ECLI:CZ:US:2016:1.US.1873.16.1
sp. zn. I. ÚS 1873/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou, advokátkou, se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016 č. j. 15 Co 535/2015-280 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016 sp. zn. 15 Co 535/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu rodiny a rodičovství dle čl. 32 odst. 1 Listiny. Dále se dovolává čl. 3 odst. 1 a čl. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2015 č. j. 20 P 39/2014-187 byly děti stěžovatelky svěřeny do její výlučné péče a otci byla stanovena vyživovací povinnost k nezletilým v částce ve výši 35.000 Kč pro syna a ve výši 30.000 Kč pro dceru. Ze zprávy psycholožky PhDr. Václavy Masákové z pedagogicko-psychologické poradny obvodní soud zjistil, že bylo provedeno vyšetření obou dětí, děti jsou adaptovány na střídání prostředí u rodičů. Syn prožívá vnitřní konflikt a jeho přáním je úplná rodina, pramení to pravděpodobně i jeho citové lability a potřeby stabilního prostředí. Dcera má k oběma rodičům vztah, ale pevnější citové pouto má směrem k matce, od které také přijímá citovou podporu. Nejstabilnější a bezproblémový vztah má dcera se svým bratrem a na současný režim střídání je adaptována. Psycholožka doporučuje v současné době neměnit zavedený režim, který se blíží formě střídavé výchovy. Po dohodě rodičů je možné kontakt dětí umožnit s otcem i mimo stanovené dny v odpoledních hodinách. Rodiče byli seznámeni se závěry vyšetření a s doporučením neměnit zatím dobu a formu styku s otcem a toto doporučení přijali. Po dohodě rodičů se otec stará o děti druhou středu v odpoledních hodinách a v dalším týdnu od čtvrtka do pondělí. Na základě odvolání otce městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a plně vyhověl návrhu otce na svěření dětí do nepravidelné střídavé výchovy, včetně úpravy styku pro dobu prázdnin a státních svátků a vyměřil taktéž v souladu s jeho odvoláním výživné pro nezletilé děti hrazené na 10.000 Kč a 13.000 Kč k rukám matky a dále po 10.000 Kč pro každého z nezletilých na účet vedený na jejich jména. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na závěry psycholožky PhDr. Masákové, která doporučila zachování stávajícího režimu, tzn. i v souladu s doporučením kolizního opatrovníka, je na místě svěření dětí do střídavé péče rodičů, když tato může být upravena i v tzv. nerovnoměrném rozložení. Pokud jde o stanovenou výši vyživovací povinnosti, která byla vyměřena otci, pak odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015.
3. Městský soud ve svém rozsudku odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3659/14 ze dne 20. 4. 2015, které shrnuje dosavadní judikaturu tak, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Z některých nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestli tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vtah, je tedy v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být soudy paušálně využívána jako forma "spravedlivého" (a svým způsobem též "bezpracného") rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Odvolací soud s ohledem na provedené dokazování, zejména závěry psycholožky PhDr. Masákové, dospěl k závěru, že právě v posuzovaném případě jsou splněny podmínky pro svěření dětí do střídavé péče, neboť od rozchodu rodičů dosud v podstatě střídavá péče probíhá. Z provedeného dokazování plyne (ani to nebylo účastníky zpochybňováno), že oba rodiče jsou stejně způsobilí o své děti pečovat, děti si nepřejí na dosavadním průběhu péče o ně nic měnit. Odvolací soud proto s ohledem na zájmy dětí a skutečnost, že navrhovaná nerovnoměrná střídavá péče fakticky kopíruje dosavadní široký styk nezletilých dětí s otcem (prakticky se tak pro ně nic nemění) dospěl k závěru, že svěření dětí do nerovnoměrné střídavé péče je v tomto případě na místě a je bezpochyby v jejich zájmu. Pro oba rodiče pak střídavá péče znamená nejen shodná práva, ale i povinnosti ve vztahu k dětem. Námitka matky, že mezi rodiči nefunguje komunikace a proto ji z toho důvodu je střídavá péče vyloučena, je vyvrácena přímo jejím vyjádřením při jednání odvolacího soudu, kdy uvedla, že rodiče se vždy ohledně dětí dohodnou. Stanovenou částku výživného odvolací soud v posuzovaném případě odůvodnil tak, že plně odpovídá potřebám dětí této věkové skupiny, kdy v řízení nebylo ani tvrzeno, že děti mají nějaké nadstandardní výdaje (např. soukromé školy apod.). Tím, že otci bylo uloženo platit další výživné pro každé dítě na spořicí účet, budou vytvářené pro děti úspory do budoucna, které by však bylo možno použít před nabytím zletilosti dětí pouze se souhlasem opatrovnického soudu a jsou tedy ostatečně chráněny a nemůže jich být použito v rozporu s jejich zájmy.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že byť napadeným rozhodnutím nedošlo ke změně rozsahu pobytu dětí u ní a u otce dětí, tak soudy rozhodly v rozporu s doporučením psycholožky i skutkovým zjištěním soudů. Pro obě děti bylo zásadní ujištění, že i po rozchodu rodičů mají své pevné zázemí, svůj domov, který je jeden, a současně pak mají možnost se v širokém rozsahu vídat se svým otcem, který na ně může v této době taktéž výchovně působit. Změnou úpravy péče z výlučné na střídavou došlo k narušení této jistoty, kterou děti měly, což s ohledem na jejich osobnostní rysy a povahu není pro jejich další vývoj vhodné. Vzhledem k tomu, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů (nikoli jen jednoho rodiče), je třeba v případě soudem stanoveného výživného zkoumat nejen životní úroveň povinného rodiče (žalovaného o výživné), ale i životní úroveň druhého rodiče, tj. životní úroveň dítěte v konkrétní situaci může jeden rodič svým životním standardem zvyšovat a druhý snižovat. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi. Odvolací soud snížil zásadně vyživovací povinnost vyměřenou otci soudem prvního stupně, aniž by se blíže zabýval zjištěním skutečné životní úrovně otce. Naopak to, že životní úroveň otce je vysoká a otec vede nákladný život zcela v souladu s jeho příjmy, vyplývá z jeho sdělení při výslechu před soudem prvního stupně, kdy uvedl, že s celou rodinou a následně pouze s dětmi jezdí pravidelně minimálně dvakrát ročně na dovolenou, a to na zimní i letní, výslovně pak uvedl, že "k dětem jsem byl vždy štědrý, možná s nimi pojedeme na nějakou super dovolenou či na lyže". Rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatelky zcela proti zájmům nezletilých dětí, protože fakticky došlo ke snížení životní úrovně, na kterou byly děti zvyklé, neboť není ve finančních možnostech matky jim poskytnout takovou úroveň, jakou má otec. Pokud jde o výši stanovené vyživovací povinnosti, pak se matka zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který pří stanovení její výše zohlednil právě i skutečnost, kolik času děti fakticky tráví s jejich otcem a vyživovací povinnost otce je tak plněna přímo jim.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Městský soud napadené rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a ani změna kvalifikace péče, ani změna výše výživného oproti rozhodnutí soudu I. stupně není tak zásadní změnou, která by byla zásahem do rodičovských práv, jichž se stěžovatelka dovolává.
6. Za daných okolností tudíž Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu