ECLI:CZ:US:2016:1.US.2048.16.1
sp. zn. I. ÚS 2048/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Kudějem, advokátem, se sídlem Habrmannovo nám. 794/5, Doubravka, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2016 č. j. 12 Co 55/2016-696 ve výroku II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. napadeného rozhodnutí ve věci úpravy výchovy a výživy k nezl. dítěti. Stěžovatel tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na rodinný život a na péči o dítě dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Podle tvrzení stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu je protiústavní, neboť postrádá řádné odůvodnění, je formalistické a je výrazem libovůle soudu při rozhodování. Argumentace odvolacího soudu je lichá, nelogická a neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu vyplývajícímu z provedených důkazů, ale jen z tvrzení matky nezl. dítěte. Odvolací soud nepřihlédl k závěrům znaleckého posudku a dodatku ke znaleckému posudku a rozhodl v rozporu s doporučeními soudního znalce, ačkoliv své rozhodnutí formálně odůvodňuje právě závěry znaleckého posudku. Stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nezákonné, neboť se řádně nevypořádal s argumentací vznesenou stěžovatelem, který poukazoval na obecné principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí ve výroku II. zrušil, neboť zasahuje do jeho rodičovských práv a též je v rozporu s právem nezletilého syna na udržování rodinných vazeb s otcem a jeho rodinnou.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a jeho úkolem není plnit funkci další odvolací instance. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze v případě, že napadené rozhodnutí vybočuje z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. Ústavní stížnost je však jen pokračující polemikou s dobře odůvodněnými závěry obou obecných soudů, které již ve věci rozhodovaly, přičemž stěžovatelovy argumenty jsou prakticky totožné s těmi, které stěžovatel používal v řízení před nimi. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět revizi dokazování ve věcech podústavního práva, s jehož výsledky stěžovatel nesouhlasí. Důvodnost kasačního zásahu Ústavního soudu by nastala jen tehdy, pokud by provedené dokazování či rozhodnutí ve věci bylo projevem svévole obecného soudu, či v extrémním rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomuto však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť soudy se pečlivě zabývaly námitkami stěžovatele a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily [srov. např. nález Ústavního soudu ve věci nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
5. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání rodičů napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. 10. 2015 (15 Nc 13/2013-600) ve výrocích o dlužném výživném a dále ve výroku o styku otce s nezletilým a v souvisejícím výroku o nákladech řízení [výrok o svěření nezletilého do výchovy matky a dále výrok o běžném výživném pro dobu před a po rozvodu již nabyl právní moci (§206 odst. 2 o. s. ř.)], přihlédl k důvodům odvolání a doplnil dokazování zprávou mateřské školy.
6. Stěžovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2016, a to výroku II. (12 Co 55/2016-696) týkajícího se úpravy styku s nezletilým synem J. H., kterým odvolací soud změnil styk stěžovatele s nezletilým synem tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezl. J. H. každý lichý týden v roce od pátku 15.00 hod. do neděle 18.00 hod., o jarních prázdninách v každém lichém roce od předcházejícího pátku 15.00 hod. do následující neděle 18.00 hod., každý sudý rok v době od podzimních prázdnin od prvého dne prázdnin 15.00 hod. do posledního dne prázdnin do 18.00 hod., každý sudý rok v době velikonočních prázdnin od čtvrtka 15.00 hod. do pondělí 18.00 hod., v době letních prázdnin od 1. 7. od 9.00 hod. do 16. 7. do 18.00 hod. a od 1. 8. od 9.00 hod. do 15. 8. do 18.00 hod. Otec je oprávněn stýkat se s nezl. J. v době od 25. 12. 18.00 hod. do 30. 12. 18.00 hod. Otec převezme nezl. J. ke styku v místě bydliště matky a tam jej také po skončení styku matce předá. Matka je povinna nezl. J. ke styku řádně připravit a nezletilého otci předat. Během styku o veškerých prázdninách odpadá běžný styk otce s nezl. J.
7. Ústavní soud deklaruje, že právem dítěte je udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v jeho zájmu (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte); a takový zájem dítěte je nutno posuzovat z hledisek objektivních (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04 ze dne 15. 9. 2005 http://nalus.usoud.cz). Rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou z nich a hledat nejvhodnější způsob, jak mu vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat.
8. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí v napadené části, načež dospěl k závěru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Jak vyplývá z obsahu rozhodnutí, obecné soudy řádně odůvodnily svůj právní závěr o tom, že jsou splněny podmínky pro svěření nezletilého do péče matky, přičemž vycházely z postačujících skutkových zjištění, majících oporu v provedeném dokazování. Ve svých úvahách správně akcentovaly zájem nezletilého, jeho citovou vazbu na matku, jakož i schopnost každého z nich o syna samostatně pečovat, když v této souvislosti posuzovaly i jejich osobnostní předpoklady. V podrobnostech Ústavní soud dále odkazuje na obsah odůvodnění odvolacího soudu (str. 4), který uvedl, že mezi rodiči panují neshody. Matka o nezletilého řádně po celou dobu pečuje, a to i v době, kdy byla stěžovatelem vykázána ze společného bytu (nezletilý dovršil dva a půl roku). Osobnostní předpoklady rodičů k výchově nezletilého byly předmětem zkoumání znalce, který dospěl k jednoznačnému závěru, že matka je vhodnější osobou pro výchovu syna. Je jistě v zájmu stěžovatele (otce), aby měl možnost podílet se úměrně věku syna na jeho výchově, nelze však odhlédnout od osobnostní struktury otce a k tomu, že o syna začal jevit zájem až po zrušení soužití rodičů (nenávistný vztah k matce, neschopnosti jakéhokoliv kompromisu a dohody se o důležitých záležitostech nezletilého). Nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy (zpráva mateřské školy vyžádaná v odvolacím řízení plně koresponduje ze závěry znaleckého posudku).
9. Ústavní soud nemá, co by odvolacímu soudu vytknul z hlediska rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilým, neboť vycházel z principů, jež plynou z judikatury Ústavního soudu, tedy že oba rodiče mají právo (a povinnost) se podílet na výchově nezletilého dítěte - pokud možno - stejnou měrou, a protože (zatím) nebyly splněny podmínky pro střídavou péči obou rodičů, bylo namístě upravit styk nezletilého s otcem v maximálním možném rozsahu, a to způsobem adekvátním konkrétním okolnostem případu. Ústavní soud připomíná, že povinností obecných soudů je postupovat tak, aby přijaté řešení v reálné situaci bylo vždy v nejlepším zájmu dítěte, ovšem skutečně "ideální" podmínky (míněno vzhledem k tomu, že spolu rodiče nežijí) dítěti mohou zajistit pouze právě rodiče. Z ústavněprávního hlediska svěření nezletilého do péče matky a stanovení úpravy styku stěžovatele s nezletilým není v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a rozsudku odvolacího soudu nelze nic podstatného vytknout.
10. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683).
11. Ústavní soud uzavírá, že - jak je vidět z obsahu ústavní stížnosti - stěžovatel setrvává v argumentaci na úrovni toliko práva podústavního. Ústavní soud je však orgánem ochrany toliko ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Stěžovatel tedy nepředkládá argumentaci ústavněprávní, čímž důsledně staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší, tedy do pozice další instance v soustavě soudů obecných (čl. 83 Ústavy). Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu