ECLI:CZ:US:2016:1.US.1838.16.1
sp. zn. I. ÚS 1838/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Bendlové, zastoupené Mgr. Matějem Balabánem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 799/48, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 2015/2015-364, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 22 Co 386/2014-314, a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č. j. 4 C 86/2013-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatelku povinnou zaplatit žalobci částku 373.000,- Kč, jako peněžitou náhradu ve výši odpovídající prospěchu, získanému z odporovatelného právního úkonu podle §42a odstavec 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným odporovatelným úkonem byla darovací smlouva ze dne 15. 12. 2009 (dále jen "darovací smlouva"), na základě které převedl syn stěžovatelky (dále jen "dlužník"), který v té době žalobci dlužil 500.000 Kč, na stěžovatelku své nemovitosti nacházející se v katastrálním území Liblín (provozní budova s bytem) a v katastrálním území Bujesily (rodinný dům a okolní pozemky). Jelikož předmětné nemovitosti, nacházející se v katastrálním území Bujesily, stěžovatelka v mezidobí do podání žaloby darovala svému druhému synovi a nemovitosti nacházející se v katastrálním území Liblín byly podle zjištění okresního soudu z důvodu jejich faktického i právního stavu ke dni rozhodnutí neprodejné, bylo rozhodnuto o shora uvedené peněžité náhradě ve výši, odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že ze strany soudů nebyla v její věci řádně posouzena právní otázka přípustnosti podané odpůrčí žaloby. Stěžovatelka má za to, že není ve věci žaloby podle §42a odst. 4 občanského zákoníku osobou pasivně legitimovanou, neboť v důsledku převodu předmětných nemovitostí nevznikl na její straně žádný prospěch. Předmětné nemovitosti totiž byly na stěžovatelku převedeny za protihodnotu jejích pohledávek vůči dlužníkovi a rovněž se závazkem uhradit pohledávky dlužníka zajištěné zástavními právy na převáděných nemovitostech váznoucích. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3735/2011. Soudy se však podle názoru stěžovatelky řádným způsobem nevypořádaly s tím, zda a v jaké výši měla mít údajný prospěch z předmětného převodu nemovitostí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že v řízení před soudy opakovaně namítala, že dlužník v době převodu předmětných nemovitostí vlastnil dostatek dalšího, zejména pak movitého majetku, na kterém by se mohl žalobce v případě podání návrhu na zahájení exekuce uspokojit. Rozsahem majetku dlužníka v rozhodné době se však soudy řádně nezabývaly a svůj postup nezdůvodnily.
Stěžovatelka dále namítá, že podání žaloby podle §42a odst. 4 věta za středníkem občanského zákoníku nebylo namístě, neboť v jejím vlastnictví jsou i nadále nemovitosti v Liblíně a je tak zcela zřejmé, že v případě, kdy by žalobce využil svých práv a podal žalobu dle §42 odst. 3 občanského zákoníku, mohl se na tomto majetku stěžovatelky uspokojit. Přitom závěry soudu ohledně hodnoty předmětných nemovitostí, resp. jejich neprodejnosti, nemohou obstát, k čemuž stěžovatelka jako přílohu své ústavní stížnosti přikládá ocenění těchto nemovitostí, podle kterého je jejich výsledná cena 800.000,- Kč. V této souvislosti stěžovatelka rovněž namítá, že jestliže byla v žalobě jako odporovatelný právní úkon označena darovací smlouva, jejímž předmětem byly nemovitosti v obou katastrálních územích Liblín i Bujesily, je soud takovým vymezením vázán a nelze odporovatelným učinit pouze jednu část takového úkonu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti také tvrdí, že splatnost pohledávky žalobce nastala až ke dni 20. 12. 2013, a to na základě dohody ze dne 11. 7. 2012. Podaná žaloba proto byla předčasná a nedůvodná, neboť se jí není možné domáhat úhrady dosud nesplatné pohledávky.
Konečně stěžovatelka namítá rovněž nesprávnost vyčíslení žalované částky, neboť její část ve výši 86.000 Kč je samostatným nárokem žalobce vůči dlužníkovi, který vznikl na základě mimosoudní dohody ze dne 30. 12. 2010, resp. z dohody ze dne 11. 7. 2012.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku okresního soudu ve spojení s napadeným rozsudkem krajského soudu.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny, Ústavy a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace "podústavních" právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
Obecné soudy se případem stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě toliko opakuje námitky, s nimiž se okresní, krajský a v poslední instanci Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dostatečným způsobem vypořádaly.
K námitce stěžovatelky, že není v posuzované věci pasivně legitimovanou, neboť v důsledku převodu předmětných nemovitostí nevznikl na její straně žádný prospěch, Nejvyšší soud v napadeném rozsudku konstatoval, že na nedostatek prospěchu stěžovatelky z darovací smlouvy nelze usuzovat z toho, že darování předmětných nemovitostí žalované mělo být - jak uvádí stěžovatelka - "protihodnotou" závazků dlužníka a že nemovitosti byly zatíženy zástavními právy, neboť i takové "vypořádání" závazků dlužníka vůči stěžovatelce, na základě něhož by stěžovatelka získala jako "kompenzaci" na své pohledávky vůči dlužníku vlastnictví k předmětným nemovitostem, by jí bylo na prospěch a samotné zatížení nemovitostí zástavními právy nemohlo mít za následek jejich znehodnocení, které by vylučovalo (jakýkoli) prospěch z jejich nabytí stěžovatelkou.
Nejvyšší soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatelky, podle které podání žaloby podle §42a odst. 4 věta za středníkem občanského zákoníku nebylo namístě, neboť v jejím vlastnictví je i nadále nemovitost v Liblíně. V souvislosti s touto námitkou dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za okolností posuzovaného případu má žalobce vůči stěžovatelce právo na náhradu ve smyslu citovaného ustanovení, aniž by bylo významné, zda by se žalobce mohl zcela nebo z části uspokojit z nemovitostí v katastrálním území Liblín, které v majetku žalované zůstaly. Tento závěr Nejvyšší soud odůvodňuje tím, že "ušlo-li odporovaným právním úkonem z majetku dlužníka více věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, může se věřitel vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, domáhat určení právní neúčinnosti právního úkonu nejen ve vztahu ke všem těmto věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám, ale i ve vztahu k některým (některé) z nich...; proto také předpoklady pro poskytnutí náhrady podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. je třeba posuzovat ve vztahu ke každé z více věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které takovým právním úkonem ušly z majetku dlužníka, samostatně. Z toho plyne, že, pozbyl-li ještě před podáním odpůrčí žaloby ten, s nímž (v jehož prospěch) dlužník učinil odporovatelný právní úkon, některou z více věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které získal na základě tohoto právního úkonu z majetku dlužníka, a není-li proto uspokojení věřitele z této věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dobře možné, může věřitel uplatnit právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. bez ohledu na to, zda by se mohl - kdyby bylo soudem určeno, že tento právní úkon je vůči němu ve vztahu k ostatním věcem (právům nebo jiným majetkovým hodnotám) právně neúčinný - zcela nebo zčásti uspokojit z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které v majetku toho, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, zůstaly (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 2015/2015-364).
Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se splatnosti pohledávky žalobce, která podle ní nastala až ke dni 20. 12. 2013, a to na základě dohody ze dne 11. 7. 2012, Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ztotožnil se závěry okresního a krajského soudu a uvedl, že uzavření dohod ze dne 30. 12. 2010 a 11. 7. 2012, o podmínkách a výši splátek, jimiž měl dlužník plnit svůj dluh vůči žalobci, nemá na aktivní věcnou legitimaci žalobce žádný vliv, neboť tyto dohody neměly za následek zánik jeho pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím soudu, podle něhož bylo možné nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Namítá-li stěžovatelka nesprávnost vyčíslení žalované částky, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, ve kterém okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že namítaná částka 86.000 Kč, sjednaná v dohodě ze dne 30. 12. 2010 a skládající se z částky představující žalobcem vynaložené soudní náklady a sjednanou odměnu, do dlužné částky zahrnuta nebyla, neboť byla zaplacena žalobci dne 30. 12. 2010. Z dlužné částky 500.000 Kč zaplatil dlužník v nepravidelných splátkách 127.000 Kč a zbývalo tedy k zaplacení 373.000 Kč. Pokud stěžovatelka namítá, že žalovaná částka byla vyčíslena nesprávně, žádá tím Ústavní soud de facto o přehodnocení zjištěného skutkového stavu, čímž staví Ústavní soud do role, jež mu z hlediska ústavního vymezení jeho kompetencí nepřísluší.
Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i v souvislosti s námitkou stěžovatelky, že se žalobce mohl uspokojit z jiného majetku dlužníka. Podle zjištění okresního soudu však dlužník ke dni 31. 12. 2009 přerušil podnikání a již od roku 2001 jsou proti němu průběžně vedeny exekuce, je nemajetný, je veden jako uchazeč o zaměstnání a pobírá pouze dávku hmotné nouze bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, přičemž žije u své matky (stěžovatelky), které pomáhá s podnikáním. Nelze proto stěžovatelce přisvědčit, že se rozsahem majetku dlužníka v rozhodné době soudy řádně nezabývaly a svůj postup nezdůvodnily.
Shora uvedená argumentace, obsažená v odůvodnění napadených rozsudků okresního, krajského a Nejvyššího soudu, se Ústavnímu soudu nejeví nijak extrémní, svévolná či jinak rozporná s ústavními principy a požadavky. Jakkoliv Ústavní soud vnímá jako svízelnou finanční a sociální situaci stěžovatelky, na kterou sama ve své ústavní stížnosti poukazuje a do níž se, jak z ústavní stížnosti vyplývá, dostala v důsledku činností svého syna (dlužníka), prostor pro svůj zásah z toho důvodu, že by napadenými rozhodnutími došlo k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv, neshledal.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu