ECLI:CZ:US:2016:1.US.2245.16.1
sp. zn. I. ÚS 2245/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 376/2016 (KSLB 76 INS 28797/2015) ze dne 19. dubna 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-17 ze dne 2. února 2016, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše uvedeným usnesením krajský soud schválil oddlužení stěžovatele plněním splátkového kalendáře. Dále blíže určil poměr uspokojení pohledávek. Soud nevyhověl žádosti stěžovatele o stanovení jiných měsíčních splátek. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal s tím, že soud mezi nezajištěné věřitele zahrnul i dva věřitele, kteří svou pohledávku ve skutečnosti zajištěnou mají, zajištění se však nedovolali. Podle stěžovatele je pořadí pohledávek určeno zákonem a zajištění věřitelé si tak nemohou vybírat, zda svou pohledávku uplatní jako zajištěnou či nezajištěnou.
2. Vrchní soud v Praze odvolání odmítl s tím, že se stěžovatel odvolal pouze do výroku v rozsahu, jímž krajský soud vyhověl návrhu na oddlužení a jímž určil obsah splátkového kalendáře. Takové odvolání však ze zákona není přípustné, bylo tedy podáno osobou neoprávněnou. Nad rámec věci vrchní soud uvedl, že podle ustálené soudní praxe je věcí zajištěných věřitelů, zda se svého zajištění budou chtít dovolat.
3. Proti rozhodnutí vrchního a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Setrval na svém předchozím postoji, že insolvenční zákon jednoznačně určuje, kdo je zajištěným věřitelem. Tento věřitel se svého zajištění musí dovolat a má být uspokojen ze zajištění, nemá být uspokojen splátkami při plnění splátkového kalendáře. Podle stěžovatele se tak zajištění dlužníci snaží zhojit svou vlastní chybu, že si pohledávku nedostatečně zajistili. To má pro stěžovatele a ostatní věřitele nepříznivé důsledky. Stěžovatel má právo plnit výlučně oprávněným věřitelům; zahrnutí zajištěných věřitelů mezi nezajištěné navíc vede ke zvýšení úhrad z jeho strany, tedy ke zvýšenému zásahu do majetku.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatel obsahově brojil proti usnesení krajského soudu. Pro posouzení ústavní stížnosti je však zásadní, že vrchní soud jeho odvolání odmítl pro nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí o odmítnutí odvolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě právo podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud se stěžovatel usnesením odvolacího soudu o odmítnutí odvolání cítí dotčen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, může se domáhat ochrany daného základního práva formou ústavní stížnosti. Předmětem posouzení však je otázka, zda byl stěžovateli neústavně odepřen soudní přezkum, a ne samotné hmotné subjektivní právo [přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)].
6. Závěry vrchního soudu o tom, že odvolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona (tedy ne z důvodů závisejících na uvážení soudu) jsou logicky, srozumitelně odůvodněny. Ústavní soud mu v těchto závěrech nemá z ústavního hlediska co vytknout. Ostatně ani sám stěžovatel proti tomuto hodnocení vrchního soudu nic nenamítal (v těch podáních, které podal zastoupen advokátem).
7. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu v rozsahu, jímž krajský soud rozhodl o oddlužení stěžovatele a o obsahu splátkového kalendáře, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opožděná. V případech, kdy zákon opravný prostředek nepřipouští (nejde tudíž o situaci, kdy jeho přípustnost závisí na uvážení rozhodujícího soudu), není možno odvolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně v takových případech plyne od doručení tohoto rozhodnutí, nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997 (U 14/8 SbNU 431)]. Vzhledem k tomu, že odvolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat.
8. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je tak třeba počítat nejpozději ode dne 8. 2. 2016, kdy stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí krajského soudu odvolání. Podle obsahu odvolání mu toto rozhodnutí bylo v té době již doručeno. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou ústavní stížnost podal 11. 7. 2016, lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu zjevně nebyla zachována. Dobu doručení rozhodnutí krajského soudu tedy nebylo třeba zjišťovat přesně, neboť obsah spisu Ústavního soudu dostačuje k nepochybnému závěru o částečné opožděnosti ústavní stížnosti.
9. Nad rámec tohoto rozhodnutí lze říci, že argumentace stěžovatele o problematičnosti zákonné úpravy, která umožňuje zajištěnému věřiteli se volně rozhodnout, zda svoji pohledávku uplatní jako zajištěnou či nezajištěnou, nepostrádá racionálního základu, zejména jde-li o oddlužení řešené splátkovým kalendářem. Pak úpadce může vskutku být vystaven nejistotě, zda na oddlužení "dosáhne" či nikoliv, a může dojít ke snížení uspokojení nezajištěných věřitelů. Případná změna právní úpravy je však pravomocí zákonodárce.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný v té části, ve které ústavní stížnost směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh opožděný v té části, ve které směřovala proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu