ECLI:CZ:US:2016:1.US.1928.16.1
sp. zn. I. ÚS 1928/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2014 č. j. 51 T 2/2013-5119, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014 sp. zn. 11 To 92/2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. března 2016 č. j. 11 Tdo 1009/2015-I.-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na obhajobu vyjádřenou v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") ze dne 4. 4. 2014 č. j. 51 T 2/2013-5119 byl stěžovatel uznán vinným pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl nalézacím soudem uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1.000 Kč.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel a další obžalovaní odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"). O všech podaných odvoláních rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2014 sp. zn. 11 To 92/2014, v němž výrokem VI. odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud"), který však jeho dovolání usnesením ze dne 17. března 2016 č. j. 11 Tdo 1009/2015-I.-160 výrokem IV odmítl.
5. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení pochybily v tom, že nezohlednily námitku týkající se obhájce, který byl společný pro stěžovatele i jednoho z dalších obviněných (bratra stěžovatele), přestože se již v přípravném řízení ukázalo, že zájmy obou obviněných se zcela evidentně rozcházejí. Obecným soudům dává za vinu, že při posuzování námitky týkající se vyloučení společného obhájce bagatelizovaly možný rozpor výpovědí obou obžalovaných, a to i přes to, že samy z tohoto rozporu při hodnocení věrohodnosti jejich výpovědí vycházely. Právě v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které tyto námitky zcela ignorovaly, spatřuje stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného práva na obhajobu.
6. Další námitka stěžovatele se týká nedostatečně prokázaného skutkového stavu. Stěžovateli (a jeho bratru) je kladeno za vinu, že při krádeži náhradních dílů z garáže třetí osoby (dalšího spoluobviněného) kromě náhradních dílů odcizil i 6 kg pervitinu. Stěžovatel namítá, že údaj o množství odcizeného pervitinu se opírá pouze o výpověď tohoto spoluobviněného a že orgány činnými v trestním řízení nebylo skutečné množství účinné látky ani celková hmotnost drogy nikdy zjištěny. Stěžovatel tvrdí, že v tomto bodě tedy nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Námitku spočívající v nedostatečném prokázání zavinění stěžovatele ve vztahu k odcizenému pervitinu stěžovatel namítal již v řízení před obecnými soudy, tyto se však s jeho námitkami vypořádaly nedostatečně, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces.
7. V neposlední řadě stěžovatel brojí proti výši uloženého trestu, neboť dle jeho názoru soudy nepřihlédly k povaze a závažnosti spáchaného činu, osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele. Stěžovateli byl tedy uložen nezákonný a nepřiměřený trest.
8. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že celé řízení je stiženo průtahy, k jejichž vzniku sám nepřispěl. Vzhledem k nepřiměřeně dlouhé době tohoto řízení (více než tři roky) proto stěžovatel namítá i porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, jež je součástí práva na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
10. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření došlém dne 17. 8. 2016 uvedl, že stěžovatel měl sice společného obhájce s dalším obviněným, nicméně šlo o obhájce, kterého si oba zvolili. Za takové situace může soud do ústavního práva obviněného zasáhnout pouze výjimečně, a to za podmínek uvedených v §37a odst. 2 trestního řádu, tedy pokud by zájmy společným obhájcem zastupovaných osob byly ve vzájemné kolizi. Tato kolize však podle nalézacího soudu nenastala, oba obžalovaní vypovídali prakticky shodně, v jejich výpovědích se objevovaly pouze dílčí rozpory. V otázce tvrzené nesprávnosti hodnocení provedených důkazů a uložení trestu pak Krajský soud v Ústí nad Labem zcela odkázal na argumentaci uvedenou v rozhodnutích nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu.
11. Vrchní soud v Praze ve vyjádření došlém dne 8. 7. 2016 uvedl, že nepokládá za nutné argumentovat k obsahu podané stížnosti nad rámec svého stížností napadeného rozhodnutí.
12. Nejvyšší soud vyjádření k návrhu na řízení o ústavní stížnosti do stanoveného termínu nezaslal.
13. Krajské státní zastupitelství v Ústní nad Labem ve vyjádření doručeném dne 13. 7. 2016 plně odkázalo na napadená rozhodnutí a argumentaci v nich uvedenou.
14. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření doručeném dne 19. 7. 2016 uvedlo, že stěžovatel i jeho bratr byli v přípravném řízení zastoupeni řádně, jejich zájmy si neodporovaly, neboť jejich výpovědi se lišily toliko v detailech. Vrchní státní zastupitelství v Praze neuznalo za oprávněnou námitku stěžovatele, že by nalézací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil; přiměřenost jeho odůvodnění byla konstatována i při přezkumu odvolacím soudem.
15. Za nedůvodnou byla vyjádřením Vrchního státního zastupitelství v Praze označena i námitka týkající se tvrzeného nedostatečného prokázání skutkového stavu. Vrchní státní zastupitelství v Praze odkázalo na konkrétní strany napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, kde se tento soud s tvrzenou námitkou dostatečně vypořádal. Jako nedůvodnou hodnotilo Vrchní státní zastupitelství v Praze i námitku týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, neboť tento byl ukládán jako trest souhrnný k předchozím dvěma odsouzením stěžovatele pro majetkovou a násilnou trestnou činnost, a jako takový byl vyměřen v zákonné sazbě s přihlédnutím ke všem přitěžujícím i polehčujícím okolnostem. Co se námitky tvrzených nedůvodných průtahů týká, Vrchní státní zastupitelství v Praze připomnělo, že předmětné trestní řízení se vedlo proti 13 obviněným a ohledně většího počtu skutků, jednalo se tedy o věc poměrně náročnou na dokazování. Doba trestního řízení tak odpovídala závažnosti této trestní věci.
16. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření doručeném dne 13. 7. 2016 ohledně námitky tvrzené kolize zájmů stěžovatele a jeho bratra odkázalo zcela na rozhodnutí odvolacího soudu. Námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu označilo za neopodstatněné, neboť jsou založeny pouze na polemice se skutkovými zjištěními obecných soudů. Nejvyšší státní zastupitelství se neztotožnilo ani s námitkami stran uloženého trestu a údajných průtahů v řízení a navrhlo Ústavnímu soudu, aby stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněné odmítl.
17. Vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel svého práva repliky ve stanovené lhůtě nevyužil.
18. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
19. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
20. Dále Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a v rozhodnutí v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
21. K otázce posuzování námitky stěžovatele týkající se namítané kolize jeho zájmů se zájmy dalšího spoluobviněného při nutné obhajobě Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu ve věcech vyloučení společného obhájce z důvodů uvedených v §37a odst. 2 trestního řádu. Jak totiž již dříve uvedl, při posuzování, zda podmínka pro vyloučení takového obhájce je dána, je třeba vzít v úvahu stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem, ale též charakter stíhané trestné činnosti či rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu, pro jehož spáchání jsou (v daném případě) jako spolupachatelé stíháni (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz/). Zároveň Ústavní soud vyslovil, že k aplikaci ustanovení §37a odst. 2 trestního řádu nelze přistupovat automaticky a formalisticky, zdůraznil nutnost posuzovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Z ústavněprávního hlediska tedy nejde ani tak o to, zda konkrétní procesní postup obecných soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu, jako spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny (usnesení sp. zn. II. ÚS 68/09 ze dne 10. 8. 2009). Podobně Evropský soud pro lidská práva stanovil, že pokud jde o právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak toto není právem absolutním, nýbrž je lze omezit, musí pro to však existovat "relevantní a dostatečné důvody" a musí to být nezbytné v zájmu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992 č. 13611/88, §29, či Lagerblom proti Švédsku ze dne 14. 1. 2003 č. 26891/95, §54; podobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1283/13 ze dne 26. 8. 2014).
22. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal neústavními podrobně odůvodněné závěry odvolacího soudu, který po vyhodnocení situace dospěl k tomu, že v uvedeném případě se skutečně o kolizi zájmů nejednalo, o základních skutečnostech vypovídali stěžovatel i jeho bratr shodně a drobné nepřesnosti v jejich výpovědích jsou bez významu. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by obvinění zastoupení společným obhájcem svalovali vinu jeden na druhého, nebo jeden ze spoluobviněných usvědčoval druhého, který vinu popírá (str. 33 napadeného rozsudku), což by byl již důvod k vyloučení obhájce podle §37a odst. 2 trestního řádu (srov. např. výše citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002). Důvod pro vyloučení obhájce neshledal ani Nejvyšší soud, který nadto upozornil, že stěžejní část těchto výpovědí byla podporována i dalšími důkazy (str. 25 napadeného usnesení). Porušení práva na obhajobu tedy Ústavní soud na základě této námitky neseznal.
23. Co se námitky stěžovatele ohledně nedostatečně prokázaného skutkového stavu týká, tato směřuje výhradně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, která byla navíc obhajobou uplatňována již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Soud hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 nebo nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995).
24. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy podstatným způsobem porušily výše uvedené zásady. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a jeho bratra (kteří popírají úmysl odcizit z garáže 6 kg pervitinu, neboť o tom, jaké věci a v jakém množství si odnášejí, neměli ponětí) a spoluobžalovaného označeného jako spolupracující obviněný na straně druhé, přičemž obě tyto skupiny důkazů jsou podporovány dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů (mezi něž lze zařadit i drogové trestné činy) poměrně běžná. Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11 ze dne 15. 3. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 1854/10 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 722/12 ze dne 4. 7. 2013 či usnesení III. ÚS 1310/13 ze dne 12. 9. 2013).
25. V posuzovaném případě je zřejmé, že již nalézací soud věnoval značnou pozornost tomu, aby vysvětlil, proč při svém rozhodování vycházel z výpovědi spolupracujícího obviněného a dalších důkazů prokazujících skutečnost, že se stěžovatel společně se svým bratrem vloupali do cizí garáže, aby si přisvojili především pervitin, o kterém věděli, že se v garáži nachází, přičemž nejpozději v okamžiku, kdy pervitin z garáže vynášeli, museli být srozuměni i s tím, že uvedené drogy je větší množství. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, konkrétně zejména str. 90. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu týkající se subjektivní stránky stíhaného činu tak Ústavní soud shledává jako zcela dostačující.
26. Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující k výši uloženého trestu, Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena trestním zákoníkem, k čemuž však v projednávaném případě nedošlo. Ústavní soud k těmto námitkám stěžovatele uvádí, že nalézací soud se otázkou výše trestu zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil, jakými úvahami se při stanovení výše trestu řídil. Poukázal na přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. a), n) trestního zákoníku a zdůraznil, že trest ukládá jako trest souhrnný k předchozím dvěma odsouzením pro majetkovou a násilnou trestnou činnost. Ústavní soud na tomto závěru nalézacího soudu neshledává nic protiústavního a v podrobnostech na přesvědčivé odůvodnění tohoto soudu odkazuje (str. 118 napadeného rozhodnutí).
27. Brojí-li stěžovatel proti průtahům v trestním řízení, je třeba uvést, že institut ústavní stížnosti vychází ze zásady subsidiarity, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud připomíná, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Pokud tedy stěžovatel měl za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohl podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Využití institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích přitom Ústavní soud považuje ve své judikatuře za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud stěžovatel využitím ústavní stížnosti brojí proti nečinnosti či průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04 ze dne 23. 8. 2004, III. ÚS 246/06 ze dne 16. 10. 2006 či I. ÚS 2269/15 ze dne 5. 2. 2016).
28. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručených práv stěžovatelů. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu