ECLI:CZ:US:2013:3.US.722.12.2
sp. zn. III. ÚS 722/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, právně zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 4 To 21/2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. 1 T 157/2011 za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 1. 3. 2012 doručena ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nad rámec těchto zásahů stěžovatel namítá, že došlo k porušení ústavních předpisů o výkonu soudní moci dle článku 90 Ústavy a o způsobu rozhodování soudu, zejména ustanovení o vázanosti soudu zákonem, dle článku 95 odst. 1 Ústavy.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 11. 2011 č. j. 1 T 157/2011-560 uznán vinným ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen " trestní zákoník"), zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za výše uvedené činy byl stěžovatel odsouzen podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2012 tak, že jej zamítl jako nedůvodné podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"). Souběžně s ústavní stížností podal stěžovatel dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které bylo Nejvyšším soudem České republiky odmítnuto dne 21. 12. 2012 jako dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel má za to, že v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů byla založena na nesprávných skutkových zjištěních a následném nesprávném právním posouzení předmětných skutků. Zásadní nedostatky napadených rozhodnutí byly podle názoru stěžovatele zapříčiněny tím, že obecné soudy opomněly provést některé stěžovatelem navrhované důkazy svědčící o jeho nevině (zejména výpisy mobilních operátorů o uskutečněných hovorech a poloze mobilního telefonu, jenž měl být předmětem loupeže), aniž by uvedly dostatečné důvody pro tento postup. Stěžovatel navíc obecným soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, které jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jež z nich byly vyvozeny.
Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí obecných soudů nebyla řádně a dostatečně odůvodněna, jak to předpokládá ustanovení §125 trestního řádu. Povinností soudu je důkazní postup velmi podrobně popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem zdůvodnit, v situaci tvrzení proti tvrzení, která podle stěžovatele v tomto případě nastala, se pak nároky na odůvodnění dále zvyšují. Stěžovatel má za to, že tyto nároky nebyly ze strany obecných soudů naplněny, neboť z odůvodnění jejich rozsudků jednoznačně nevyplývá, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení provedených důkazů a jak následně dospěly k závěru o vině stěžovatele. V záhlaví uvedené soudy v rámci svého hodnocení opomněly celou řadu provedených důkazů svědčících ve stěžovatelův prospěch a rovněž řádně neodůvodnily, proč některé stěžovatelem navržené důkazy vůbec neprovedly. Pro výše uvedené nedostatky v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je stěžovatel přesvědčen, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelná, a zasahující tak do jeho práva na spravedlivý proces.
II.
Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Ústavní stížnost má proto ve vztahu k ostatním procesním prostředkům ochrany práva vztah subsidiární.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V případě nevyčerpání výše uvedených procesních prostředků Ústavní soud ústavní stížnost přijme pouze v případě, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4857/12, sp. zn. I. ÚS 634/04, sp. zn. IV. ÚS 448/04 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu, což zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti co do námitek vztahujících se k napadeným rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně.
Ústavní soud nad rámec řečeného dodává, že i v případě, kdy by nedošlo k odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost, byl by Ústavní soud nucen ji posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel má za to, že nalézací soud provedl neúplné dokazování, případně jednotlivé důkazy nesprávně hodnotil. Stěžovatel především podrobně polemizuje s výpovědí poškozené Jany P. (jedná se o pseudonym), upozorňuje na jednotlivé rozpory či údajné nelogičnosti ve výpovědi této svědkyně a předkládá Ústavnímu soudu vlastní skutkovou verzi celého případu.
Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další v pořadí čtvrté instance trestního soudnictví, jež Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší. K možnosti Ústavního soudu kasačně zasáhnout na základě ryze skutkové polemiky tohoto rázu se Ústavní soud vyjádřil opakovaně (v nedávné době viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3125/12, dostupné v databázi rozhodnutí NALUS). Ústavní soud principiálně vychází ze skutkového stavu, jak jej zjistil nalézací soud a nepřezkoumává jím učiněná skutková zjištění (srov. i tzv. zásadu bezprostřednosti dle §2 odst. 12 tr. řádu).
Ve výjimečných případech lze do rozhodovací pravomoci nalézacího soudu zasáhnout tehdy, je-li dán očividný nesoulad mezi nalézacím soudem provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními, resp. právními závěry. Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, resp. jsou-li skutková zjištění trestního soudu vyjádřená v popisu skutku ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1397/08, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 a další judikaturu tam citovanou). Podobný extrémní rozpor však v projednávané věci nelze dovodit; Ústavní soud považuje argumentaci okresního soudu v napadeném rozhodnutí za dostatečně podrobnou, logickou a srozumitelnou, bez známek libovůle. Obdobně lze v případě stěžovatele odmítnout námitky týkající se údajného opomenutí ospravedlňujících důkazů či neúplnosti dokazování. Ústavní soud opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka, jak je tomu v zásadě i v projednávané věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1854/10 a starší judikaturu tam citovanou).
III.
Ústavní soud vzal dále v úvahu, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele, jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva připouští. Skutečnost, že bylo o dovolání podaném souběžně s ústavní stížností rozhodnuto dovolacím soudem v neprospěch stěžovatele dříve, než Ústavní soud dospěl k rozhodování o ústavní stížnosti, nesmí být na újmu základním právům stěžovatele. Ten by totiž čekáním na rozhodnutí Ústavního soudu mohl zmeškat šedesátidenní lhůtu pro podání nové ústavní stížnosti proti dovolání, které bylo ve skutečnosti posledním procesním prostředkem k ochraně stěžovatelova práva. Stěžovateli by tím byla upřena možnost ústavního přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud se proto rozhodl přezkoumat rovněž ústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, ačkoliv je stěžovatel jako napadené označil teprve ve svém dodatečném podání, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 28. 1. 2013.
Stěžovatel v dovolání adresovaném Nejvyššímu soudu namítal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přičemž podmínky tohoto ustanovení splňovala pouze námitka zpochybňující správnost právního posouzení skutku, který byl kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Nejvyšší soud tuto námitku vyvrátil a svůj názor podložil dostatečně zevrubným odůvodněním toho, proč byla naplněna objektivní i subjektivní stránka skutkové podstaty příslušného trestného činu.
V dalších námitkách uvedených v dovolání stěžovatel stejně jako v ústavní stížnosti opětovně brojil proti hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně a jejich následným skutkovým zjištěním. I ve vztahu k dovolacímu soudu je však nutné konstatovat, že tento soud v zásadě není povolán ke zkoumání skutkového stavu, a od tohoto pravidla se může odchýlit pouze v případě zcela zjevných pochybení nalézacího či odvolacího soudu, která by ústila v očividný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jež by zakládal porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k takto extrémnímu rozporu v rozhodovací činnosti soudů prvního a druhého stupně nedošlo, přičemž Ústavnímu soudu nezbývá, jak výše uvedeno, než se s tímto názorem ztotožnit. I s otázkou opomenutých důkazů, jež stěžovatel v dovolání namítal, se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vypořádal dostatečně a řádně odůvodnil, proč v tomto smyslu neshledal na straně soudů prvního a druhého stupně pochybení.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu