ECLI:CZ:US:2016:1.US.2202.15.1
sp. zn. I. ÚS 2202/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Jaromíra Parolka, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 142/88, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 918/2014-156 ze dne 14. května 2015, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení AITIA, s. r. o. Vysoké Mýto, se sídlem ve Vysokém Mýtě, Ležáků 670, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí žalobou domáhal zaplacení dlužné mzdy z dohody o pracovní činnosti - stavebních a montážních prací na stavbách rodinných domů v Belgii. Okresní soud jeho žalobě vyhověl a vedlejšímu účastníku řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou částku spolu s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí okresního soud potvrdil s výjimkou jednoho z výroků, který zrušil a řízení v této části zastavil pro zpětvzetí žaloby.
2. Nejvyšší soud k dovolání osoby zúčastněné na řízení rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení zrušil jak rozhodnutí krajského, tak i okresního soudu, kterému věc vrátil k dalšímu řízení (s výjimkou výroků k té části, v níž bylo řízení zastaveno). Dospěl totiž k závěru, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky , zda sjednání výše odměny je podstatnou náležitostí dohody o pracovní činnosti, což je otázka doposud Nejvyšším soudem nevyřešená. Sjednání výše odměny podstatnou náležitostí dohody o pracovní činnosti není, odměna však nemůže být sjednána mimo tuto dohodu. K tomu v projednávané věci došlo a této neplatnosti se osoba zúčastněná na řízení dovolala, což okresní a krajský soud nezohlednily.
3. Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že osoba zúčastněná na řízení nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, dovolání tedy mělo být odmítnuto pro vady. I kdyby však dovolání bylo přípustné, Nejvyšší soud je posoudil věcně nesprávně - neodůvodnil svůj závěr o tom, že byly sjednány dvě samostatné dohody a navíc se opomenul zabývat tím, že se neplatnosti dohody o výši odměny dovolala osoba zúčastněná na řízení, která tuto neplatnost způsobila.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti např. usnesení sp. zn. III. ÚS 692/14 ze dne 23. 4. 2014). Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
6. V rámci řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
7. Tento obecný závěr se uplatní i v projednávané věci, v níž stěžovatel napadá kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, který věc vrátil k dalšímu řízení před okresním soudem. Je pravda, že stěžovatel mimo jiné namítá i procesní pochybení Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání, což je vada, kterou v dalším řízení nebude možné zhojit (pokud k ní došlo). Stěžovatel se však může bránit ústavní stížností proti konečnému rozhodnutí v projednávané věci. Samotné kasační rozhodnutí se může stát předmětem přezkumu za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva [srov. odst. 26-30 nálezu sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675), a také odst. 33-39 nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373)].
8. Ústavní soud v odstavci 29 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) výslovně uvedl, že mezi příklady situací, kdy je možné přezkoumat i kasační rozhodnutí v návaznosti na pozdější konečné rozhodnutí patří ty "kdy Nejvyšší soud přehlédne, že dovolání bylo podáno opožděně, posoudí je věcně a rozhodne kasačním způsobem. Je zřejmé, že v takovém případě je soud, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí, a naopak nemá kompetenci sám vyvodit důsledky z toho, že dovolání nemělo vůbec být projednáno. Obdobným modelovým případem je i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byla přípustnost dovolání posouzena svévolně (neodůvodněně, popř. byla přípustnost dovozena v rozporu s prejudikaturou apod.)." Projednávanou věc je třeba posoudit z hlediska odůvodnění tohoto nálezu. Právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění tohoto nálezu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný, a to i pro Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)], který jej může změnit pouze postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tedy předložením věci plénu. K tomu v projednávané věci soud neshledal důvod.
9. Lze tak uzavřít, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byly zrušeny rozsudky krajského a okresního soudu a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel může svá práva bránit v tomto řízení, a bude-li třeba (a možné), rovněž v rámci řízení o opravných či jiných procesních prostředcích ochrany práva, které mu zákon poskytuje. Ústavní stížnost je tedy předčasná, resp. nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to přesto, že stěžovatel namítá procesní pochybení Nejvyššího soudu v řízení o dovolání.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj
Za správnost vyhotovení:
Jana Drdlová