ECLI:CZ:US:2016:1.US.1745.16.1
sp. zn. I. ÚS 1745/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Tolvajové, zastoupené H. D., advokátkou, proti rozhodnutí Revizní komise České lékařské komory č. j. 16/53-001/0156 ze dne 23. 3. 2016 a rozhodnutí pověřené členky Revizní komise České lékařské komory MUDr. Renaty Gaillyové, Ph.D., č. j. 16/53-001/0156 ze dne 6. 3. 2016, s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 1 disciplinárního řádu České lékařské komory, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí České lékařské komory, jimiž mělo být porušeno zejména její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že k projednání ústavní stížnosti není Ústavní soud příslušný.
Z napadených aktů České lékařské komory (dále též "ČLK") a obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka podala podle ustanovení §2 odst. 2 písm. e) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o komorách"), prostřednictvím své právní zástupkyně stížnost na MUDr. Pavla Antonína, lékaře konajícího službu na interní ambulanci Nemocnice Milosrdných bratří v Brně, a to v souvislosti s jeho postupem při poskytování zdravotních služeb matce stěžovatelky, přičemž tento postup měl být dle stěžovatelky v rozporu se zásadami lege artis a ve výsledku zapříčinil úmrtí pacientky. Stěžovatelka se tudíž cestou stížnosti podané ČLK domáhala prošetření postupu jmenovaného lékaře. V záhlaví označeným rozhodnutím pověřené členky Revizní komise ČLK byla stěžovatelčina stížnost odmítnuta pro nepřípustnost s ohledem na promlčení vytýkaného jednání lékaře. Následnou námitku stěžovatelky Revizní komise ČLK vpředu uvedeným rozhodnutím zamítla pro neoprávněnost s odkazem na §4 odst. 3 a 5 disciplinárního řádu ČLK.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že k přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí ČLK není příslušný, neboť se jedná o akty, jimiž v daném řízení bylo rozhodováno výlučně o právech a povinnostech lékaře, proti němuž směřovala stížnost podaná stěžovatelkou. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, která je stěžovatelce ostatně známa, přitom plyne, že jde o správní rozhodnutí, jímž "nebylo rozhodováno o právech ani povinnostech stěžovatele, byť tento svou stížností předmětné disciplinární řízení proti MUDr. E. P. vyvolal" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 155/2008 ze dne 30. 3. 2009). Kasační soud v citovaném rozsudku dále vyzdvihl, že "[p]ředmětem disciplinárního řízení je posouzení toho, zda člen komory neporušil nějakou povinnost, která se k jeho členství váže. V tomto typu řízení je proto rozhodováno výlučně o právech a povinnostech členů komory a rozhodnutí vydaná v disciplinárním řízení nejsou způsobilá zasáhnout do právní sféry jiných osob ... Soud si je vědom toho, že úmrtí osoby blízké stěžovateli, ..., jejíž lékařkou MUDr. E. P. byla, pro něj představuje velikou ztrátu, nicméně nezakládá veřejné subjektivní právo na potrestání domnělého pochybení této lékařky."
Ústavní soud se s tímto hodnocením Nejvyššího správního soudu ztotožňuje a dodává, že jinak by na tato rozhodnutí bylo nutno nahlížet za situace, kdy by jimi bylo zasaženo do práv člena ČLK, kupř. jeho vyloučením ze stavovské organizace, kde však již zákon o komorách předvídá soudní přezkum (srov. §18 odst. 4 a 5). K postavení ČLK se pak Ústavní soud blíže vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/06 ze dne 14. 10. 2008 (č. 6/2009 Sb.; N 171/51 SbNU 93). V posuzovaném případě však ČLK nevystupovala vůči stěžovatelce v postavení orgánu veřejné moci. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně odkazuje na vymezení pojmu "orgán veřejné moci", které provedl již Ústavní soud ČSFR, a v němž veřejnou moc definoval zejména jako takovou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s tímto orgánem v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 191/92 ze dne 9. 7. 1992 in Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, Linde Praha, r. 1992, str. 19). Ústavní soud se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví [čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny] a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Článek 87 Ústavy ani zákon o Ústavním soudu neumožňují Ústavnímu soudu rozhodovat o návrzích směřujících vůči jiným subjektům než orgánům veřejné moci, což, jak shora vyloženo, není ČLK jednající prostřednictvím svých orgánů.
Tento závěr je přitom plně v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu, který je tak v obdobných případech nucen odmítnout ústavní stížnosti pro nedostatek příslušnosti k jejich projednání - srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1982/09 ze dne 7. 10. 2009 a zejména pak usnesení sp. zn. I. ÚS 499/03 ze dne 28. 4. 2004 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud odmítl pro nepříslušnost návrh směřující proti rozhodnutí kontrolní rady České advokátní komory o odložení stížnosti na postup advokáta z důvodu promlčení vytýkaného jednání (způsob vedení obhajoby), tedy v zásadě ze stejného důvodu, pro který byla odmítnuta stížnost stěžovatelky proti výše jmenovanému lékaři v nyní posuzované věci. Ústavní soud v předmětném rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že "není ... oprávněn zasahovat do činnosti orgánů samosprávné moci, jakým je Česká advokátní komora, zřízená podle §40 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii". Od těchto závěrů proto není namístě se odchylovat ani nyní.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Pokud jde o akcesorický návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 1 disciplinárního řádu České lékařské komory, ten sdílí osud ústavní stížnosti a odmítnout jej tak bylo třeba dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu