ECLI:CZ:US:2016:1.US.1674.16.1
sp. zn. I. ÚS 1674/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Březinové, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 22. 3. 2016, č.j. 2 NZT 37/2014-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 22. 3. 2016, č.j. 2 NZT 37/2014-113, byly podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, jako nedůvodné zamítnuty stížnost stěžovatelky (a stížnosti obviněných R. B. a K. M.) podané proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV, expozitura Ostrava, ze dne 21. 1. 2016, č.j. UOOZ-429-408/TČ-2014-292600, vydanému se souhlasem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 19. 1. 2016, č.j. 2 VZV 5/2014-592, jímž bylo podle §160 odst. 1, odst. 5 trestního řádu rozhodnuto o zahájení trestního stíhání obviněných - konkrétně v případě stěžovatelky pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejích práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, v čl. 8 odst. 2, odst. 5, v čl. 36 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 2 odst. 3, odst. 4 a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a také v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesení policejního orgánu je podle stěžovatelky neurčité, nesplňuje požadavky vymezené v ustanovení §160 odst. 1 a v §134 odst. 2 trestního řádu a porušuje zásadu zákonnosti trestního stíhání, když z usnesení není patrný popis skutku, který by naplňoval jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b), c) trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku a stěžovatelce je tak dle jejího názoru znemožněno účinně uplatňovat svoji obhajobu. Stěžovatelka upozorňuje, že policejní orgán trestnou činnost popisuje vágně, zmatečně a vnitřně rozporně, přičemž tento popis ani náležitě nedoplňuje o konkrétní důkazy. Závěry týkající se kvalifikovaných skutkových podstat stěžovatelka považuje za iracionální a absurdní a také odůvodnění pokládá za nedostatečné. Daná skutková konstrukce byla podle ní vytvořena účelově a uměle, patrně s cílem zdramatizovat zdání o závažnosti údajného protiprávního jednání. Domnívá se, že z odůvodnění ani není patrné, z čeho je dovozováno přinejmenším srozumění stěžovatelky s tím, že peněžní prostředky, s nimiž disponovala, měly pocházet z trestné činnosti a že svou činností měla zastírat jejich původ. Aby zahájení trestního stíhání bylo relevantní, mělo by být podle stěžovatelky popsáno, že každý vklad kladený jí za vinu byl získán spácháním trestného činu, tedy patrně zpeněžením nezdaněného alkoholu (lihu) na trhu. Jako nesprávné se stěžovatelce jeví taktéž posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu.
Tím, že Nejvyšší státní zastupitelství usnesením ze dne 22. 3. 2016 stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítlo jakožto nedůvodnou, porušilo podle stěžovatelky základní zásady trestního stíhání, neboť toto usnesení bylo dle jejího přesvědčení přezkoumáno zcela nedostatečně a chybně.
II.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud tak není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, když mu nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž již protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4016/13 ze dne 30. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 583/14 ze dne 21. 5. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 3550/14 ze dne 19. 11. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 47/15 ze dne 19. 2. 2015 a mnohá další). Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srovnej nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]; i zde však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
Smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají a ani jím není předjímán výsledek řízení ve věci samé, když na počátku trestního stíhání již z logiky věci není možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. K zahájení trestního stíhání přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (resp. odůvodněné přesvědčení o jejím naplnění) nasvědčující tomu, že se obviněná osoba trestné činnosti dopustila. Z usnesení policejního orgánu se pak s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podává skutek především v jeho základních obrysech. Odtud se také odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti rozhodnutí, a to nejen policejního orgánu, ale i na něj navazujícího rozhodnutí státního zástupce. Není proto možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby již v usnesení o zahájení trestního stíhání a v navazujícím rozhodnutí státního zástupce o stížnosti obviněného byl obsažen zcela vyčerpávající popis trestné činnosti. Ta nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána natolik spolehlivě a ve skutkové větě popsána obsahově natolik precizně, jako je tomu např. u podané obžaloby (obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2652/14 ze dne 16. 6. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1986/15 ze dne 22. 9. 2015 a řada dalších).
Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci nastala natolik mimořádná situace, která by odůvodňovala nezbytnost jeho zásahu.
III.
Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání a úrovní jeho zpracování. Stěžovatelčino tvrzení stran nedostatečnosti odůvodnění usnesení policejního orgánu však Ústavní soud považuje za neopodstatněné, neboť policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání v potřebném rozsahu odůvodnil a jednoznačně objasnil, jakými konkrétními úvahami byl veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání.
Z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, jakého jednání se měla stěžovatelka dopustit a z jaké trestné činnosti je obviněna. V odůvodnění usnesení jsou pak podrobně rozvedeny a popsány skutečnosti, na základě kterých se trestní stíhání stěžovatelky jeví jako důvodné, včetně pramenů, ze kterých policejní orgán při svém rozhodování vycházel (viz např. informace poskytnuté Finančně analytickým útvarem Ministerstva financí, výsledky šetření v rámci Centrálního depozitáře cenných papírů, informace obchodníka s cennými papíry o službách poskytovaných stěžovatelce, informace zjištěné prostřednictvím žádostí o právní pomoc, výsledky sledování osob a věcí nebo domovní prohlídky, informace o bankovních účtech, vkladech, výběrech a dalším nakládání s finančními prostředky, aj.). Ústavní soud přitom nezjistil, že by usnesení trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství při rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu, po seznámení se s vyšetřovacím spisem a přezkoumání napadeného usnesení, uvedl, že obsahuje všechny zákonem vyžadované náležitosti. Konstatoval, že skutečnosti, které zakládají objektivní i subjektivní stránku trestného činu, jsou v usnesení řádně popsány a pečlivě se věnoval také námitkám stěžovatelky, přičemž zcela dostatečně vysvětlil, proč stížnosti proti usnesení policejního orgánu nevyhověl. Státní zástupce se tedy napadeným usnesením zabýval nejen jako celkem, ale i s ohledem na jednotlivé námitky stěžovatelky, které přesvědčivě vypořádal. Tyto námitky jsou přitom do značné míry shodné s argumentací, kterou stěžovatelka učinila předmětem své ústavní stížnosti. Pakliže stěžovatelka tvrdí, že neví, co je jí kladeno za vinu a bylo jí tak znemožněno uplatňovat své právo na obhajobu, je třeba tyto námitky ve shodě s ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího státního zastupitelství odmítnout.
Způsob, jakým státní zástupce rozhodl o stížnosti stěžovatelky směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání, považuje Ústavní soud za adekvátní, neboť napadené usnesení státní zástupce řádně přezkoumal a v potřebné rozsahu se vyjádřil také k námitkám stěžovatelky, přičemž odůvodnění tohoto usnesení dostojí požadavkům, které jsou na rozhodnutí v dané fázi řízení obecně kladeny. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadené usnesení vykazovalo znaky svévole či zjevné libovůle nebo že by bylo zatíženo jinou ústavněprávně relevantní vadou a za této situace mu aktuálně nepřísluší dosavadní zjištění a právní názor orgánů činných v trestním řízení jakkoliv přehodnocovat. Další posouzení skutečností odůvodňujících trestní stíhání, stejně tak jako právní kvalifikace předmětného jednání, bude přitom i nadále úlohou orgánů činných v trestním řízení a následně bude podrobeno také přezkumu obecných soudů. Své námitky tak stěžovatelka může uplatnit také v dalším průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset patřičně reagovat.
Rozhodnutí, vůči kterému ústavní stížnost směřuje, tedy z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná, a to mimo ústní jednání a bez
přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu