ECLI:CZ:US:2016:1.US.1957.16.1
sp. zn. I. ÚS 1957/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady 1912/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2016 č. j. 7 Tdo 282/2016-65, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2015 č. j. 9 To 202/2015-1010 a Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. ledna 2015 č. j. 1 T 213/2012-879, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 T 213/2012, uznal stěžovatele vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaných formou účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tímto rozsudkem byli odsouzeni také spoluobvinění M. Ř., R. B., L. F., M. V., D. C. a společnost Malabenor, s. r. o.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Petr Kriklan, Lucie Kriklan, Věra Šemelíková a Sandy Lee Kriklan odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění soudu se trestné činnosti stěžovatel a spoluobvinění dopustili tím, že poté, co stěžovatel dne 20. 5. 2011 získal jako vydražitel příklepem soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové nemovitost č. p. X. v obci X2, okres Praha - západ, obývanou rodinou předchozího spolumajitele poškozeného Petra Kriklana, a po dvou setkáních s poškozeným Petrem Kriklanem zjistil, že se nechce vystěhovat dobrovolně, se stěžovatel v úmyslu vystěhovat rodinu poškozeného co nejrychleji a bez soudního rozhodnutí obrátil o pomoc na obviněného D. C., a přestože věděli, že stěžovatel nemá právní titul k vyklizení předmětné nemovitosti, obviněný D. C. zprostředkoval kontakt na obviněného M. Ř., kterého znal jako vykonavatele soudního exekutora a jako osobu se zkušenostmi s vyklízením nemovitostí, s nímž se stěžovatel poté, co jej seznámil se svým úmyslem, dohodl, že na vyklízení najmou obviněnou společnost Malabenor, s. r. o., neboť obviněný M. Ř. se znal s jejím jednatelem obviněným M. V., který po akceptaci této objednávky a při vědomí absence soudního rozhodnutí o vyklizení, uzavřel k realizaci tohoto požadavku jménem obviněné společnosti Malabenor, s.r.o., dohodu o provedení práce s obviněnými R. B., L. F., M. H. a M. Ř. a společně s nimi přijel dne 23. 1. 2012 po 07:00 hodině k rodinnému domu č. p. X. v obci X2, okres Praha - západ, obývaného poškozenými Petrem Kriklanem, poškozenou Lucií Kriklan, a poškozenou Věrou Šemelíkovou, a zatímco stěžovatel dohlížel na průběh akce ze zaparkovaného vozidla, vnikli zaměstnanci obviněné společnosti Malabenor, s. r. o., obvinění R. B., L. H.,L. F., M. H., M. Ř. spolu s jednatelem obviněné společnosti Malabenor, s. r. o., obviněným M. V. a dále obviněný D. C. na oplocený pozemek předmětného rodinného domu, a po otevření domovních dveří ze strany poškozeného Petra Kriklana vnikli obvinění M. Ř., R. B., L. F., M. H. a M. V. bez souhlasu poškozeného Petra Kriklana do domu, když obviněný M. Ř. dával pokyn k výměně zámků vstupních dveří, vrat na pozemek a garáže a po poškozeném Petru Kriklanovi požadoval, aby si s rodinou sbalil věci, že bude přistaven kontejner a toho dne se vystěhuje, když se do výzev zapojili další obvinění a požadovali odevzdání klíčů od vchodových dveří, garáže a vrátek, a to pod pohrůžkou, že jinak odvrtají zámky, a dále nutili poškozeného Petra Kriklana a jeho rodinu k okamžitému sbalení jejich nejnutnějších osobních věcí s tím, že pokud tak neučiní, tak do pěti minut začnou s okamžitým vystěhováváním, k čemuž následně také přistoupili a začali vystěhovávat věci a majetek rodiny poškozeného Petra Kriklana před dům do přistaveného kontejneru, čemuž se poškozený Petr Kriklana snažil bránit, na což obvinění reagovali výzvou, ať okamžitě vypadne, že o tom nebudou diskutovat, obviněný M. Ř. dával pokyn k uzamknutí vstupní branky a po příjezdu hlídky Policie České republiky ve složení prap. Ondřej Suchánek a prap. Jiří Šafka, odmítl obviněný M. Ř. pustit hlídku Policie České republiky na pozemek a vyhrožoval, že na ně zavolá inspekci, když následně hlídku na pozemek pustil, když v mezidobí se obviněný M. Ř. domluvil na výměně zámků, dával pokyn dům uzamknout a na krátkou chvíli obviněný M. V. odmítl vpustit poškozeného Petra Kriklana a poškozenou Lucii Kriklan do domu, poté umožnil vstup poškozeným i Policii České republiky do domu, ale obviněný L. F. strčil nohu do dveří a znemožnil hlídce dveře zavřít, obviněný M. Ř. i za přítomnosti hlídky Policie České republiky a ostatních obviněných opětovně požadoval sbalení si osobních věcí, že přijede kontejner a oni vystěhují věci, když ve svém jednání pokračovali, ačkoliv byli upozorňováni prap. Ondřeje Suchánka, že nebudou nikoho vyhazovat ani stěhovat a následně po odjezdu hlídky Policie České republiky pokračovali ve vystěhování věcí, když poté, co přijel JUDr. Otakar Kracík, který upozorňoval, že páchají trestný čin, ho odmítli pustit za poškozenými, přičemž svým hrubým jednáním, oděvem, vystupováním a zřetelnou početní a fyzickou převahou vzbudili u poškozených důvodnou obavu o jeho zdraví a zdraví členů jeho rodiny a poškozená Věra Šemelíková, a poškozená Sandy Lee Kriklan, na základě jednání obviněných nemovitost opustily, když obviněný D. C. poskytl další součinnost tím, že zajistil kontejner, do kterého byly věci poškozených ukládány, a stěžovatel zajistil náhradní ubytování rodiny v obci Zlatníky na tři dny.
4. Stěžovatel byl za tyto trestné činy odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetišesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 9 To 202/2015, zamítl odvolání státního zástupce ohledně stěžovatele a obviněných M. V. a společnosti Malabenor, s. r. o., a odvolání stěžovatele, obviněného M. ř. a společnosti Malabenor, s. r. o.
6. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného M. Ř. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody znovu rozhodl o trestu obviněného M. Ř. a odsoudil jej podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 T 166/2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 50 To 199/2014, rozsudku Okresního soudu Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 6 T 216/2014, z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 2 T 49/2013, který nabyl právní moci 6. 11. 2013, z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 20 T 39/2012, který nabyl právní moci dne 20. 8. 2013, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 89 T 171/2012, který nabyl právní moci dne 16. 7. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.
7. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a dále zákaz výkonu zaměstnání a povolání spojených s hmotnou odpovědností na dobu tři a půl roku. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku obviněnému uložil také trest propadnutí věci, a to kovových pout, teleskopického obušku a záznamového zařízení MP4 Recorde, P - 300E, včetně baterií a paměťové karty SD-HC Class 10, 32 GB.
8. Odvolací soud dále zrušil rozsudek soudu prvého stupně ohledně obviněných R. B., L. F., M. H. a D. C. a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
9. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel a obviněný M. Ř. včas dovolání.
10. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání obou jako zjevně neopodstatněné odmítl.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily skutkový stav, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžovatel údajně jen zmocnil vykonavatele soudního exekutora pana Ř., aby v souladu se zákonem vyklidil poškozené z domu, který obývali neoprávněně. Žádného trestného činu se nedopustil. Jedná se totiž o dovolenou svépomoc, když soudní řízení o žalobě na vyklizení by trvalo kolem tří let, a je tedy zřejmé, že veřejná moci by přišla pozdě. Pan Ř. jej ujistil, že uživatele domu je možné vystěhovat legálně. Stěžovatel poškozeným údajně zajistil ubytování a kontejner na vybavení domu a celé vyklizení bylo natáčeno na kameru. Domnívá se, že pokud trestněprávní odpovědnost orgány činné v trestním řízení dovodily, měly na věc aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, tak jak to učinil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3113/13. Stěžovatel dům řádně vydražil a stal se jeho vlastníkem. Zdůrazňuje, že poškození žili v domě bez právního důvodu, ani později stěžovateli nezaplatili žádné nájemné a je s nimi vedena řada exekucí.
12. K právnímu posouzení uvádí, že pouhé konstatování pana Ř., že jdou poškozené vyklidit, nemůže být chápáno jako jiná těžká újma. K poškozeným nebyl adresován žádný požadavek, pouze jim pan Ř. sdělil, že budou vystěhováni. Zpochybňuje dále i závěr soudu, že poškození byli vystaveni pohrůžce bezprostředního násilí, neboť osoby najaté panem Ř. vzbuzovaly obavy z něj fyzickou a početní převahou. Z chování poškozených je však patrná pouze nelibost ze situace, že je někdo chce z domu vystěhovat. Obava z násilí zcela jistě zřejmá není. Poškozený pan Kriklan z místa v inkriminovanou chvíli odjel vyzvednout svého právníka JUDr. Kracíka. Je tedy stěží pochopitelné, že nechal zhruba 30 minut svou manželku a dceru v přítomnosti pěti dospělých mužů, kteří jim údajně vyhrožovali násilím. Ani policejní hlídka nenabyla dojmu, že by k jakémukoli násilí či pohrůžce násilí docházelo.
13. Stěžovatel se dále věnuje popisu pracovních pozic jednotlivých osob, které vyklizení prováděly. Nikdo poškozeným nebránil, aby zavolali policii. Ani muži, kteří vyklízení prováděli, ani stěžovatel se nedomnívali, že by jednali protiprávně.
14. Stěžovatel dále popisuje, že se snažil věc provést transparentně v době, kdy budou poškození doma, neboť se domníval, že takto mu žádný postih nehrozí. Uvažuje dále, že pokud by hypoteticky jednání naplánoval na dobu, kdy poškození budou mimo domov, byl by z trestněprávního hlediska v daleko lepší pozici.
15. Stěžovatel připomíná, že tři osoby, které vyklízení prováděly, soud zprostil obžaloby, neboť u nich zjistil, že je pan Ř. přesvědčil, že budou provádět vyklizení v rámci exekuce, tedy v souladu se zákonem. Připadá mu nelogické, proč soud neuvěřil i jemu v jeho tvrzení, že se stal obětí mylné informace ze strany pana Ř. Stěžovatel údajně celou dobu kladl důraz na zákonnost celé akce. Do domu vůbec nevstoupil, na místě byl přítomen jen v opodál zaparkovaném autě.
16. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že původně byl spolu s ostatními soudem prvého stupně obžaloby zproštěn. Až na základě názoru odvolacího soudu soud prvého stupně svůj názor na hodnocené důkazy změnil. Podle názoru stěžovatele by v právním státě nemělo být možné, aby odvolací soud diktoval soudu prvého stupně, jak důkazy, které sám neprováděl, hodnotit. Nově navíc soud důkazy hodnotil v neprospěch stěžovatele, aniž by přitom dbal zásady in dubio pro reo.
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
21. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
22. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvého stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Z provedeného dokazování soud prvého stupně neměl žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel se stal vlastníkem nemovitosti, kterou dříve vlastnili poškození, a že od okamžiku, kdy soud potvrdil usnesení o příklepu, poškození dům obývají bez právního titulu, a že je stěžovatel opakovaně vyzýval k vyklizení. Stěžovatel se radil se svým právním zástupcem JUDr. Nohejlem i s obviněným C., jak by mohl situaci řešit. Z provedeného dokazování soud jasně dovodil, že stěžovatel věděl o tom, že k tomu, aby se mohl obrátit na soudního exekutora (nikoli na obviněného M. Ř., který jím není) s žádostí o provedení exekuce vyklizením nemovitostí, je nutné nejprve podat žalobu na vyklizení k soudu, a že až z výsledku tohoto řízení získá exekuční titul k vyklizení. Pokud za této situace, aniž by žalobu na vyklizení k soudu podal a počkal na výsledek řízení, oslovil obviněného Ř. s požadavkem na řešení situace, soud považoval jeho obhajobu, že dbal o legálnost celé akce, za vyvrácenou. O tom, že obviněný Ř., dlouholetý zaměstnanec exekutorských kanceláří na pozici vykonavatele, musel mít jasné, praxí mnohokrát ověřené informace o tom, jaké podklady je nutné mít a jaký postup zvolit, pokud má vyklizení proběhnout v souladu s právem, neměl soud žádné pochybnosti. Správnost takových úvah potvrdila mimo jiné svědkyně Martina Tetzeliová, soudní exekutorka, u níž byl obviněný Ř. naposledy zaměstnán, a kterou jeho chování v posuzované věci, když se o něm zpětně dozvěděla, velmi překvapilo. Svědkyně podrobně rozvedla i postup a roli jednotlivých osob při legálně prováděné exekuci, u níž bývá běžná přítomnost policie i pořizování kamerového záznamu.
23. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) i k jeho právnímu posouzení nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
24. Ve světle naznačených a obecnými soudy důkladně rozvedených skutkových okolností případu neobstojí ani stěžovatelova výhrada týkající se zásady subsidiarity trestní represe, která se odvíjí pouze z obecného poukazu na soukromoprávní rovinu stíhaného jednání. Jak Ústavní soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (srov. usnesení ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2529/13, nebo usnesení ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2157/13, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006), ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení plynoucích z civilního práva, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Jednání popsané ve výroku o vině v posuzované věci přesáhlo svou intenzitou stupně společenské škodlivosti předvídané trestněprávními předpisy. K této otázce ostatně zaujal jasné stanovisko i Nejvyšší soud v rámci projednání dovolání. S ohledem na svou ustálenou judikaturu uvedl, že jakékoliv úvahy o subsidiární úloze trestní represe s ohledem na okolnosti případu "vůbec nepřicházejí v úvahu".
25. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13, kde na aplikaci této zásady soud upozornil, není při porovnání skutkových okolností, z nichž je i dle odůvodnění nálezu vždy nutné předně vycházet, případný. V citovaném nálezu se jednalo o situaci, kdy stěžovatel byl odsouzen za porušení domovní svobody v domě, který sám postavil a v němž z vlastní dobré vůle umožnil dočasné bezplatné bydlení své dceři se zetěm, dceři přitom pořídil byt v nedalekém městě, kam se mohla kdykoli i s rodinou přestěhovat. Do domu stěžovatel vstoupil v době nepřítomnosti jeho obyvatel předně za účelem využití svých vlastních věcí, které v domě měl. V posuzovaném případě je situace v zásadních bodech jiná.
26. Podstata trestného jednání stěžovatele spočívá v zásahu do osobnostních práv poškozených. Stěžovatel přistoupil k problematické formě ochrany svých tvrzených zájmů, a to bez přiměřeného ohledu na zájmy ostatních. Podstatné přitom je, že nebyla prokázána nutnost okamžité ochrany jeho tvrzených zájmů. Stěžovatel tak přistoupil ke svépomoci až svémoci, které však pro jejich neslučitelnost s právním řádem nemohou obecné soudy poskytnout právní ochranu a naopak je zcela namístě z důvodu ochrany zájmů ostatních členů společnosti takové jednání postihovat, a to v krajním případě i za použití prostředků trestního práva. Svépomoc (ustanovení §14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) jako forma ochrany subjektivních práv je omezena jen na zcela nezbytnou míru. Je dovolena jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však do úvahy při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 815/2008).
27. Soud nepřehlédl postoj poškozených, kteří svým chováním před spácháním činu přispěli k vyhrocení vztahů se stěžovatelem, a za užívání nemovitosti neplatí žádné nájemné. Jejich výpovědím v částech, kdy měl pocit, že chování osob v inkriminované době zveličují, nepřihlížel a své úvahy přezkoumatelným způsobem objasnil. Tato skutečnost hrála roli i při úvahách o výši trestu.
28. Odvolací soud je zákonem povolán k přezkumu odůvodněnosti rozhodnutí soudu prvého stupně (ustanovení §254 tr. ř.). Odůvodněnost rozsudku se týká otázek skutkové povahy. Správné zjištění skutku je i základním předpokladem jeho správného právního posouzení. Jde o proces zjištění dostatečného množství jednotlivých skutečností z provedených důkazů, jejich správného zhodnocení a vytvoření odpovídajícího skutkového závěru. Pokud odvolací soud takový přezkum provedl, shledal nedostatky spočívající v nedůslednosti při zjišťování skutkových okolností případu a soudu prvého stupně v kasačním rozhodnutí uložil je ( ustanovení §258 odst. 1 písm. c) tr. ř.) odstranit, zcela jistě mu tím "nediktoval", jakým způsobem má konkrétní důkaz, který, jak uvádí stěžovatel, sám neprovedl, hodnotit. Zásada dvoustupňového přezkumného řízení o vině a trestu, zakotvená v článku 2 odst. 1 dodatkového Protokolu č. 7 k Úmluvě právo na odvolání garantuje. Důsledkem toho však je, že skutkové závěry jsou posouzeny i nadřízeným soudem a závěr o jejich úplnosti se tak může lišit.
29. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu