ECLI:CZ:US:2012:3.US.861.11.1
sp. zn. III. ÚS 861/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti K. C., právně zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2010 č. j. 45 T 3/2010-658 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2011 č. j. 6 To 6/2011-717, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo být porušeno ustanovení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, ve spojení s ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, uznán vinným trestným činem znásilnění dle §241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a byl odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené Janě L. (jedná se o pseudonym) peněžní částku ve výši 144.000,- Kč.
Výše uvedených trestných činů se měl stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustit (zkráceně řečeno) jednak tím, že přibližně od poloviny ledna 2004 do konce srpna 2005 ve svém trvalém bydlišti, kde žil ve společné domácnosti s poškozenou (nar. XXXX), tuto několikrát měsíčně sexuálně obtěžoval způsobem ve výrokové části napadených rozhodnutí podrobně popsaným. Dle obecných soudů si byl stěžovatel vědom toho, že poškozená je na jeho osobě existenčně závislá, s jeho jednáním nesouhlasila a dávala mu svůj nesouhlas důrazně najevo. Uvedeného jednání se stěžovatel dle napadených rozhodnutí dopouštěl přesto, že si byl vědom možného negativního vlivu svého jednání na další vývoj osobnosti poškozené, a to zejména v sexuální oblasti.
Obecné soudy vzaly dále za prokázáno, že v průběhu roku 2005 stěžovatel v témže bytě v několika případech opakovaně poškozené pod jejím spodním prádlem zasouval prsty své ruky do jejího přirození, s čímž poškozená nesouhlasila, a bránila se slovně i odstrkáváním od těla stěžovatele a současně v jednom případě v letních měsících roku 2005 vykonal na poškozené vaginální pohlavní styk, a to způsobem, který je ve výroku o vině napadených rozhodnutí podrobně popsán, přestože se poškozená takovému jednání slovně i fyzicky bránila. V důsledku opakovaného násilného sexuálně motivovaného jednání došlo u poškozené k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, kteréžto projevy jsou patrny do současné doby.
Dle výroku o vině rozsudku krajského soudu stěžovatel dále v přímé návaznosti na své násilné sexuálně motivované jednání, jehož se dopouštěl vůči poškozené, v reakci na její sdělení, že se o tomto jeho chování zmíní své matce a vědom si skutečnosti, že jmenovaná je jedinou přímou svědkyní jeho protiprávního jednání a v úmyslu působit na její případnou svědeckou výpověď, poškozené zvýšeným hlasem hrozil, že pokud zmíněné realizuje, vyhodí ji i s její matkou z bytu, v němž společně s ním bydlely a nebude dál finančně podporovat její studium, takže v důsledku obav z budoucnosti a vědoma si nepříznivého zdravotního stavu své matky skutečně poškozená o výše uvedených praktikách mlčela a zmíněné skutečnosti až do listopadu 2008 neoznámila.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávných skutkových zjištěních, která vzešla z neúplného dokazování, které bylo prováděno v rozporu se základními zásadami dle §2 odst. 5 tr. řádu. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se skutkovou argumentací obecných soudů, jež se týkala hodnocení výpovědi poškozené Jany L. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces spatřoval dále v zamítnutí jeho důkazních návrhů, jejichž provedení prý mohlo změnit závěry soudu o věrohodnosti výpovědi poškozené.
Stěžovatel zopakoval svá tvrzení o tom, že v době, kdy mělo dle výpovědi poškozené dojít k předmětnému znásilnění (květen 2005), již poškozená v jeho bytě nebydlela a neměla do něj přístup. Závěry soudní znalkyně-psycholožky ohledně obecné i konkrétní věrohodnosti poškozené pokládá za rozporuplné - stěžovatel poukazuje zejména na zjištění, že se poškozená údajně o důsledcích znásilnění informovala na stránkách internetu a používala před lékaři odborné termíny, které jako laik nemohla znát (např. hovořila o flash back efektu atp.). Pokud by poškozená skutečně prožila to, co bylo předmětem trestního řízení, neměla by dle názoru stěžovatele žádný důvod si "účinky znásilnění" zjišťovat pomocí odborných stránek elektronických sítí.
Dle názoru stěžovatele je výpověď poškozené jako usvědčující důkaz "zcela osamocená", neboť žádná jiná osoba nebyla s to k věci smysluplně cokoli konkrétního uvést. Obecné soudy měly proto povinnost "všemi možnými způsoby prověřit její věrohodnost". Proto stěžovatel považuje za porušení svých procesních práv, jestliže obecné soudy zamítly jeho návrhy na provedení dalších důkazů, a to provedení tzv. kognitivního interview s poškozenou, resp. vyšetření poškozené na tzv. detektoru lži.
Stěžovatel je přesvědčen, že za dané důkazní situace nebyly obecné soudy oprávněny učinit skutkový závěr o vině stěžovatele uvedenými trestnými činy a měly naopak rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2014/07 a I. ÚS 670/05, jež dle jeho názoru dopadají i na jeho trestní věc.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti meritornímu rozhodnutí vydanému obecným soudem v trestní věci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V projednávané věci představují námitky stěžovatele ve své podstatě opakování jeho obhajoby z trestního řízení, jež byla založena na zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené Jany L. a obecné věrohodnosti této svědkyně. Jde o námitky převážně skutkového charakteru, jež směřují proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na nichž nalézací soud a soud odvolací založily svá skutková zjištění, případně vytýkají těmto soudům nedůvodné zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele (případ tzv. opomenutých důkazů). Převážná část argumentace stěžovatele staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež, jak bylo uvedeno výše, orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší.
Ústavní soud při projednávání obdobných tzv. skutkových polemik opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není trestní věc skutkově a právně znovu objasňovat poté, co tak učinily obecné soudy. Není tudíž povolán ani k tomu, aby přehodnocoval důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (blíže viz již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, nověji viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 182/02, III. ÚS 178/03, IV. ÚS 569/03, III. ÚS 62/04, I. ÚS 1265/09, II. ÚS 2969/09, a mnohá další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, jde o pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé opomenutí důkazního návrhu znamená pochybení ústavněprávní relevance (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03).
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda v úvahu připadá aplikace závěrů jeho předchozí judikatury, týkající se zásady presumpce neviny a "v pochybnostech ve prospěch" (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03, I. ÚS 733/01). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. O takový případ však dle názoru Ústavního soudu v trestní věci stěžovatele nejde.
Ústavní soud může poukázat na svou ustálenou rozhodovací praxi v trestních věcech, jejichž předmětem jsou trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti (viz zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, srov. i sp. zn. IV. ÚS 1585/09). U těchto trestných činů (vydírání, znásilnění atp.) dochází často k situaci, kdy je klíčovým usvědčujícím důkazem osamocená výpověď poškozeného (resp. poškozené). Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud trestní soud výpovědi poškozeného uvěří a verzi obhajoby nikoli. Podobně Ústavní soud postupoval v případech podvodných jednání, kde rovněž často "stojí tvrzení proti tvrzení" (srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 1494/09, II. ÚS 2739/07). Za porušení presumpce neviny je třeba považovat ty případy, kdy proti sobě stojí dvě co do věrohodnosti rovnocenné verze a trestní soud se bez doplnění dokazování a logického odůvodnění svévolně přikloní ke skutkové verzi pro obviněného nepříznivé. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že za porušení zásady in dubio pro reo nepovažuje bez dalšího případy, kdy je věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněna, a zároveň je co do procesních zásad hodnocení důkazů přesvědčivě vysvětleno, proč obecný soud protivnému tvrzení obhajoby neuvěřil (srov. dále např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08, III. ÚS 655/07).
Ústavní soud sám nemůže již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti přehodnocovat jednotlivé výpovědi; jeho kasační pravomoc se uplatní jen v případech očividných excesů, kdy je skutková argumentace obecného soudu zcela zjevně nepřesvědčivá, zatížená patrnou libovůlí a logickými chybami.
V projednávané věci Ústavní soud shledal, že obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele na základě poměrně rozsáhlého dokazování, jehož výsledky a hodnocení jsou v napadených rozhodnutích zachyceny s vysokou mírou pečlivosti a přesvědčivosti.
Obecné soudy vyvinuly značné důkazní úsilí, směřující jak k potvrzení, tak i k eventuálnímu vyvrácení tvrzení poškozené. Ta byla v trestní věci stěžovatele vyslechnuta celkem pětkrát (první dvě výpovědi nebyly procesně použitelné), aniž by její výpovědi vykazovaly vážnější rozpory či rysy účelovosti (motivaci zištností, mstou atp.). Naopak stěžovatel sám v rámci své obhajoby, potažmo i v ústavní stížnosti, zkresluje kontext, v němž poškozená Jana L. ve věci vypovídala a nepřihlíží k řadě nepřímých důkazů, které věrohodnost poškozené podporují.
Odsuzující rozsudek se opírá také o výpovědi svědků, kteří s poškozenou přicházeli do styku v inkriminované době, resp. v období poté, kdy se měl stěžovatel trestné činnosti dopouštět. K těmto svědkům patřili pedagogičtí pracovníci, psychologové a psychiatři, v jejichž péči se poškozená v minulosti nacházela (svědkové PhDr. S., PhDr. P., MUDr. K.) a zejména bývalý partner poškozené, svědek B., z jehož popudu poškozená jednání stěžovatele posléze oznámila policii (srov. podrobně str. 18 až 19 rozsudku vrchního soudu). V trestní věci stěžovatele byly dále zpracovány celkem čtyři znalecké posudky psychologické a psychiatrické (k osobám stěžovatele a poškozené); všichni znalci byli posléze řádně vyslechnuti v hlavním líčení. Uvedené důkazy soud prvoinstanční velmi podrobně hodnotil a validitou těchto důkazů jako usvědčujících se z hlediska námitek obhajoby přiměřeně zabýval i Vrchní soud v Olomouci.
Tyto soudy poukázaly na závěry znalců o specifické věrohodnosti poškozené i na posttraumatickou stresovou poruchu, jíž poškozená prokazatelně trpí a pro niž je i nadále psychiatricky léčena. Některé výpovědi svědků, zpravidla osob nakloněných stěžovateli (zejm. některých sousedů z bytového domu), hodnotily obecné soudy jako nekonkrétní, motivované snahou stěžovateli pomoci. Sama tvrzení stěžovatele o tom, že vše je smyšlené a motivované zištností ze strany poškozené a její matky A., obecné soudy vyvrátily podrobnou skutkovou argumentací (viz zejména str. 23 až 26 rozsudku krajského soudu) jako účelová a nelogická. Námitka, že by poškozená celé obvinění mohla vykonstruovat na základě populárně naučných informací ze sítě internet, se ve světle objektivních zjištění znalců o závažné psychosexuální traumatizaci poškozené jeví jako zcela absurdní (srov. str. 20 rozsudku krajského soudu).
Tyto hodnotící postupy obecných soudů se v projednávané věci nikterak nevymykají zákonným zásadám trestního procesu (§2 odst. 6, §125 tr. řádu), nevykazují znaky libovůle či jednostrannosti v neprospěch stěžovatele; k závěru o vině soudy sice dospěly na základě jediného přímého usvědčujícího důkazu - výpovědi poškozené, její věrohodnost je však podporována řetězcem navzájem se podporujících a doplňujících nepřímých důkazů.
Z hlediska záruk spravedlivého procesu považuje Ústavní soud v projednávané věci za podstatné, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích náležitě zabývaly všemi relevantními námitkami obhajoby a důkazními návrhy stěžovatele.
Ústavní soud tu může pro stručnost odkázat na podrobnou argumentaci na str. 13 až 14 rozsudku odvolacího soudu, mimo jiné i pokud jde o doplnění dokazování o vyšetření metodou tzv. kognitivního interview. Lze jen připomenout, že obecné soudy nemají zákonem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné k prokázání potřebných skutečností a v zásadě ani jakého druhu důkazního prostředku lze použít. Procesní předpisy jen výjimečně přikazují použít některý druh důkazů při dokazování určité skutečnosti (srov. k tomu nález ve věci sp. zn. III. ÚS 2453/11).
Tuto zásadu je třeba vztáhnout i na metody užívané znalcem pro zodpovězení otázek, které mu byly orgánem činným v trestním řízení zadány. Je úkolem soudu, aby výslechem znalce rozptýlil pochybnosti o tom, zda použité metody jsou dostatečné a odpovídají recentním poznatkům v daném vědeckém oboru (srov. přiměřeně nález ve věci sp. zn. III. ÚS 299/06, podle nějž má soud povinnost výsledky znaleckého zkoumání hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, a to v kontextu ostatních provedených důkazů). Této povinnosti učinil zadost již nalézací soud, který k možnostem tzv. kognitivního interview vyslechl znalkyni - psycholožku, jež konstatovala, že uvedenou metodu (jež je spíše metodou kriminalistického výslechu užívající poznatků psychologie) nelze ke znaleckému zkoumání osobnosti svědka použít. Obecné soudy dospěly k závěru, že metody znalců, jež byly v projednávané věci aplikovány, jsou pro objasnění odborných skutkových otázek odpovídající a dostatečné.
Odůvodnění napadených rozhodnutí je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jenž sám opakovaně zdůraznil, že rozsah dokazování není ani v trestních věcech bezbřehý (srov. dikci §2 odst. 5 tr. řádu, blíže viz např. argumentaci v usnesení ve věci IV. ÚS 1585/09 a další judikaturu tam citovanou). Názor na fyziodetekční vyšetření (polygrafem, "detektorem lži"), jako důkaz v trestním řízení nepoužitelný, byl soudní praxí vysloven opakovaně: fyziodetekční vyšetření má charakter pouze tzv. operativně pátracího prostředku, a výsledky tohoto vyšetření tedy nemohou sloužit jako procesně relevantní důkaz (srov. č. 8/1993 Sb. rozh. trestních).
Lze shrnout, že obecné soudy se v projednávané věci dostatečně vypořádaly se všemi otázkami významnými pro rozhodnutí. V napadených rozsudcích podrobně uvedly důkazy ve věci provedené, popsaly, jak tyto důkazy hodnotily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, případně proč nevyhověly jeho důkazním návrhům. Své skutkové závěry přesvědčivě odůvodnily.
Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu