ECLI:CZ:US:2016:1.US.1846.16.1
sp. zn. I. ÚS 1846/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Karlem Palečkem, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti rozhodnutí Mateřské školy Jablonec nad Nisou, Slunečná 9, ze dne 19. 5. 2014, č. j. 26 Za 34/2014-2, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 12. 1. 2015, č. j. KULK 3725/2015 OŠM 1525/2014, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 27. 11. 2015, č. j. 59 A 13/2015-29, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 5 As 253/2015-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla k Ústavnímu soudu podána dne 8. 6. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů a následně správních soudů, který vedl k tomu, že stěžovatel neměl možnost uplatnit svoji vůli při volbě vzdělání svého nezletilého syna.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že nezletilý syn stěžovatele byl svou matkou, s níž stěžovatel nežil ve společné domácnosti, v květnu 2014 přehlášen do jiného školského zařízení (mateřské školy). Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přijetí do nového školského zařízení napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. Krajský úřad opřel své rozhodnutí o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), ze dne 4. 11. 2014, č. j. 29 Co 519/2014-382, potvrzující usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 P 248/2013-333, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření směřující k tomu, aby byla matce nezletilých dětí uložena povinnost zajistit školní docházku pro školní rok 2014/2015 v původním školním zařízení. Krajský úřad dále konstatoval, že účastníkem řízení je dítě, zatímco rodič je v postavení zákonného zástupce, a že řízení proběhlo v souladu se zákonem.
3. Žalobu, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí krajského úřadu, krajský soud zamítl jako nedůvodnou s tím, že podle §21 odst. 1 písm. a) ve spojení s §21 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen "školský zákon") náleží právo na vzdělávání a školské služby žákům a studentům, nikoliv jejich rodičům, a že tedy pouze dítě (coby žadatel zastoupený svým zákonným zástupcem) je účastníkem správního řízení o přijetí k předškolnímu vzdělávání. V daném řízení tak nelze hovořit o tom, že rozhodnutím ředitele mateřské školy mohou být dotčena práva jednoho z rodičů jako samostatného účastníka řízení. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí krajského úřadu. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele, přičemž odkázal na podrobné odůvodnění svých předchozích rozsudků (č. j. 4 As 280/2015-36 a č. j. 4 As 281/2015-32 ze dne 31. 3. 2016) týkajících se obsahově obdobných kasačních stížností stěžovatele. V nich se ztotožnil s názorem krajského soudu, že školský zákon vylučuje stěžovatele z účastenství ve správním řízení o přijetí jeho dítěte do školského zařízení. Zdůraznil také, že rozhodnutí o přijetí nezletilého dítěte do mateřské školy se týká subjektivního veřejného práva dítěte na vzdělávání a školské služby, a naopak se nedotýká žádného subjektivního veřejného práva jeho rodičů (zákonných zástupců). Pokud dojde k situaci, kdy se rodiče neshodnou na tom, do které mateřské školy by mělo chodit jejich dítě, jak tomu bylo i v posuzované věci, jedná se o spor ve významné záležitosti pro dítě podle §877 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, o kterém přísluší rozhodovat civilním soudům, nikoliv soudům ve správním soudnictví.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně v příslušném spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Ústavní soud též konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti.
5. V projednávané věci poukazuje Ústavní soud na to, že skutkově i právně shodnou problematiku již řešil, a to na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti téhož stěžovatele podané proti rozhodnutím správních orgánů a soudů ve věci vzdělávání jeho nezletilé dcery. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením sp. zn. IV. ÚS 1844/16 ze dne 20. 9. 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadnutá rozhodnutí porušila stěžovatelem tvrzená ústavní práva. V tomto usnesení označil za přesvědčivý a ústavně konformní názor správních soudů, podle kterého právo na vzdělávání a školské služby náleží pouze žákům a studentům, nikoli jejich zákonným zástupcům (rodičům). Ztotožnil se tak se závěrem, že rozhodnutím ředitele školy o přijetí dítěte ke vzdělávání může být dotčeno pouze právo dítěte na vzdělávání, zatímco rodiče nejsou účastníky tohoto řízení.
6. Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět od závěrů vyslovených ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1844/16 a v podrobnostech na ně odkazuje, tím spíše, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze opakující se polemiku se závěry správních soudů. Okolnost, že stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
7. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu