ECLI:CZ:US:2016:1.US.2269.15.1
sp. zn. I. ÚS 2269/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., právně zastoupeným JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, 270 24 Zbečno, proti nečinnosti Městského soudu v Praze při vyřizování žádostí o omezení, resp. zrušení zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného podle §48 odst. 4 trestního řádu, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že nečinností Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") při rozhodování o návrzích stěžovatele na omezení a zrušení zajištění jeho majetku došlo k zásahu do jeho základních práv, a dále aby zakázal městskému soudu, aby v porušování těchto práv pokračoval.
2. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že vůči stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1. odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Věc projednává ve fázi řízení před soudem Městský soud v Praze pod sp. zn. 3 T 11/2010.
3. V průběhu přípravného řízení došlo na základě usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "vrchní státní zastupitelství") ze dne 20. 4. 2001 č.j. 2 VZV 4/2001-333, ze dne 23. 4. 2001 č.j. 2 VZV 4/2001-359, ze dne 27. 4. 2001 č.j. 2 VZV 4/2001-381 a ze dne 15. 5. 2001 č.j. 2 VZV 4/2001-498, a později též na základě usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 5 To 58/2011, k zajištění nároku poškozené Komerční banky, a.s. na majetku stěžovatele podle §47 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, tedy pro důvodnou obavu, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem bude zmařeno nebo ztěžováno.
4. Rozhodnutími vrchního státního zastupitelství a vrchního soudu byly zajištěny peněžní prostředky na účtech stěžovatele u peněžních ústavů celkem ve výši 18.599,156,- Kč, obchodní podíl stěžovatele ve společnosti MASNA Příbram, spol. s r.o., se sídlem 261 80 Příbram, Jinecká 315, IČ 61675393, nemovité věci patřící do společného jmění stěžovatele a jeho manželky a pohledávka stěžovatele vůči společnosti AEZZ, a.s. ve výši 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, a to k uspokojení nároku poškozené Komerční banky, a.s. ve výši 633.108.868,26 Kč.
5. Dne 28. 6. 2011 byl stěžovatel rozsudkem městského soudu pod sp. zn. 3 T 11/2010 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let nepodmíněně a dále podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným jako náhradu škody poškozené Komerční bance, a.s. částku 633.108.868,26 Kč.
6. Usnesením vrchního soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 6 To 58/2011 byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vrchní soud v odůvodnění zrušujícího usnesení kromě jiného vylíčil, že jednáními, jež jsou stěžovateli kladena za vinu, Komerční bance, a.s. škoda způsobena nebyla.
7. Usnesením městského soudu ze dne 3. 4. 2013 bylo vzhledem k účasti stěžovatele na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 trestní stíhání stěžovatele zastaveno. Stěžovatel dne 8. 4. 2013 učinil prohlášení podle §11 odst. 3 trestního řádu, že na projednání uvedené trestní věci trvá. Ve vztahu k ostatním třem spoluobžalovaným, kteří takové prohlášení neučinili, bylo soudem rozhodnuto o uvolnění zajištění jejich majetku.
8. Se žádostmi ohledně zajištění majetku se stěžovatel obrátil na městský soud několikrát. Podáním ze dne 4. 10. 2012 městskému soudu navrhl omezit zajištění nároku poškozené tak, že nadále nebudou zajištěny peněžní prostředky na účtech stěžovatele u peněžních ústavů. Návrhem ze dne 16. 10. 2012 doplnil stěžovatel žádost o omezení zajištění nároku poškozené tak, že nadále nebude zajištěna ani pohledávka stěžovatele vůči společnosti AEEZ, a.s. včetně jejího příslušenství. Rozhodnutí městského soudu o uvedených návrzích na omezení zajištění stěžovatel urgoval podáním ze dne 25. 2. 2013. Podáním ze dne 25. 6. 2013 stěžovatel žádal o úplné zrušení zajištění nároku poškozené.
9. Jelikož městským soudem nebylo o uvedených návrzích stěžovatele rozhodnuto, obrátil se dne 18. 7. 2013 na předsedu městského soudu se stížností na průtahy v řízení ve smyslu §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Místopředseda městského soudu neshledal stížnost důvodnou. Dne 30. 7. 2013 byl stěžovatel soudem vyrozuměn tak, že o jeho návrzích týkajících se zajištění bude meritorně rozhodnuto v rámci připravovaného hlavního líčení.
10. Protože městský soud ani poté nerozhodl o návrzích stěžovatele, týkajících se omezení či zrušení zajištění, dne 24. 6. 2015 se stěžovatel opětovně obrátil na městský soud s již druhou stížností na průtahy při rozhodování o návrhu na zrušení zajištění. Místopředseda městského soudu stěžovatele vyrozuměl přípisem ze dne 30. 6. 2015, jenž byl doručen jeho obhájci dne 1. 7. 2015, o tom, že stížnost shledal nedůvodnou. V přípisu uvedl, že v řízení před soudem nespatřuje bezdůvodné průtahy ani zjevnou účelovost při odročování hlavních líčení. Ohledně zajištění majetku měl předseda senátu "jasně deklarovat názor, že o návrhu na zrušení zajištění nároku poškozeného lze rozhodnout až poté, co bude ve věci meritorně rozhodnuto". Dle místopředsedy soudu jde o plně logický a obvyklý postup, který nelze považovat za jakousi mstu za nepřijetí amnestie. Na rozdíl od spoluobžalovaných, kteří amnestii přijali, tedy jejich trestní věci byly fakticky rozhodnuté a nic tak nebránilo zrušení zajištění nároku poškozeného na jejich majetku, u stěžovatele nadále probíhá řízení před soudem a aktuálně tak není možné rozhodnout o zajištění nároku poškozeného na jeho majetku.
11. Stěžovatel poukázal na to, že od podání jeho návrhu na zrušení zajištění se konala v jeho trestní věci řada hlavních líčení, konkrétně ve dnech 29. 10. 2013, 30. 10. 2013, 9. 12. 2013, 18. 2. 2014, 2. 4. 2014, 11. 6. 2014, 2. 9. 2014, 15. 10. 2014, 16. 3. 2015, a že při žádném z nich městský soud o uvedených návrzích stěžovatele nerozhodl. Ústavní soud zjistil, že po podání ústavní stížnosti proběhla další hlavní líčení dne 3. 9. 2015 a dne 11. 12 2015, přičemž při druhém z nich byl vydán rozsudek, kterým byl stěžovatel opětovně uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu - zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a byla mu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Komerční bance, a.s. částku ve výši 633.108.868,26 Kč.
12. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, proti kterému podle stěžovatele zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovatele neposkytuje. Tento jiny´ zásah orgánu veřejné moci stěžovatel spatřuje v nečinnosti městského soudu, který v čase podání ústavní stížnosti i přes urgence a dvě stížnosti na průtahy v řízení nerozhodl o návrzích stěžovatele na omezení a na zrušení zajištění jeho majetku podaných v dnech 4. 10. 2012, 16. 10. 2012 a 25. 6. 2013, ač měl být činný.
13. Stěžovatel argumentuje, že v usnesení vrchního soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 6 To 58/2011, kterým byl zrušen odsuzující rozsudek městského soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 3 T 11/2010, bylo výslovně uvedeno, že jednáními, jež byla stěžovateli kladena za vinu, poškozené Komerční bance, a.s. škoda způsobena nebyla. Dle jeho názoru z usnesení vrchního soudu jasně vyplývá, že zajištění ztratilo opodstatnění, a městský soud měl na základě pro něj závazného právního názoru vrchního soudu toto zajištění zrušit.
14. Stěžovatel se u Ústavního soudu nedomáhá meritorního přezkumu důvodnosti trvajícího zajištění, resp. možnosti jeho omezení nebo zrušení, nýbrž pouze vyslovení, že nečinnosti spočívající v dlouhodobém neprojednání a nerozhodnutí o jeho návrzích byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, a to práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ohledně zajištění uvedl, že trestní řád stanovuje důvody, pro které lze zajištění zrušit nebo omezit, avšak ani jeden z těchto důvodů dosud nenastal. Městský soud v podání avizoval, že o zajištěním majetku rozhodne až na hlavním líčení v prosinci 2015, kdy bude rozhodnuto rozsudkem ve věci samé. Městský soud uvedl, že pokud by stěžovatel amnestii prezidenta přijal, bylo by o jeho majetku již dávno rozhodnuto, nejspíš totožně, jak tomu bylo ohledně zajištění majetku spoluobžalovaných. Městský soud uzavřel, že nic stěžovateli nebránilo k tomu, aby přijal amnestii dodatečně.
16. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zabývá odvoláním stěžovatele proti novému odsuzujícímu rozsudku městského soudu. Stěžovateli přisvědčil v tom, že v odůvodnění zrušujícího usnesení vrchního soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 6 To 58/2011 bylo konstatováno a vysvětleno, že u skutků týkajících se stěžovatele nebyla poškozené Komerční bance, a.s. jeho jednáním způsobena majetková škoda. V čase podání však vrchní soud nedisponuje informací, zdali nedošlo v novém řízení před soudem prvního stupně (městským soudem) ke změně důkazní situace odůvodňující další trvání zajištění.
17. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření pouze uvedlo, že se k postupu soudu při vyřizování jednotlivých návrhů stěžovatele na zrušení zajištění majetku nemůže vyjádřit, neboť tyto byly adresovány výhradně městskému soudu, který jako jediný je oprávněn o nich rozhodnout.
18. K dotazu Ústavního soudu stěžovatel uvedl, že ve věci žádosti o omezení, resp. zrušení zajištění nároku poškozené Komerční banky, a.s. na jeho majetku nebyl podán návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích. Dle stěžovatele tento návrh není procesním prostředkem ochrany práva, jehož nevyužití by mělo vést k nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, obzvláště pak za situace, kdy podával opakovaně v letech 2013 a 2015 stížnosti na průtahy v řízení. Stěžovatel k podpoře tohoto právního názoru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 475/03 ze dne 22. 1. 2004, N 7/32 SbNU 39.
19. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumenty, které by měly vliv na posouzení věci.
20. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
21. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, jež měla být porušena pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
22. Z obsahu ústavní stížnosti a doplňujících podání vyplývá, že stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jenž spatřuje v nečinnosti městského soudu, který v čase podání ústavní stížnosti i přes urgence a dvě stížnosti na průtahy v řízení nerozhodl o návrzích stěžovatele na omezení a na zrušení zajištění jeho majetku podaných v dnech 4. 10. 2012, 16. 10. 2012 a 25. 6. 2013, ač měl být činný. Naproti tomu městský soud reagoval na stížnost stěžovatele přípisem místopředsedy tohoto soudu tak, že stížnost shledal nedůvodnou, s odůvodněním, že u stěžovatele nadále probíhá řízení před soudem a aktuálně tak není možné rozhodnout o zajištění nároku poškozeného na jeho majetku.
23. Z ústavní stížnosti plyne, že počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti stěžovatel spojuje s doručením vyrozumění městského soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. St 142/2015 o tom, že místopředseda městského soudu pro věci trestní neshledal stížnost stěžovatele na průtahy ze dne 24. 6. 2015 důvodnou. Z uvedeného je možné dedukovat, že stěžovatel po vyčerpání stížnosti na průtahy dle §164 zákona o soudech a soudcích dospěl k závěru, že proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v nerozhodnutí o návrzích na omezení, resp. zrušení zajištění, již zákon procesní prostředek k ochraně práva neposkytuje, resp. jak uvedl později v přípisu Ústavnímu soudu, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích za prostředek v smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepovažoval.
24. Za dané procesní situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, neboť před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, dle jeho tvrzení porušených protiústavním zásahem městského soudu, jak to vyžaduje §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
25. Jak již bylo výše uvedeno, ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, jež měla být porušena pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" do ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde dotčenému jednotlivci právní řád poskytuje procesní prostředky, prostřednictvím nichž se může proti takovému zásahu bránit (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Jinými slovy, i v případě, kdy stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti takovému zásahu orgánu veřejné moci, musí dostát výše zmíněnému požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
26. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal jeho důvodnost a opodstatněnost, v nyní projednávaném případě stěžovatele lze za takový procesní prostředek považovat postup podle právní úpravy obsažené v zákoně o soudech a soudcích, konkrétně podle jeho ustanovení §174a, prostřednictvím něhož se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu.
27. Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o ústavním soudu bylo do zákona o soudech a soudcích zavedeno novelou č. 192/2003 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 7. 2003.
28. Nejvyšší soud České republiky v usnesení sp. zn. 11 Tul 1/2012 ze dne 22.10.2012 uvedl, že toto řízení "představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, do řízení probíhajícího před soudem. Nejde o občanské soudní řízení, o trestní řízení soudní nebo o soudní řízení správní, ale o řízení sui generis, jehož smysl (účel) spočívá v tom, že příslušný soud nařídí na návrh účastníka (toho, kdo je stranou řízení) soudu, vůči němuž návrh směřuje (procesnímu soudu), aby ve stanovené lhůtě provedl procesní úkon, u něhož dochází v řízení k průtahům, a že tímto způsobem bude zabráněno dalším průtahům, k nimž by mohlo ve vztahu k tomuto procesnímu úkonu za řízení dojít."
29. Využití institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích Ústavní soud považuje ve své judikatuře za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud stěžovatel využitím ústavní stížností brojí proti nečinnosti či průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04 ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 246/06 ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 2401/13 ze dne 24. 9. 2013, či sp. zn. II. ÚS 492/15 ze dne 10. 6. 2015).
30. Ústavní soud zvažoval, zdali pro přípustnost ústavní stížnosti v posuzované věci s ohledem na všechny konkrétní okolnosti případu nepostačují výše zmíněné urgence a opakované marné podání stížnosti na průtahy dle §164 zákona o soudech a soudcích. Vzal při tom v úvahu taktéž judikaturu, na kterou poukazuje stěžovatel. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 475/03 Ústavní soud shledal ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadla Obvodní soud pro Prahu 6 kvůli průtahům v řízení o její žalobě v civilněprávním řízení, přípustnou, byť byla podána před tím, než byla předsedou soudu vyřízena stížnost stěžovatelky na průtahy řízení. Podle tohoto nálezu Ústavního soudu sice může mít v mnoha případech podání stížnosti dle §164 zákona o soudech a soudcích své opodstatnění, jelikož v porovnání s ústavní stížností může snáze a rychleji vést k dosažení požadovaného výsledku, avšak s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (cituje rozhodnutí ve věci Hartman proti České republice č. 53341/99 ze dne 10. 7. 2003) Ústavní soud tuto stížnost nepovažuje za poslední opravný prostředek ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, jenž nutně musí být vyčerpán před podáním ústavní stížnosti. Došel však k závěru, že tomu tak není.
31. Ústavní soud ozřejmuje, že je to právě návrh na určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích, který je nutné považovat za procesní prostředek, jenž je způsobilý k efektivní ochraně práva na řádný proces, pokud se stěžovatele domnívá, že dochází k průtahům v řízení tím, že není proveden konkrétní procesní úkon. Tento návrh vyvolává formalizované řízení s pevně stanovenými náležitostmi podání a lhůtami pro postup soudů. Přezkumný charakter řízení o návrhu na určení lhůty je zároveň posilněn tím, že soudem příslušným o návrhu rozhodnout je soud nejblíže vyššího stupně (resp. jiný senát Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu), nikoliv soud (senát), jehož se průtahy týkají. Právě díky instančnosti přezkumu odpadá možná výtka, že by bylo nelogické navrhovat určení lhůty k provedení procesního úkonu, pokud soud v odpovědi na stížnost na průtahy dle §164 zákona o soudech a soudcích sám uvedl, že o návrhu na zajištění nebude rozhodovat samostatně, ale až v rámci rozhodnutí o věci samé, byť se tento právní názor může jevit jako logicky rozporný s ustanovením §48 odst. 4 trestního řádu.
32. Pokud ve věci sp. zn. IV. ÚS 475/03 Ústavní soud vyhověl stížnosti stěžovatele, jež byla podána dne 22. 8. 2003, tedy pouze krátce po nabytí účinnosti novely zákona o soudech a soudcích zákonem č. 192/2003 Sb., na toto rozhodnutí Ústavního soudu je nutno nahlížet ve světle situace v čase posuzování tehdejšího případu, kdy protiústavní zásah orgánů soudní moci do základních práv stěžovatelky nastal dávno před nabytím účinnosti předpisu, jímž byl do právního řádu zaveden institut návrhu na určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích a nadále trval, a proto nebylo spravedlivé stěžovatelčinu stížnost odmítnout formalistickým poukazem na novou právní úpravu. Naproti tomu v době posuzování nyní přeložené ústavní stížnosti musí Ústavní soud konstatovat, že institut návrhu na určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích je plně etablován v právním řádu, a nepřísluší mu tedy předcházet pořad práva a rozhodnout nad rámec možností, jenž se stěžovateli nabízejí pro uplatnění před obecnými soudy, plně v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
33. Bude na obecných soudech, aby v souladu s ustálenými ústavněprávními principy poskytly ochranu základním právem a svobodám stěžovatele. K tomu je nutno uvést, že z pohledu dosavadní judikatury Ústavního soudu neobstojí, aby obecné soudy za nastalé situace tvrdošíjně trvaly na tom, že ohledně návrhu na omezení nebo zrušení zajištění majetku není možné rozhodnout, pokud není rozhodnuto ve věci samé. Na návrh dotčené osoby na omezení či zrušení zajištění musí obecný soud reagovat a rozhodnout o něm. Ať už tak, že návrhu nevyhoví, pokud důvod zajištění trvá, anebo vyhoví částečně či celkově, pokud důvod zajištění již pominul. Jinými slovy, obecný soud musí poskytovat ochranu ústavně zaručenému právu na vlastnictví průběžně během celého trestního řízení. Pokud soud byť jen zčásti návrhu nevyhoví, musí v odůvodnění usnesení vyložit důvod, proč zajištění nadále trvá. Pouze takový výklad logicky vyplývá z ustanovení §48 odst. 4 trestního řádu a je možné ho označit za ústavněprávně konformní. Když by se soud zdráhal takové rozhodnutí přijmout pro jakýkoliv důvod (v předmětné věci jde také o neblahý poukaz na to, že pokud by stěžovatel amnestii přijal, bylo by o zajištění jeho majetku rozhodnuto), je ale před podáním ústavní stížnosti nutno podat návrh na určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích, jež zahájí řízení, ve kterém lze dospět i k instančnímu přezkumu postupu trestního soudu, tedy uvnitř soustavy obecných soudů, a až pak následně brojit proti porušení základních práv před Ústavním soudem.
34. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že nepodáním návrhu na určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka