ECLI:CZ:US:2016:1.US.1750.16.1
sp. zn. I. ÚS 1750/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Bouše, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem v ul. Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4067/2015-214 ze dne 2. 3. 2016, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 4/2015-150 ze dne 11. 3. 2015 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 35 C 2/2013-117 ze dne 12. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na nedotknutelnost obydlí a soukromí, garantovaných čl. 12 a čl. 10 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že se stěžovatel před obecnými soudy domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, který měl spočívat v tom, že žalovaný, pověřený buď manželkou stěžovatele, nebo o své vlastní vůli, za účasti dalších osob, v době nepřítomnosti stěžovatele násilně vnikl do jeho uzamčeného domu, následně byly vystěhovány stěžovatelovy osobní věci a poté byl rodinný dům kompletně stržen a zlikvidován. Svou nemajetkovou újmu stěžovatel spatřoval zejména v psychických útrapách a ponížení spojených s neoprávněným vystěhováním a bezmocným sledováním demolice obydlí. Krajský soud v Brně (dále též "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 35 C 2/2013-117, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím odboru výstavby Úřadu městské části Praha 15 bylo vlastníkům stavby rodinného domu v P. (tj. stěžovateli a jeho tehdejší manželce), nařízeno odstranění nepovolené stavby a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 43 E 2612/2009-63, ze dne 25. srpna 2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 38/2010-8, ze dne 5. ledna 2011, byl k vynucení povinnosti odstranit stavbu nařízen výkon rozhodnutí. Manželka (mezitím již bývalá) stěžovatele objednala u stavební firmy demolici objektu, u níž byl kromě policie, Městské policie Štěrboholy a starosty Štěrbohol, přítomen i žalovaný, a to na základě žádosti bývalé manželky stěžovatele. V řízení však nebylo prokázáno, že by se byl žalovaný aktivně účastnil vynášení věcí stěžovatele z domu nebo demolice objektu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se při demolici rodinného domu stěžovatele, která byla nařízena pravomocným soudním rozhodnutím, nemohl dopustit neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele jako žalobce, protože se jednalo o zákonem dovolené jednání, které bylo nadto úředně vynucováno. Žalovaný byl u demolice přítomen na žádost osoby povinné k odstranění stavby a navíc se na této demolici nijak aktivně nepodílel a do domu stěžovatele nevstoupil. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a na jeho základě dospěl k zcela správnému závěru, že žaloba je nedůvodná.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Ve svém rozhodnutí poukázal na to, že ačkoli stěžovatel označil jako dovolací důvod skutečnost, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, neuvádí a ani z obsahu dovolání nelze takovou otázku seznat. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou dovolatel zřejmě považuje otázku, zda "použitá" osoba, která se tak dopustila protiprávního jednání, není i sama ve sporu o ochranu osobnosti pasivně legitimována. Je ovšem skutečností, že na takto formulované otázce odvolací soud své rozhodnutí o věci samé nezaložil, když současně vyšel z jiného, než žalobcem v dovolání prezentovaného, skutkového stavu. Otázku prekluze vykonatelnosti správního rozhodnutí o nařízení odstranění předmětné stavby odvolací soud řešit nemohl a námitky dovolatele, napadající řešení této otázky odvolacím soudem, jsou bezpředmětné. Uvedená námitka mohla být řešena pouze v rámci exekučního řízení, ať už v rámci odvolání proti nařízení exekuce soudem prvního stupně nebo případně návrhem na její zastavení. Nadto tuto výtku nelze z logického důvodu případně vztahovat k osobě žalovaného.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší soud klade formalistické požadavky na obsah dovolání. Dále stěžovatel namítá, že byla porušena jeho základní lidská práva tím, že někdo, kdo neměl žádné právo, a dokonce měl soudní zákaz vstoupit do obydlí stěžovatele, tak tam vstoupil a jeho bydliště navíc zničil.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel pouze pokračuje s polemikou se závěry obecných soudů, které však jsou dobře a přesvědčivě odůvodněny. Jeho námitky tak nedosahují ústavního rozměru.
8. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu