ECLI:CZ:US:2016:1.US.1989.15.1
sp. zn. I. ÚS 1989/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Husinecké, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 30 C 329/2012-69 ze dne 26. 6. 2013, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 2567/2013-111 ze dne 11. 3. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3082/2014-143 ze dne 11. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavním právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Dne 16. 10. 2012 podala stěžovatelka u Okresního soudu v Českých Budějovicích žalobu na určení vlastnického práva k nemovité věci, kterou se domáhala rozsudku, že je společně s žalovaným, bývalým životním partnerem a otcem syna stěžovatelky, podílovou spoluvlastnicí rodinného domu. Svůj nárok odůvodnila stěžovatelka tím, že ačkoliv nedošlo mezi ní a žalovaným k uzavření manželství, oba partneři spolu žili, společně hospodařili a stěžovatelka byla u žalovaného zaměstnána. Dům měl být postaven na základě společného rozhodnutí obou partnerů za účelem budoucího rodinného bydlení. Okresní soud tuto žalobu zamítl, neboť dle jeho závěru se stěžovatelka nepodílela na realizaci stavby takovou měrou, aby ji bylo možno považovat za stavebníka, a tudíž aby mohlo dojít ke vzniku spoluvlastnického vztahu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém zejména rozporovala závěr okresního soudu o tom, že se na realizaci stavby dostatečně nepodílela. Stěžovatelka tvrdila, že se účastnila porad s architektem, podílela se na vyměřování základů a vybírala bytové zařízení, jako například dlažbu či vybavení kuchyně. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka během realizace stavby starala a společného syna, větší míra participace na stavbě dle jejího názoru možná nebyla. Přitom odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu [rozsudek sp. zn. 22 Cdo 5071/2009 ze dne 28. 3. 2012], dle které lze za splnění určitých podmínek určit spoluvlastnický vztah i v případě, kdy není sjednán explicitní dohodou. Krajský soud však rozsudek soudu okresního potvrdil, neboť z procesu dokazování dle jeho závěru vyplynulo, že žalovaný měl v úmyslu stavět dům výlučně pro své potřeby, aniž by plánoval žít se stěžovatelkou v manželském svazku. Přiléhavost namítnutého rozhodnutí Nejvyššího soudu krajský soud odmítl, jelikož skutkové okolnosti obou případů označil za zcela odlišné.
Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém znovu poukázala na odchýlení okresního a krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně od rozhodnutí uvedeného výše. Stěžovatelka rovněž uvedla, že dosavadní judikatura týkající se vzniku spoluvlastnictví ke stavbě by měla být rozšířena ohledně hodnocení vzniku spoluvlastnictví k majetku získanému za trvání partnerského vztahu, jež by měl být posuzován jako majetkové společenství partnerů. Na toto majetkové společenství by pak bylo nutno hledět obdobně jako na společné jmění manželů, a to rovněž při jeho případném vypořádání. Konečně stěžovatelka namítla vadu řízení spočívající v tom, že nebyla v odvolacím řízení vyslechnuta a že nebyla náležitě poučena o tom, jaké konkrétní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby nemá soud za prokázané. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl s tím, že od rozhodovací praxe dovolacího soudu se nižší soudy neodchýlily, ba naopak rozhodly v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatelky týkající se majetkového společenství partnerů analogického ke společnému jmění manželů uvedl, že takové společenství vzniknout nemůže, protože s tím zákon nepočítá. I poslední námitku stěžovatelky týkající se procesního postupu soudu Nejvyšší soud odmítl, neboť důvody, pro které krajský soud opětovný výslech stěžovatelky nepovažoval za nutný, shledal dostatečnými.
II. Argumentace stěžovatelky
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala argumenty, které dříve zformulovala ve svém dovolání. Brojila tak zejména proti závěru obecných soudů, že se na stavbě domu nepodílela natolik podstatnou měrou, aby mohla být považována za stavebníka. Dále pak trvá na tom, aby bylo na majetek získaný během partnerského stavu hleděno jako na majetkové společenství partnerů, analogické ke společnému jmění manželů. V závěru své ústavní stížnosti pak rovněž upozornila na procesní pochybení jak okresního soudu, který stěžovatelku nepoučil o tom, jaké konkrétní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby nemá za prokázané, tak krajského soudu, který odmítl stěžovatelku vyslechnout.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Výše uvedené okolnosti, jež by zakládaly důvodnost kasačního zásahu Ústavního soudu, však v tomto konkrétně posuzovaném případě shledány nebyly. Je zřejmé, že ústavní stížnost je založena toliko na nesouhlasu se závěry obecných soudů, které stěžovatelce v žádném stupni soudního řízení nevyhověly. Úlohou Ústavního soudu však není substituce další soudní instance, nýbrž ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž za situace, kdy namítané skutečnosti nedosahují ústavní roviny, nepřísluší Ústavnímu soudu je hodnotit.
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti podobně jako v řízení před Nejvyšším soudem dovolávala existence majetkového společenství partnerů, na které by se mělo hledět obdobně jako na společné jmění manželů. Tato konstrukce - jak již uvedl Nejvyšší soud - nemá v právním řádu České republiky jakékoliv zákonné zakotvení. Společné jmění manželů je projevem zvýšené ochrany zájmů obou manželů, které má pevně daný zákonný základ vycházející z povahy manželství jakožto právního vztahu. Naproti tomu pouhé partnerské soužití dvou osob je toliko vztahem faktickým, jeho účastníci tudíž nepožívají zvýšené zákonné ochrany, a musí tak svým majetkovým záležitostem věnovat větší pozornost než manželé.
Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší hodnotit provedená skutková zjištění, nepočínají-li si obecné soudy v průběhu nalézacího řízení svévolně. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nejsou projevem svévole a veškeré učiněné závěry byly obecnými soudy řádně odůvodněny. Fakt, že krajský soud nepovažoval za nutné, aby při odvolacím řízení došlo k opětovnému výslechu stěžovatelky, sám o sobě porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces nezakládá, neboť je plně v kompetenci obecného soudu, zda navržený důkaz provede, či nikoliv. Za situace, kdy krajský soud toto rozhodnutí nezabývat se navrženým důkazem odůvodnil, neshledává Ústavní soud na tomto procesním postupu krajského soudu nic protiústavního. Krajský soud došel k názoru, že v oblasti tvrzení rozhodných skutečností se žalobkyně vyjádřila přímo žalobou, kterou v rámci podrobné účastnické výpovědi upřesnila, a tudíž by další opakování této výpovědi bylo nadbytečným a nepotřebným důkazem. S tímto závěrem krajského soudu se vzhledem k rozsáhlému dokazování v řízení před okresním soudem lze ztotožnit, jak to ostatně již udělal Nejvyšší soud v dovolacím řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu