ECLI:CZ:US:2016:1.US.1781.15.1
sp. zn. I. ÚS 1781/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Igora Kuchaře, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 1019/2015-333 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014 č. j. 27 Co 72/2014-298, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014 č. j. 27 Co 72/2014-298 byl ve vztahu ke stěžovateli jako žalovanému 2) změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 10. 2013 č. j. 19 C 373/2011-146 tak, že bylo určeno podílové spoluvlastnictví žalobců (každému v rozsahu jedné poloviny) k nemovitostem, a to k pozemku st. parc. č. X1 se stavbou rodinného domu č. p. X2 a pozemku parc. č. X v kat. úz. Říčany u Prahy. Ve vztahu k žalovanému 1) byl odvolacím soudem zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud konstatoval, že na podání žaloby o určení spoluvlastnického práva je dán naléhavý právní zájem žalobců ve vztahu ke stěžovateli jako žalovanému 2). Uvedl, že kupní smlouva ve spojení se smlouvou o právu na zpětnou koupi ze dne 5. 5. 2011, které byly uzavřeny žalobci (převodci) s žalovaným 1) (nabyvatelem), plnily funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem z titulu poskytnutí půjčky. Protože co do obsahu šlo o nepřípustnou propadnou zástavu podle §169 písm. e) obč. zák., odvolací soud vyhodnotil kupní smlouvu jako absolutně neplatný právní úkon ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "obč. zák."). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 odvolací soud dále posuzoval, zda stěžovatel jako žalovaný 2) mohl nabýt nemovitosti od stěžovatele 1) s ohledem na dobrou víru v zápis do katastru nemovitostí. Po provedeném dokazování vyslovil názor, že nikoli.
4. Dovolání stěžovatele bylo pro nepřípustnost odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 1019/2015-333.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že obecné soudy nevypořádaly otázku vlastnického práva k nemovitostem ústavně konformně. Rozhodnutí soudů byla vydána v rozporu s důkazním stavem. Stěžovatel namítal, že s žalovaným 1) uzavřel dne 4. 8. 2011 kupní smlouvu, na základě které nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem za kupní cenu v částce 2 000 000 Kč, již v celém rozsahu uhradil. Výkladem odvolacího a dovolacího soudu bylo zasaženo do autonomie vůle smluvních stran, pokud bylo dovozováno, že kupní smlouva s právem zpětné koupě nemohla být dne 5. 5. 2011 platně uzavřena, protože byla propadnou zástavou.
6. Stěžovatel mimoto uvedl, že byl nadán dobrou vírou v zápis vlastnického práva žalovaného 1) v katastru nemovitostí. Byl proto hoden ústavní ochrany jako nabyvatel sporných nemovitostí, když postupoval s důvěrou v zápis vlastnického práva převodce v katastru nemovitostí, který je státním aktem aplikace práva.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
9. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
10. Obecné soudy aplikovaly v posuzovaném případě právní úpravu občanského zákoníku o výkladu smluv, platnosti právních úkonů a nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Právní závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze považovat za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
11. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o určení spoluvlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem - vzhledem k právnímu posouzení kupní smlouvy, na podkladě které bylo vlastnictví k nemovitostem nabyto žalovaným 1), jako absolutně neplatné, a se zřetelem k dokazování, podle kterého u stěžovatele jako žalovaného 2) nebyla dána dobrá víra v nabytí vlastnického práva k nemovitostem od žalovaného 1) - nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu.
12. Soudy ústavně konformně vyložily, proč nevyhodnotily námitky stěžovatele ve vztahu k soudnímu určení spoluvlastnického práva žalobců k nemovitostem jako důvodné. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Pokud bylo odvolacím soudem podle skutkového stavu logicky usuzováno na nedostatek dobré víry stěžovatele v nabytí vlastnického práva k nemovitostem, nelze napadeným rozhodnutím vytknout protiústavnost a rozpor s judikaturou Ústavního soudu (např. s nálezem ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12).
13. Ústavní soud dodává, že v daném řízení nedošlo ani k jinému zásadnímu porušení principů spravedlivého procesu.
14. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu