ECLI:CZ:US:2016:1.US.1875.16.1
sp. zn. I. ÚS 1875/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodajte Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Vítem Zahálkou, advokátem se sídlem v Plzni, Radyňská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016 č. j. 7 Tdo 1613/2015-51, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2015 sp. zn. 7 To 74/2015 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2015 sp. zn. 5 T 2/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (v případě usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1613/2015-51 zjevně nedopatřením v petitu uvedl chybně datum 13. 3. 2016, namísto správného data 16. 3. 2016), neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisového materiálu Krajského soudu v Plzni, který Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá následující.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2015, č. j. 5 T 2/2015-2310, byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
4. Stěžovatel se podle skutkové věty rozsudku zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 18. 11. 2013 v době kolem 08:00 hodin, poté, co si na volně přístupné prostranství v Plzni před panelovým domem ve specifikované ulici donesl kyselinu sírovou o koncentraci 33 %, kterou si opatřil v úmyslu s ní usmrtit svou bývalou přítelkyni (dále též "poškozenou"), neboť vůči ní cítil zášť kvůli rozchodu a tomu, že si našla jiného partnera, ve snaze ztížit možnost svého rozpoznání si zakryl hlavu kapucí a čepicí s kšiltem a před domem vyčkával příchodu poškozené z jejího bydliště, jakmile poškozená vyšla kolem 08:00 hodin ven a nastoupila do služebního osobního automobilu tov. zn. Škoda Fabia zaparkovaného poblíž domu ve specifikované ulici, přistoupil k tomuto vozidlu, otevřel dveře u řidiče a poškozenou polil přesně nezjištěným množstvím kyseliny sírové na horní část těla, včetně hlavy, následně z místa utekl, poškozená v důsledku napadení utrpěla život bezprostředně ohrožující poranění (konkrétně uvedené ve výroku o vině), do současné doby nedošlo k jejímu plnému uzdravení a bude nutné další komplikované dlouhodobé léčení, a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl a byl srozuměn s tím, že kyselina sírová je nebezpečná látka a při potřísnění obličeje může dojít ke spolknutí či vdechnutí kyseliny, poleptání životně důležitých vnitřních orgánů a ke smrti obzvláště bolestivým způsobem, kdy smrt nenastala jen v důsledku náhody a včasného poskytnutí vysoce odborné lékařské péče.
5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 7 To 74/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
6. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že určité okolnosti skutkové povahy byly nesprávně právně posouzeny, když k tomuto nesprávnému posouzení došlo především nesprávnou aplikací procesních zásad. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 7 Tdo 1613/2015-51, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, provedené důkazy nesprávně zhodnotily a ani právní závěry takto dovozené nelze akceptovat. Stěžovatel popírá jednání, které je mu kladeno za vinu. Soudy v odůvodnění rozhodnutí velmi často dovozovaly jeho vinu toliko z vlastních, účelově konstruovaných domněnek a teorií, které však v provedených důkazech nemají oporu. V důkazním řízení nepostupovaly nestranně a porušily tím princip in dubio pro reo. Některé důkazy soudy opomněly provést zcela. Žádný přímý důkaz o stěžovatelově vině neexistuje a řetězec nepřímých důkazů netvoří uzavřený řetězec, na základě kterého by bylo možné dospět k závěru, že se skutku dopustil stěžovatel a ne nikdo jiný. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08.
8. Skutečnost, že se k obsáhlé výpovědi stěžovatel rozhodl až poté, co byla shromážděna většina důkazů, soud podle jeho názoru akcentoval natolik, že ji zahrnul mezi důkazy o jeho vině.
9. Stěžovateli není jasné, z čeho soudy dovodily zjištění o tom, že měl vyhledávat informace o kyselinách a jejich účincích i před útokem. Odborným zkoumáním bylo zjištěno, že vyhledával předmětná slovní spojení na internetu až dne 28. 11. 2013, tedy 10 dní po útoku na poškozenou. Stěžovatel dále rozebírá, za jakých okolností se měl dozvědět o útoku na poškozenou a o jejím zdravotním stavu, přičemž uvádí, že se tak stalo již v den útoku z médií, které již uvedený den zmiňovaly, že k útoku došlo kyselinou sírovou. Stěžovatel se obsáhle zabýval dalšími provedenými důkazy, a to pachovými stopami (na dveřích auta, v blízkosti domu a na víčku PET lahve). V této souvislosti zdůraznil, že nikdy nepopíral, že by se na místě činu nikdy nenacházel, naopak se po útoku vydal hledat bydliště poškozené, aby jí předal dopis s ujištěním, že on není pachatelem. Jeho argumentaci, která výskyt pachových stop na místě činu vysvětluje, soudy označily za nelogickou a bez dalšího k ní nepřihlížely. Ostatně jakýmkoli úvahám soudu o tom, zda chování stěžovatele uvažuje za logické či nikoli nelze přisuzovat žádnou důkazní hodnotu. Stěžovatel se vyjadřuje i k významu existence pachových stop a možným zpochybněním takového důkazu.
10. Rovněž pokud jde o hodnocení důvodů výskytu kyseliny sírové na jeho botě, soudy pochybily, neboť se údajně nejednalo o stejnou kyselinu, která byla použita k útoku na poškozenou. Tato skutečnost vyplývá z provedeného dokazování. Stěžovatel rozebírá závěry odborných vyjádření a výslechů znalců v této souvislosti. Nabízí verzi, jak se uvedená skvrna dostala na jeho obuv, a to buď při manipulaci s autobaterií, nebo při čistění ptačí voliéry čisticími prostředky, které příměs kyseliny sírové obsahovaly. Provedením uvedených důkazů tak bylo podle něj zjištěno, že se na jeho obuvi sice nacházela určitá látka, která s určitou mírou pravděpodobnosti vykazuje znaky kyseliny sírové, která ale svým složením neodpovídá vzorku, který byl odebrán z oblečení poškozené. Takový závěr jej však ani nepřímo neusvědčuje ze spáchání předmětného skutku. Žádný ze svědků neviděl pachateli do tváře a nikdo z nich přímo stěžovatele neidentifikoval. Stěžovatel se zabývá i motivem jiných osob ke spáchání činu.
11. Poškozená byla orgány činnými v trestním řízení vyslechnuta toliko v přípravném řízení. Soud opakovaným návrhům obhajoby na provedení jejího výslechu nevyhověl. Obhajoba tak nikdy nedostala příležitost klást poškozené otázky za účelem upřesnění a vysvětlení rozporů v její výpovědi.
12. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Plzni. Uvedl, že stěžovatel v ní opakuje argumentaci užitou v odvolání a dovolání, kterým nebylo vyhověno. Účastník proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
13. Vrchní soud v Praze ve vyjádření uvedl, že se jedná o další odvolání, přičemž znovu uvedenými námitkami se již odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Na svých závěrech trvá.
14. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatel v dovolání předně popíral skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Takové námitky však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval i otázkou existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. V odůvodnění svého usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. reagoval na námitky stěžovatele a zásadně nyní nesouhlasí s tvrzením uvedeným v ústavní stížnosti, že se Nejvyšší soud dovoláním věcně nezabýval. Odmítnutí dovolání s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jednoznačně i s ohledem na rozvedení závěrů v odůvodnění usnesení v posuzované věci neznamená, že by se Nejvyšší soud věcí odmítl meritorně zabývat. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů toliko pokud zjistí onen extrémní nesoulad, aby tak zajistil právo obviněného na spravedlivý proces, byť takový postup přímo nevyplývá ze znění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy zjistí, napadená rozhodnutí zruší. V opačném případně dovolání odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
15. Vyjádření účastníků byla zaslána na vědomí stěžovateli.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
16. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.
20. V judikatuře Ústavního soudu bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
21. Ústavní soud dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, a je proto možné odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
22. Stěžovatel staví velkou část své argumentace na námitkách, že obecné soudy měly k dispozici pouze nepřímé důkazy. Existenci některých z nich se stěžovatel snažil vysvětlit a tím vyvrátit. Domnívá se tak, že za této situace jeho vina nebyla náležitě prokázána.
23. Ve vztahu k nepřímým důkazům lze v obecné rovině konstatovat, že zejména v takto závažné trestné činnosti, při níž pachatel vyvíjel úsilí, aby nebyl spatřen a identifikován, budou a jsou pachatelé odsuzováni hlavně na základě nepřímých důkazů, které mají nezastupitelný důkazní význam a hodnotu a nelze je z tohoto hlediska zlehčovat a vylučovat z důkazního řetězce, jak se o to snaží stěžovatel. Nicméně, proces dokazování nepřímými důkazy je zcela jistě obtížnější a náročnější než dokazování důkazy přímými. To však neznamená, že jsou nepřímé důkazy horší, méně spolehlivé a méně významné než důkazy přímé. Nepřímý důkaz nabývá důkazní význam ve spojitosti s jinými důkazy. Musí tu být proto několik nepřímých důkazů a tyto musí tvořit soustavu, systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností. Proto odděleně pojatý nepřímý důkaz nedovoluje učinit závěr o jeho významu v trestní věci. Jeho význam je možné zjistit až při posouzení v souhrnu s dalšími důkazy. Každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně, tedy bez souvislosti s ostatními důkazy, jak to v odůvodnění ústavní stížnosti učinil stěžovatel, dovoluje vždy několik různých výkladů o svém významu. Proto je význam nepřímého důkazu určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů hodnocených ve vzájemné spojitosti a vztahu k těmto důkazům. Souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných nepřímých důkazů musí být uzavřen. To znamená, že musí vést výlučně jen k jedinému závěru a musí vylučovat možnost jiného závěru (srov. č. 38/1970 - I. A č. 29/1971 Sb. rozh. tr., obdobně pak usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 49/05 a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. III. ÚS 565/2000) tak, jak tomu bylo v dané věci.
24. Je pravdou, že v dané věci se výrok o vině opíral o nepřímé důkazy, ale tento fakt neovlivňuje a nesnižuje jeho správnost, úplnost a odůvodněnost, a to i s ohledem na shora uvedené, neboť provedené nepřímé důkazy byly pro závěr o vině a následné vyslovení trestu dostačující. Nepřímé důkazy vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného skutku, včetně subjektivní stránky, a usvědčily z jeho spáchání stěžovatele. Pokud obecné soudy při úvahách o propojení jednotlivých nepřímých důkazů a vyvrácení verze obhajoby podpůrně využily i vlastní uvážení stran toho, jaké chování se jim jevilo jako logické, nelze takovým úvahám nic vytknout, neboť zcela zapadají do kategorie volného hodnocení soudů v rámci důkazního řízení.
25. V posuzované věci obecné soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Velice podrobně a pečlivě hodnotily jednotlivé nepřímé důkazy samostatně a ve vzájemných souvislostech. Poškozená byla napadena kyselinou sírovou, tato chemikálie byla nalezena i na obuvi stěžovatele značky Salomon. Tuto značku jednoznačně identifikovala poškozená jako značku obuvi, kterou měl pachatel na nohou. Typově stejnou osobu jako je stěžovatel identifikovalo několik svědků na místě činu, jedna ze svědkyň identifikaci ještě upřesnila s ohledem na tvar nosu. Stěžovatel opakovaně vyhledával na internetu informace o činu i o účincích kyseliny sírové. Odvolací soud uvádí jedenáct nepřímých důkazů o vině stěžovatele, včetně několika jeho pachových stop z místa činu. Pachovým stopám přitom obecné soudy zcela v souladu s judikaturou přiznaly roli nepřímého podpůrného důkazu, který potvrzuje skutečnost, že se určitá fyzická osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta, nikoli že určitá osoba přímo spáchala trestný čin [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb)].
26. Ačkoli stěžovatel obecným soudům vytkl, že nehodnotily důkazy jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech, aby zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, sám v odůvodnění ústavní stížnosti znovu předložil hodnocení jen jím vybraných důkazů, a to izolovaně, čímž logicky došel k jiným, nesprávným závěrům. Na vypořádání jeho úvah lze nalézt reakci v odůvodnění obecných soudů. Pokud obecné soudy po řádném vyhodnocení řetězce nepřímých důkazů vysvětlily, proč nepřijaly verzi stěžovatele, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť pochybnosti zjevně neměly.
27. Ke způsobu vedení obhajoby, zejména k vyjádření obecného soudu v tom směru, že stěžovatel doplnil informaci o setkání s poškozenou na křižovatce až v rámci rozběhlého důkazního řízení Ústavní soud konstatuje, že právo na obhajobu, které má i ústavněprávní zakotvení (čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny), je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí hájit; taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného; také volba okamžiku, kdy obviněný s obhajobou vystoupí, je toliko jeho věcí. Úkol prověřovat obhajobu spočívá v kterémkoli okamžiku trestního řízení na orgánech činných v trestním řízení. Obviněného v trestním řízení žádné důkazní břemeno netíží (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Nelze však tvrdit, že by k chování obviněného během trestního řízení nebylo možno nikdy a nijak přihlédnout; někdy je určité počínání obviněného právně relevantní (např. při rozhodování o vazbě v situacích uvedených v ust. §68 odst. 3 tr. řádu). Orgány činné v trestním řízení zajisté mohou hodnotit argumenty obhajoby jako logicky vadné nebo nevěrohodné a tudíž nezpůsobilé k vyvrácení důkazů o vině. Kritické hodnocení taktiky obhajoby však nelze využít jako stěžejní pozitivní důkaz o vině, sloužící k usvědčení pachatele. K pochybení tohoto typu v posuzované věci nedošlo, neboť soudy se vyjadřovaly k taktice obhajoby pouze při hodnocení věrohodnosti verzí nabízených obhajobou. Jako důkaz o vině jejich úvahy zcela jistě nefigurují.
28. Stěžovatel dále zmiňuje, že obhajoba nikdy neměla šanci klást poškozené otázky, ačkoli o to opakovaně žádala. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, minimální právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Toto ustanovení je jednou z garancí kontradiktorní povahy řízení a spravedlivého procesu. Ne vždy je však možné tomuto požadavku vyhovět, a přesto lze výpověď nepřítomného svědka použít jako důkaz.
29. Evropský soud pro lidská práva citované "minimální právo" interpretuje tak, že pouhé přečtení protokolu o výpovědi z přípravného řízení samo o sobě nemusí odporovat citovanému ustanovení Úmluvy, situaci je však vždy nutné posoudit z pohledu zachování práv obhajoby, jejichž ochrana je předmětem a účelem uvedeného ustanovení (srov. Unterpertinger, 1986, A-110, obdobně Kostovski, 1989, A-166).
30. Podle Evropského soudu pro lidská práva je nutné při posouzení otázky, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu nebude porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, postupovat ve třech krocích. Je třeba posoudit, zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod, dále je třeba posoudit, jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a konečně zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému (srov. Al Khawaja a Tahery proti Spojenému království, č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2011, Przydział proti Polsku, č. 15487/08 ze dne 24. 5. 2016, nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16 a další).
31. Byť v odůvodnění napadených rozhodnutí není takový test výslovně proveden, těmito otázkami se obecné soudy zabývaly a použitím svědecké výpovědi poškozené neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.
32. Podle skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně podporované závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, poškozená mladá žena v důsledku polití horní části těla kyselinou sírovou utrpěla život bezprostředně ohrožující poranění, a to poleptání obličeje, včetně obou očí (víčka, rohovky, spojivky), poleptání krku, poleptání horních a dolních končetin, poleptání zažívacího traktu a poleptání levého ušního boltce s následnou amputací, což jí způsobilo déle trvající strašné až nesnesitelné bolesti, které musely být tlumeny léky, byla nutná dlouhodobá hospitalizace v různých specializovaných zdravotnických zařízení. V době vypracování znaleckého posudku reálně hrozila praktická či úplná slepota. Nedílnou složkou traumatizujícího zážitku je podle lékařů i závažná psychiatrická diagnóza. I samotné dlouhodobé a komplikované léčení představuje pro poškozenou a její nejbližší velkou fyzickou a psychickou zátěž. Zcela jednoznačně tedy splňuje znaky zvlášť zranitelné oběti podle §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se výslech zvlášť zranitelné oběti pro vysoké riziko sekundární viktimizace provádí tak, aby později nemusel být opakován.
33. Poškozená byla vyslechnuta jako svědek dne 14. 1. 2014 v budově Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze na klinice popáleninové medicíny. Výslech byl proveden jako neopakovatelný úkon podle §158a tr. ř. s ohledem na její velmi vážný zdravotní stav. Výslechu se účastnil státní zástupce a soudce. Po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele byla poškozená na vlastní žádost vyslechnuta jako svědek ještě jednou dne 15. 9. 2014. Na začátku výslechu uvedla, že vracet se v myšlenkách k inkriminované události je pro ni velmi stresující a že její ošetřující lékaři jí nedoporučili tento úkon podstoupit, protože by mohlo dojít ke zhoršení jejího stavu, přesto že by však chtěla doplnit podrobnosti, které se jí vybavily později. Výslechu se účasnil i obhájce stěžovatele. Poté, co poškozená znovu vypověděla o okolnostech skutku, dostal prostor obhájce stěžovatele, aby poškozené kladl otázky. Obhájce se poškozené dotázal na četnost jejích kontaktů s policií před výslechem a na to, zda mezi ní a policií dopředu probíhala komunikace o tom, čeho se výslech bude týkat. Poškozená jakékoli instrukce či předchozí komunikaci o obsahu výpovědi popřela. Následně uvedla, že se necítí psychicky dobře a požádala o ukončení výslechu s tím, že v něm bude případně pokračováno jiný den. S tímto závěrem obhájce souhlasil a výslech byl ukončen.
34. K žádosti policie o další výslech sdělil zmocněnec poškozené, že její zdravotní stav neumožňuje pokračovat v jejím výslechu. K odpovědi přiložil zprávu ošetřujícího lékaře z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady z oddělení psychiatrie o tom, že u poškozené byla vedle závažných fyzických poškození diagnostikována i závažná posttraumatická stresová porucha a reaktivní úzkostně depresivní porucha. Opakování výslechu poškozenou traumatizuje, její stav je stále labilní. Provedení výslechu jednoznačně nedoporučil. Při hlavním líčení dne 24. 3. 2015 byla proto po přečtení uvedené lékařské zprávy provedena s odkazem na ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce reprodukce záznamu výpovědi poškozené na DVD nosiči provedené po sdělení obvinění ve věci.
35. V rámci odvolacího řízení soud znovu kontaktoval zmocněnce poškozené s dotazem, zda by bylo možné poškozenou vyslechnout. Podle sdělení zmocněnce ze dne 31. 8. 2015 je s odkazem na stále velmi komplikovaný zdravotní stav poškozené její výslech před soudem trvale nemožný. Dokládá k tomu aktuální zprávy ošetřujících lékařů ze dne 31. 8. 2015 (č. l. 2502, 2503).
36. Je tedy zřejmé, že výslech poškozené nebyl ukončen z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, nýbrž na základě přání poškozené podloženého osvědčenými objektivními důvody. Orgány činné v trestním řízení tak nemohly omezit právo na obhajobu, neboť nebyly tím, kdo výslech opomněl či mu bránil, a to ani fakticky ani právně. Rozhodnutí poškozené již další výslech nepodstoupit bylo podporované jasným stanoviskem lékařů o tom, že jakékoli oživování vzpomínek na události související se skutkem je v rozporu se snahou o stabilizaci zdravotního stavu poškozené, a nebylo možné jej zásahem orgánů činných v trestním řízení změnit. Poté, co poškozená velmi devastující útok přežila, trpí závažnými následky s nejasnou prognózou dalšího vývoje. Za této situace by snaha přimět ji k výpovědi pravděpodobně pro ni představovala nelidské zacházení v intenzitě čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny.
37. Výslech poškozené nebyl stěžejním usvědčujícím důkazem o vině, nýbrž jedním z mnoha nepřímých důkazů dokreslující jejich uzavřený řetězec. Zpochybnění jednoznačných závěrů ošetřujících lékařů (z různých oborů) o nevhodnosti opakování výslechu s ohledem na značné riziko retraumatizace obhajoba ostatně kvalifikovaně nevznesla. Zmínka o tom, že poškozená se účastní setkání s přáteli, je ve světle srovnání s výslechem před soudem k okolnostem jejího napadení zcela bez relevance, což ostatně uvedl i soud prvého stupně (č. l. 7 a 8 rozsudku).
38. Výpovědi poškozené byl advokát stěžovatele po celou dobu přítomen a u hlavního líčení byla provedena za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce reprodukce záznamu výpovědi poškozené na DVD nosiči. Obhajobě tak byla dána možnost se průběhu úkonu účastnit, s obsahem výpovědi se seznámit a vznést při kontradiktorním projednání námitky.
39. Stěžovatel navíc námitku nemožnosti klást otázky poškozené z hlediska zachování práv obhajoby nevznesl v rámci svého dovolání, byť by se touto otázkou Nejvyšší soud jako možnou extrémní vadou v důkazním řízení zabývat mohl. Ústavní soud vzhledem k okolnostem případu dospěl k závěru, že práva obhajoby nebyla dotčena v intenzitě dosahující ústavní roviny.
40. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, ani od pravidel ústavnosti, vymezených v judikatuře Ústavního soudu.
41. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu