ECLI:CZ:US:2016:1.US.2149.16.1
sp. zn. I. ÚS 2149/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Jedličky, zastoupeného JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze, Botičská 1936/4, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno, ze dne 30. září 2015 č. j. OKFK-2987-366/TČ-2013-252402, a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, ze dne 5. května 2016, sp. zn. 3 VZV 9/2015-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, a Policie České republiky. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména dle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství. Toto usnesení policejního orgánu stěžovatel a další obvinění napadli stížnostmi, které byly napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, zamítnuty jako nedůvodné.
3. Stěžovatel tvrdí, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nedostatečně odůvodněno. Na vytčené vady usnesení policejního orgánu podle názoru stěžovatele nedostatečně reagoval státní zástupce v napadeném usnesení, které stěžovatel považuje z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné. Z napadených usnesení podle něj nevyplývá, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů bylo trestní stíhání zahájeno, není v něm popsán žádný skutek, kterého by se dopustil přímo stěžovatel, nevyplývá z něj naplnění znaků stíhané skutkové podstaty a není v něm objasněno ani propojení mezi ním a společností Evropská stavební společnost, s.r.o. Z těchto důvodů proto podle jeho názoru napadená usnesení nesplňují zákonné náležitosti. Stěžovatel svým dalším přípisem podání doplnil o vyrozumění o vyřízení podnětu k výkonu dohledu, který byl Nejvyšším státním zastupitelstvím odložen jako nedůvodný.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jak ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Tak i zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další]. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
7. Navíc, jak již Ústavní soud také dříve připomněl (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3707/14 ze dne 26. 3. 2015 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2652/14 ze dne 16. 6. 2015), obecný soud je povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§181 odst. 1 trestního řádu). Je tedy primární úlohou obecného soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky.
8. Pokud jde konkrétně o usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že toto usnesení je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Nicméně toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
9. Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byly splněny podmínky k jeho zásahu.
10. Pokud jde o stížnostní námitku nedůvodnosti a neopodstatněnosti trestního stíhání, Ústavní soud konstatuje, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu; k zahájení trestního stíhání tedy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se pak odvíjí také adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu například u obžaloby (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2652/14 ze dne 16. 6. 2015 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1986/15 ze dne 22. 9. 2015). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
11. Z tohoto pohledu Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje žádné znaky protiústavnosti. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, přezkoumal usnesení policejního orgánu celkově i s ohledem na jednotlivé námitky stěžovatele, jež pečlivě a přesvědčivě vypořádal. Zabýval se i otázkou důvodnosti zahájení trestního stíhání stěžovatele, z nějž byl obviněn, a jeho právní kvalifikací. Ústavní soud přitom neshledal, že by v tomto ohledu napadená rozhodnutí policejního orgánu či zejména státního zástupce vykazovala jakékoli znaky zjevné libovůle, pročež mu s ohledem na mantinely ústavněprávního přezkumu nepřísluší právní názor orgánů činných v trestním řízení přehodnocovat. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nevyžaduje takový stupeň obsahové preciznosti ani pravděpodobnosti či jistoty ohledně spáchání trestného činu jako například případná následná obžaloba či především případný odsuzující rozsudek. Má-li stěžovatel námitky proti rozsahu provedeného dokazování, bude mít možnost je v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, v němž bude dále zkoumána důvodnost jeho obvinění. Ústavní soud tedy shrnuje, že neshledal, že by v posuzované věci šlo o tak mimořádnou situaci, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu.
12. Ústavní soud tedy podané ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu