práv, odstranění následků daných zásahů a uveřejnění omluvy - nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu. Jak se podává z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, skutečnost, že stěžovatelé nebyli majetkově propojeni s lucemburskou obchodní společností, která byla jediným společníkem obchodní společnosti Media Flow, s. r. o., byla namítána až v odvolání. Odvolací soud tak z pohledu principu koncentrace řízení nemohl vyslovenou argumentaci stěžovatelů posoudit jako přípustnou. Hodnocení (ne)pravdivosti tvrzení v článcích publikovaných na webovém serveru žalované obchodní společnosti pak nevykazovalo po řádném dokazování ze strany obecných soudů znaky protiústavnosti.
13. Soudy v rozhodnutích ústavně souladně vyložily, proč nevyhodnotily žalobu stěžovatelů jako důvodnou. Právní názor, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv na ochranu osobnosti, nelze považovat za ústavně nonkonformní. Podle skutkového stavu bylo nutno posuzovat, zda bylo zasaženo do práv na ochranu osobnosti zveřejněním nepravdivých informací, a to nad ústavně přípustnou a proporcionální míru svobody projevu. Výklad práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.
14. Ústavní soud dodává, že v daném řízení nedošlo ani k jinému zásadnímu porušení principů spravedlivého procesu.
15. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu