ECLI:CZ:US:2013:3.US.1854.10.1
sp. zn. III. ÚS 1854/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti R. R., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem AK se sídlem Moskevská 24a, Havířov - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 7 Tdo 388/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009 č. j. 3 To 207/2009-331 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2009 č. j. 2 T 223/2007-266, spojené s návrhem na projednání věci mimo pořadí a s návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem.
Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 90 Ústavy, článek 38 odst. 2 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 6 odst. 3 písm. c) a článek 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tím mělo být protiústavně zasaženo též do jeho základního práva na osobní svobodu, garantovaného článkem 8 odst. 1 Listiny.
Konkrétně spatřuje stěžovatel porušení uvedených základních práv zejména v těchto údajných pochybeních obecných soudů:
* veřejné zasedání odvolacího soudu bylo konáno v nepřítomnosti stěžovatele, ačkoli pro to nebyly splněny zákonné podmínky,
* nebyly provedeny výslechy stěžovatelem navržených svědků, kteří měli prokazovat jeho nevinu a bylo rozhodnuto pouze na základě tvrzení jediného svědka "aniž by bylo jeho nevěrohodné tvrzení podloženo dalšími důkazy svědčícími o mé vině".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní připojených rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2009 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným ze spáchání jednak dokonaného trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) v té době účinného trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákona"), jednak pokusu trestného činu vydírání dle §8 odstavec 1 tr. zákona k §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci (směnky). Skutek trestného činu měl spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný, jako osoba jednající za obchodní společnost REKIN, s. r. o., násilím a pohrůžkou násilí donutil poškozeného Ing. Antonína Galuse, aby vystavil směnku na směnečnou sumu 586.000,-Kč ve prospěch společnosti REKIN, s. r. o. coby směnečného věřitele. Tohoto jednání se obviněný dopustil spolu se skupinou dalších nezjištěných osob, které poškozenému vyhrožovaly a jedna z nich poškozeného škrtila a udeřila do obličeje.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 7. 2009 tak, že zrušil prvoinstanční rozsudek a vynesl rozsudek nový. V něm byla z formálních důvodů nově formulována právní věta rozsudečného výroku, avšak co do právní kvalifikace, popisu skutku a uloženého trestu zůstal prvoinstanční rozsudek beze změny.
Dovolání, které podal obviněný proti druhoinstančnímu rozsudku, dovolací soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2010 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy.
V posuzovaném případě však k žádnému takovému porušení nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky zejména z toho hlediska, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, dost. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V projednávané věci Ústavní soud rovněž zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr. řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu).
Ze zásady subsidiarity, která je jedním ze základních principů ústavního soudnictví, vyplývá, že kontrola zákonnosti na úrovni "obyčejného" práva je především záležitostí instančního postupu samotných orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovateli nebylo v této trestní věci upřeno právo využít všechny řádné a mimořádné opravné prostředky, které také v průběhu trestního řízení skutečně uplatnil. V proběhlém trestním řízení se obecné soudy veškerými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádaly.
IV.
Nad rámec řečeného lze ke konkrétním námitkám, uplatněným v ústavní stížnosti, uvést:
Stěžovatel spatřuje porušení zásady spravedlivého procesu, zejména práva na osobní účast a na slyšení při soudním jednání, ve skutečnosti, že odvolacím soudem nebyl předvolán k veřejnému zasedání, konanému dne 31. 7. 2009, nýbrž byl o jeho konání pouze vyrozuměn; to vedlo k tomu, že poštovní zásilka s vyrozuměním nebyla soudem označena jako zásilka určená k doručování do vlastních rukou. Protože při doručování poštovní zásilky na adrese H. nebyl stěžovatel zastižen v místě bydliště, a ani následně si na poště uloženou zásilku nevyzvedl, neboť prý se o jejím uložení nedozvěděl, nastoupila fikce řádného doručení a veřejné zasedání se konalo bez jeho přítomnosti.
Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu žádné protiústavní vady. Především je třeba zdůraznit, že ustanovení §233 a §234 tr. řádu ponechává na úvaze soudu, zda obviněného je třeba k veřejnému zasedání předvolat (to tehdy, jestliže předseda senátu pokládá osobní účast obviněného za nutnou), nebo zda stačí ho o konání toliko vyrozumět. Při tomto zvažování by soud měl přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, např. k námitkám uplatněným v odvolání, k celkové důkazní situaci, k nutnosti provádět dokazování v rámci veřejného zasedání apod., takže pro řešení této úvahy je nesnadné stanovit obecná zákonná kritéria a je třeba ponechat určitý prostor pro volnou úvahu soudce. Vyrozumění o veřejném zasedání není podle ustanovení §64 odst. 1 tr. řádu zapotřebí označit jako zásilku, kterou je obviněnému nutno doručit do vlastních rukou.
Z okolností nyní posuzované věci lze soudit, že úvaha dovolacího soudu o tom, že postačí obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumět, byla věcně oprávněná.
Odkázat je možno též na judikaturu Nejvyššího soudu, který v analogických případech aproboval postup, uplatněný v nyní posuzované věci (viz např. usnesení sp. zn. 11 Tdo 18/2007).
Ústavní soud nadále setrvává na názoru, vysloveném v nálezu sp. zn. I. ÚS 2971/09, na nějž stěžovatel poukazuje, totiž, že "právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen, je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces". Toto základní právo, jakkoli je velice důležité, je ovšem třeba poměřovat s dalšími významnými hodnotami, jako je např. požadavek účinné ochrany společnosti a obětí trestných činů a zájem na efektivním a rychlém fungování trestní justice, který nemůže být vydán napospas eventuálním obstrukcím ze strany účastníků trestního řízení. Jedním z nástrojů, jak tyto zčásti protikladné zájmy vybalancovat, jsou mj. také procesní předpisy o doručování soudních zásilek.
Pokud se stěžovatel domnívá, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2971/09 lze vytěžit důvod pro kasační zásah v jeho nynější věci, nelze jeho očekávání přisvědčit. Skutková situace ve věci sp. zn. I. ÚS 2971/09 byla zcela odlišná zejména v tom, že tamní odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného přesto, že se obviněný prostřednictvím svého právního zástupce pro nemoc z veřejného zasedání včas omluvil, důvod své nepřítomnosti (onemocnění) vysvětlil, a požádal o odročení veřejného zasedání, neboť trval na své přítomnosti na něm. Žádné analogické argumenty, mluvící v jeho prospěch, stěžovatel v nynější věci neuplatňuje a ani Ústavní soud je nezjistil.
Toliko na okraj chce Ústavní soud poznamenat, že souhlasí s odůvodněním rozhodnutí dovolacího soudu v té části, v níž Nejvyšší soud poznamenává: "...obviněný si byl velmi dobře vědom, že je proti němu vedeno trestní stíhání, a podal-li sám odvolání, také věděl, že u odvolacího soudu se bude konat jednání o tomto jeho odvolání. Předmětnou adresu přitom sám uvedl jako adresu pro doručování zásilek soudu, a tak musel očekávat, že právě na tuto adresu bude obesílán i soudem odvolacím... Pokud za této situace neprojevil dostatečnou obezřetnost, nestřežil svá práva a nevěnoval pozornost doručovaným zásilkám, je pouze jeho vinou, že se o konání veřejného zasedání nedověděl a sám se tak zbavil možnosti uplatnit svá práva ve veřejném zasedání... Navíc tvrzení obviněného, že se o uložení zásilky nedozvěděl, a tedy ve svém důsledku nevěděl ani o konání veřejného zasedání dne 31. 7. 2009, zpochybňují skutečnosti vyplývající z trestního spisu. Jednak, již jeden a půl měsíce (17. 6. 2009) před konáním veřejného zasedání podal obviněný u Ústavního soudu ČR ústavní stížnost (ve věci vyloučení soudců odvolacího soudu), ve které žádal o projednání věci mimo pořadí právě z toho důvodu, že odvolací soud již na den 31. 7. 2009 nařídil veřejné zasedání. Dále dne 29. 6. 2009 žádal obhájce obviněného z důvodu dovolené o přeložení termínu veřejného zasedání z 31. 7. 2009 na pozdější termín s tím, že obviněný nesouhlasí s jeho zastoupením jiným advokátem."
Nelze přisvědčit ani důkazním námitkám stěžovatele. Tyto námitky zpochybňují správnost hodnocení provedených důkazů a tvrdí, že za situace, v níž on svou vinu popíral, obecné soudy opřely svůj závěr o jeho vině o jediný usvědčující důkaz, totiž o svědeckou výpověď poškozeného Ing. Antonína Galuse. Stěžovatel se odvolává na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 910/07, I. ÚS 455/05 a III. ÚS 464/99 a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. ve věci Barbera, Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146), z nichž dovozuje, že "každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vyložen ve prospěch obviněného".
V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.
V trestní věci stěžovatele má zásadní význam posouzení otázky, zda jediným přímým usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď Ing. Antonína Galuse, jak tvrdí stěžovatel. Za této situace by bylo třeba zvažovat, zda nejde o ryzí případ "tvrzení proti tvrzení", kdy z navzájem si odporujících výpovědí vyplývají zcela protikladné skutkové verze, z nichž nelze upřednostnit verzi stěžovateli nepříznivou. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění navíc o širší kontext nepřímých důkazů a indicií, které dostatečně přesvědčivě potvrzují pravdivost výpovědi jmenovaného svědka. Podrobný rozbor složité důkazní situace a zhodnocení věrohodnosti výpovědi svědka Galuse provedl jak nalézací, tak odvolací soud. V jejich rozsudcích je konstatováno, že na stěžovatelovu účast na páchání trestného činu lze usuzovat nejen ze svědecké výpovědi svědka Galuse, nýbrž rovněž z obsahu písemných důkazů (za významný je pokládán zejména fakt antedatování směnky), jakož i z celkového sledu a skladby trestného jednání.
Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4025/12). Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
Ústavní soud neshledal jako důvodnou ani námitku tzv. opomenutých důkazů, zejména neprovedení svědeckého výslechu jistého Michala Kandráče, který údajně byl přítomen na místě činu a mohl být i jedním z útočníků; policii se totožnost této osoby a její pobyt nepodařilo zjistit. Touto námitkou se zabýval již odvolací soud, který v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že policejní orgány v počátcích svého šetření nepostupovaly důsledně, ovšem tyto nedostatky nebylo možno v řízení před soudem již napravit. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je důležité, že i za situace, kdy výslech tohoto svědka nebyl proveden, umožňovaly ostatní provedené důkazy zjistit skutkový stav, nevzbuzující důvodné pochybnosti, a na jeho základě dospět ke spravedlivému rozhodnutí.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na projednání věci mimo pořadí a návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Pro použití těchto procesních institutů neshledal Ústavní soud důvody (§39, §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu