ECLI:CZ:US:2016:1.US.2019.16.1
sp. zn. I. ÚS 2019/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. D., věznice Vinařice, P. O. BOX 5, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, Bílinská 1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 1009/2015-I, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 11 To 92/2014, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 51 T 2/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem uznán vinným přečinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. b) tr. z. a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. 1 a 3 písm. c) tr. z. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně s tím byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1.000,- Kč.
Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Důvodem má být především ta skutečnost, že v jeho věci byl užit nesprávný procesní postup v souvislosti s využitím tzv. spolupracujícího obviněného. Podle jeho mínění nebyly splněny podmínky pro přidělení tohoto statusu spoluobviněnému Lukešovi. Soud prvního stupně neprovedl další dokazování potřebné k prokázání viny stěžovatele a nepostupoval tak v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací ani dovolací soud tento nesprávný postup nijak nehodnotily a napadené rozhodnutí nezrušily. Obecné soudy tak měly co do věrohodnosti považovat výpověď spoluobviněného Lukeše za rovnocennou s výpovědí ostatních obviněných. Podle jeho názoru vyvstává podezření, že i na základě přiděleného institutu spolupracujícího obviněného spoluobviněný Lukeš před soudem nehovořil pravdu.
Podle náhledu stěžovatele došlo v jeho věci k porušení práva na obhajobu, neboť se v přípravném jednání jedná o tzv. nutnou obhajobu, přičemž stěžovatel i jeho bratr měli dle spisového materiálu stejného obhájce. Uvedený postup je přitom v rozporu s §37a odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení by měl být obhájce u jednoho z bratrů z obhajoby vyloučen, a to pro protichůdnost zájmů obviněných. Tato námitka byla vznesena již v přípravném řízení, ovšem soudy se s ní nijak nevypořádaly, resp. přiznávaly doznání obviněného velkou váhu, a to navzdory tomu, že tento důkaz je nepřípustný a nelze jej použít v trestním řízení. V dané věci nebylo rovněž prokázáno, o jaké množství návykové látky se mělo jednat, a nebyla provedena věrohodná znalecká expertiza. Obecné soudy vycházely pouze ze svědecké výpovědi tzv. spolupracujícího obviněného, podle něhož se mělo jednat o metamfetamin co do váhy šesti kilogramů. Uvedené skutečnosti nelze mít podle stěžovatele za prokázané.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Při projednávané předmětné ústavní stížnosti přihlédl první senát Ústavního soudu k tomu, že obdobnou ústavní stížností se již zabýval ve věci evidované pod sp. zn. I. ÚS 1928/16, kterou si podal bratr stěžovatele. Tato ústavní stížnost byla zamítnuta usnesením ze dne 23. září 2016. Podle náhledu Ústavního soudu lze na výše zmíněné usnesení v podrobnostech zcela odkázat, neboť námitky stěžovatele a jeho bratra jsou prakticky totožné. Na svých závěrech nehodlá Ústavní soud ničeho měnit.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu