ECLI:CZ:US:2009:3.US.1494.09.1
sp. zn. III. ÚS 1494/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. Š., právně zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tišnovská 167, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 2 T 230/2002, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. 6 To 197/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1486/2008, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň k porušení článku 90 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 11. 2007 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že jako zástupce společnosti Mouse Oleum, s. r. o., dne 15. 4. 2002 přislíbil S. Š. dodání 50 tun technického benzínu s podmínkou platby předem, dne 2. 5. 2002 pak S. Š. předložil fakturu na uvedené zboží a příjmový doklad na částku 841.800,- Kč s požadavkem uhrazení této částky na účet v bance, odjel s ním do pobočky ČSOB, a. s., ve Zlíně na nám. T. G. M., kde mu krátce před 17:00 hod. S. Š. prostřednictvím pokladní složenky složil na účet částku 840.000,- Kč v domnění, že dostane fakturu a pokladní doklad, ale v rozporu s původní dohodou mu stěžovatel odmítl doklady předat, neboť dodávku zboží od počátku pouze předstíral v úmyslu uvést poškozeného S. Š., v omyl, a tímto svým jednáním mu způsobil škodu ve výši 840.000,- Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel zavázán k povinnosti nahradit poškozenému S. Š. škodu ve výši 840.000,- Kč.
O odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku okresního soudu rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 20. 5. 2008 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ještě dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem obecných soudů o jeho vině uvedeným trestným činem. Dle názoru stěžovatele nevyplynul z provedeného dokazování jeho podvodný úmysl a úvahy nalézacího soudu jsou v tomto ohledu pouhým konstatováním. Stěžovatel dále namítá, že nalézací soud postupoval svévolně při hodnocení důkazů, neboť nezohlednil ty části svědeckých výpovědí, jež hovoří jednoznačně v jeho prospěch, přičemž poukazuje zejména na výpověď svědkyně K. a Ing. B., které se týkají otázky spotřební daně v transakci s poškozeným. Podobně prý soud nedostatečně hodnotil výsledky znaleckého posudku znalce Ing. J. Ch. a jeho výpověď, z níž vyplynula solventnost společnosti stěžovatele. Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy ignorovaly význam skutečnosti, že to byl právě on, kdo trval na tom, aby byl finanční obnos vložen na účet do banky, přičemž poškozený Š. by byl stěžovateli finanční částku jistě předal i v hotovosti. Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací soud ani soud odvolací správně nezhodnotily časovou posloupnost případu, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje. Stěžovatel uvádí, že poškozeného Š. nepodvedl, objednané zboží řádně dodal a pokud by Policie ČR byla odblokovala jeho bankovní účet, byl by zaplacenou zálohu poškozenému vyúčtoval, ať již vrácením peněz nebo opětovným dodáním zboží, protože dosud mu nikdo objednávku nezrušil.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v uvedené transakci bylo jeho povinností účtovat spotřební daň, přičemž odkazuje na tehdy platnou právní úpravu. Poškozený však tuto skutečnost ignoroval a hodlal zaplatit za objednaný produkt toliko částku bez spotřební daně. Pokud chtěl poškozený uplatnit nárok na osvobození od spotřební daně u objednaného produktu, musel by býval předložit koncesní listinu pro výrobu a dovoz chemických látek k nákupu, odběru nebo dovozu technického benzínu. Takovou koncesi však poškozený neměl. Dle stěžovatele si poškozený podmínky osvobození od spotřební daně neuvědomil, resp. si jich nebyl vědom, a když zjistil, že by jej celá dodávka uvedeného produktu vyšla podstatně dráže, snažil se navodit situaci, že stěžovatel spáchal trestný čin.
Stěžovatel považuje za absurdní tvrzení soudů, že využil neznalosti poškozeného, mylně ho informoval o podmínkách obchodu a nezmínil se při tom o nutnosti dodání koncesní listiny. Pro toto konstatování neměl nalézací soud žádné důkazy a své tvrzení založil pouze na výpovědi poškozeného. Stěžovatel má za to, že hodnocení důkazů soudem prvého stupně bylo v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Ani odvolací soud toto pochybení nenapravil a podobně i Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání stěžejní argumenty ve prospěch stěžovatele ignoroval a odmítl je i navzdory vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jež se s argumentací obhajoby ztotožnila.
II.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých nálezech opakovaně zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08, dostupné v on-line databázi NALUS). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných. V projednávané ústavní stížnosti navrhovatel opakuje svou obhajobu z trestního řízení a uvádí argumenty skutkového rázu, jimiž se již obecné soudy, zejména soud nalézací, zabývaly a na jejichž základě dospěly ke svým vlastním skutkovým zjištěním. Argumentace stěžovatele tak fakticky požaduje, aby Ústavní soud zaujal roli další instance obecného soudnictví a v jeho věci provedené důkazy přehodnocoval. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Situace v projednávané věci je taková, že zde v zásadě proti sobě stojí dvě interpretace týchž událostí. První interpretaci podává stěžovatel. Podle něj se (zkráceně řečeno) od začátku jednalo o nedorozumění mezi stěžovatelem a poškozeným, spočívající v tom, že poškozený si nebyl vědom nutnosti zvláštní koncese pro uplatnění osvobození od spotřební daně, a proto předpokládal výrazně nižší kupní cenu. Když poškozený zjistil, že požadované množství produktu přijde se spotřební daní podstatně dráže, začal prý stěžovatele obviňovat z podvodů a podal na něj i trestní oznámení, na jehož základě došlo k blokaci bankovních účtů stěžovatele. Stěžovatel sám se údajně pokoušel věc s poškozeným urovnat a pokoušel se mu dodat plnění alikvotní k finanční záloze, kterou mu poškozený poskytl.
Naopak poškozený (který technický benzín obstarával nikoli pro sebe, ale pro jiného podnikatele na základě příkazní smlouvy) v hlavním líčení tvrdil, že po něm stěžovatel požadoval toliko prohlášení o uplatnění nároku na osvobození od spotřební daně; o nutnosti předložení koncesní listiny prý stěžovatel nic neříkal. Poškozený, který se se stěžovatelem znal již delší dobu a stýkal se s ním i soukromě, v hlavním líčení popsal, jak proběhla celá transakce dne 2. 5. 2002, kdy poškozený nejprve po ústní dohodě složil výše uvedenou částku na účet stěžovatele v bance. Poté měl stěžovatel poškozenému sdělit, že se jedná o "tunel", tedy že jej oklamal, s tím, že poškozený nemá žádný doklad o tom, že by stěžovateli nějaké peníze dal. Odmítl mu dát k transakci příslušné doklady. Poškozený šel poté do banky, kde získal kopii pokladní složenky, kterou stěžovatel vložil uvedený finanční obnos na účet. Teprve když se poškozený obrátil na policii, pokoušel se mu stěžovatel dodat plnění alikvotní k uvedené částce, s čímž však poškozený nesouhlasil, neboť za tuto částku požadoval plnění vyšší, resp. odmítal platit cenu zahrnující i spotřební daň.
Dle Ústavního soudu zde není sporu o tom, že obchod v podobě, jak si jej poškozený představoval, se vůbec nemohl legálně odehrát. Poškozený bez příslušné koncese neměl vůbec možnost osvobození od spotřební daně požadovat. Nalézací soud a po něm i soud odvolací z této skutečnosti vycházely, zhodnotily ji však v tom smyslu, že stěžovatel poškozeného na jeho omyl neupozornil, ale naopak jej využil, resp. pokračoval v jednáních o neuskutečnitelném obchodu (za podmínek požadovaných poškozeným), aby z něj vylákal uvedený vysoký finanční obnos. Sama otázka koncesní listiny, resp. spotřební daně tudíž sporná není. Otázkou je podvodný úmysl stěžovatele, neboť zamýšlel-li stěžovatel poškozeného oklamat, byl trestný čin dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dokonán v okamžiku, kdy poškozený složil finanční obnos na bankovní účet stěžovatele.
Pokud by obecné soudy postavily svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu jen na výpovědi poškozeného, jednalo by se o závažné porušení presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo, neboť v daném případě stály proti sobě dvě prakticky rovnocenné skutkové verze (podvod versus nedorozumění). Tak tomu však v projednávaném případě nebylo, neboť již nalézací soud dospěl k závěru o pravdivosti tvrzení poškozeného s poukazem na ucelený řetězec logických důkazů, které skutkovou verzi obžaloby potvrzují. Nalézací soud především poukázal na to, že si stěžovatel finanční částku po pouhé ústní dohodě od poškozeného nechal vložit na svůj osobní účet, a nikoli na účet firemní, přičemž obecný soud s odkazem na další okolnosti vysvětlil, proč nevěří tvrzení stěžovatele, že šlo omyl. Obecný soud popsal, jakým způsobem stěžovatel s finanční částkou manipuloval a převedl ji vzápětí na další ze svých osobních účtů. V tom nalézací soud spatřoval určitý zastírací krok, který v očích tohoto soudu potvrzoval podvodný úmysl stěžovatele. Obecný soud rovněž vycházel z listinných důkazů, na jejichž základě uzavřel, že stěžovatel uvedený produkt u společnosti Česká rafinérská objednal až 9. 5. 2002, tedy v době, kdy již byly ve věci zahájeny úkony trestního řízení. Dle soudu šlo o polovičatý pokus stěžovatele věc s poškozeným dodatečně urovnat, byť za podmínek, jež by braly v úvahu uvedenou spotřební daň (str. 17 až 19 rozsudku nalézacího soudu). Zároveň v této dodatečné aktivitě stěžovatele obecný soud spatřoval potvrzení, že stěžovatel obchod na počátku pouze předstíral a objednání zboží v úmyslu prve vůbec neměl.
Nalézací soud však zároveň obsáhle vysvětlil, proč neuvěřil skutkové verzi stěžovatele (str. 18, 19 rozsudku). Obecný soud poukázal na zkušenost stěžovatele s obchody uvedeného druhu (kontrastující s nezkušeností poškozeného); pokud stěžovateli byl omyl poškozeného zřejmý, měl jej na něj upozornit a obchod v podobě, jež mu poškozený navrhoval, odmítnout. V tom, že tak stěžovatel neučinil, spatřuje nalézací soud další indicii, vedoucí k závěru o podvodném úmyslu stěžovatele.
Námitkami stěžovatele ohledně výpovědí svědkyně K. a B. se posléze podrobně zabýval soud odvolací (str. 3 napadeného usnesení), který podrobně vysvětlil, proč na obsah těchto výpovědí nelze hledět jako na ospravedlňující důkazy, což se týká i znalce Ch.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že argumentace nalézacího soudu (a na ni navazující závěry soudu odvolacího) nepostrádá logickou konzistentnost, neobsahuje zjevné rozpory a zejména vychází ze skutečností a indicií, které ani sám stěžovatel nepopírá. Valná část skutkových zjištění spočívá na východisku věrohodnosti poškozeného, jehož výpovědi nalézací soud uvěřil. Tato věrohodnost sama se již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08, III. ÚS 655/07) vymyká hodnocení Ústavního soudu. V trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je výpověď poškozeného.
Není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, opře-li tento závěr alespoň o několik dalších navzájem souladných nepřímých důkazů a neopomene-li hodnotit a do svých skutkových závěrů zahrnout žádnou z podstatných skutečností svědčících ve prospěch obviněného (srov. namátkou usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, dostupná v databázi NALUS).
V projednávané věci Ústavní soud neshledává extrémní nesoulad mezi skutečnými výsledky dokazování a skutkovými závěry soudů, zejména se závěrem o vině stěžovatele, který by jej opravňoval ke kasaci napadených rozhodnutí. Těmto rozhodnutím nelze vytknout ani žádné další závažné nedostatky, pokud jde odůvodnění a jeho srozumitelnost.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu