ECLI:CZ:US:2016:1.US.1718.16.1
sp. zn. I. ÚS 1718/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Národní demokracie, se sídlem Argentinská 38, Praha 7, IČ 69345473, zastoupené Mgr. Filipem Červenkou, advokátem se sídlem Italská 1203/18, Praha 2, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 1047/2016 ze dne 19. dubna 2016 a proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 9. oddělení, při provádění prohlídky jiných prostor a pozemků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným podle §72 odst. 1 písm. a) a §73 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 43 Nt 1047/2016 ze dne 19. 4. 2016 a uložení zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených práv a obnovit stav před porušením tím, že vrátí stěžovatelce věci vydané při prohlídce jiných prostor a pozemků.
Výše označeným příkazem obvodního soudu byla nařízena prohlídka kanceláře označené číslem 4.26 v 5. nadzemním podlaží na adrese Argentinská 286/38, Praha 7, v níž má stěžovatelka sídlo. Předmětný příkaz byl vydán v souvislosti s podezřením ze spáchání přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 trestního zákoníku, jichž se měl v letech 2013 až 2016 dopustit předseda stěžovatelky, Adam Benjamin Bartoš. Obvodní soud dospěl k závěru, že existuje důvodný předpoklad, že se v kanceláři stěžovatelky, kterou podezřelý užívá, mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, a to konkrétně výpočetní technika, obsahující tvorbu podezřelého a komunikaci se zájemci o ni, resp. se zájemci o tvorbu jiných autorů, jejichž publikace podezřelý nabízí ke koupi, dále tiskoviny, týkající se předmětné problematiky a prokazující, že podezřelý tyto rozšiřuje mezi veřejnost, a konečně nelze vyloučit ani přítomnost zbraní, neboť podezřelý ve svých projevech vyzýval obyvatele České republiky, aby se ozbrojili, a je proto možné, že si sám opatřil zbraň. Obvodní soud konstatoval, že úkon nesnese odkladu do doby zahájení trestního stíhání, a to vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazů.
Prohlídka kanceláře stěžovatelky byla policejním orgánem realizována dne 28. 4. 2016 a stěžovatelka při ní policejnímu orgánu vydala výpočetní techniku, datové nosiče, tiskoviny a propagační předměty specifikované v protokolu o jejím provedení č. j. KRPA-405534-82/TČ-2015-000079, který byl sepsán téhož dne.
Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítla, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků není náležitě, ve smyslu závěrů vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015 a sp. zn. I. ÚS 2787/13 ze dne 28. 11. 2013, odůvodněn. Jmenovitě v něm není konkretizováno, proč bylo nutno prohlídku provést již ve fázi před zahájením trestního stíhání jako úkon neodkladný a neopakovatelný. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že vzhledem k rozsahu a charakteru věcí, které byly při prohlídce zajištěny, došlo k narušení svobodné soutěže politických stran, neboť jí byla odebrána veškerá její výpočetní technika, elektronický archiv i listiny nezbytné pro její řádné fungování. Stěžovatelce tak bylo díky zásahu policejního orgánu de facto znemožněno vyvíjet politickou činnost, což ohrozilo její efektivní účast v nadcházejících krajských volbách. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Dříve, než Ústavní soud přikročil k vyhodnocení věci samé, musí konstatovat, že podání stěžovatelky projednával jako "standardní" ústavní stížnost dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a nikoli jako návrh podaný politickou stranou dle §73 zákona o Ústavním soudu. Po seznámení se s věcí totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem není aktivně legitimována ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy, neboť napadeným příkazem k prohlídce jiných prostor a pozemků obvodního soudu ze dne 19. 4. 2016 nebyla stěžovatelka rozpuštěna a ani jinak jím nebyla bezprostředně dotčena její činnost, jak má na mysli citované ustanovení, resp. ustanovení §73 zákona o Ústavním soudu (blíže viz Wagnerová, E. et al., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, 1. vydání, Praha: ASPI, 2007, s. 357 až 361). Dlužno dodat, že dle tvrzení samotné stěžovatelky byla její politická činnost paralyzována v důsledku postupu policejního orgánu, tj. v důsledku jiného zásahu orgánu veřejné moci, který je z přezkumu v režimu ustanovení §73 zákona o Ústavním soudu vyloučen.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu přiložených listin Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Ústavní soud přistupuje k zásahu v případě prohlídky jiných prostor a pozemků jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci se však v dané věci evidentně nejednalo.
Ústavní soud si v prvé řadě ověřil, že dotčený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl odůvodněn v souladu s ústavními požadavky na něj kladenými.
Zastává-li stěžovatelka opačný názor, nelze jí v tomto ohledu přisvědčit.
K tvrzení stěžovatelky, že předmětná prohlídka nemohla být pojímána za neodkladný a neopakovatelný úkon, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy neodkladnost úkonu není z odůvodnění příkazu (ani interpretací) jakkoli seznatelná, "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu" [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)]. V projednávané věci jsou však důvody pro uvedený procesní postup zřejmé přímo z příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků (stejně jako z protokolu o provedení prohlídky), v němž soud vyjádřil obavu ze zmaření úkonu, resp. ze zničení nebo ztráty důkazů. Tento závěr v kontextu projednávaného případu jednoznačně obstojí, neboť důkazy, k jejichž zajištění prohlídka směřovala, měly podobu elektronickou či listinnou a mohly tedy být snadno znehodnoceny. Vzhledem k personálnímu propojení stěžovatelky s podezřelým přitom nebylo možno pokus o likvidaci příslušných dokumentů vyloučit. Neodkladnost tohoto úkonu v době před zahájením trestního stíhání tak vyplývala z povahy věci (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 349/09 ze dne 9. 6. 2009, nebo sp. zn. IV. ÚS 3414/12 ze dne 15. 1. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Nepřípadná je rovněž námitka týkající se rozsahu prohlídky jiných prostor a pozemků. Skutečnost, že při realizaci prohlídky policejním orgánem mohlo dojít k zajištění širšího spektra důkazů, je logickým důsledkem charakteru předmětů, za účelem jejichž nalezení se prohlídka konala. Není v moci orgánů činných v trestním řízení, aby při vlastním provádění prohlídky veškeré dostupné listiny a elektronická data podrobně analyzovaly; dovedeno ad absurdum by taková prohlídka neprobíhala v řádu hodin, ale v řádu dnů či týdnů, což není možno akceptovat. V dané fázi řízení navíc nelze s naprostou jistotou určit, zda a které ze zajištěných věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností; je tedy možné vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z hlediska ústavněprávního je podstatné, zda se ze strany orgánů činných v trestním řízení nejednalo o záměrné získávání údajů, které by překračovaly rámec příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Nic takového v posuzované věci prokázáno přitom nebylo. Tvrdí-li konečně stěžovatelka, že jí byl odňat majetek, který potřebovala ke své činnosti, pak nelze v této souvislosti pominout tu skutečnost, že stěžovatelka zřejmě nevyužila, z ústavní stížnosti se aspoň nepodává opak, možnosti žádat o vrácení vydaných či odňatých věcí (§78 a §79 ve spojení s §80 trestního řádu).
S ohledem na výše uvedené, neshledávaje, že by v důsledku vydání napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, jakož i navazujícího postupu policejního orgánu docházelo k porušování ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, nezbylo v závěru Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu