ECLI:CZ:US:2016:1.US.2297.16.1
sp. zn. I. ÚS 2297/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem Teslova 1125, Ostrava -Přívoz, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2014 č. j. 10 C 195/2012-80 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014 č. j. 28 Co 259/2014-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 13. 7. 2016 napadla stěžovatelka shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její práva na rovnost před soudem ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a na spravedlivý proces dle čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její legitimní očekávání zmnožení majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
I.
Předchozí průběh řízení
2. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala spravedlivého zadostiučinění ve výši 75 000 Kč za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 117/2007. To se týkalo její žaloby na obnovu pravomocně skončeného řízení o zaplacení částky 16 441 Kč, která byla podána dne 19. 4. 2007; řízení o povolení obnovy bylo zastaveno usnesením ze dne 21. 6. 2010 pro nezaplacení soudního poplatku, což bylo odvolacím soudem potvrzeno dne 22. 9. 2011.
3. K výzvě Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelka dne 7. 6. 2013 sdělila, že nesouhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Jednání nařízené na den 4. 11. 2013 bylo zrušeno (č. l. 61) z důvodu předložení spisu odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce. Další jednání bylo nařízeno na den 11. 3. 2014. Dle úředního záznamu ze dne 10. 3. 2014 (č. l. 78) sdělila toho dne matka stěžovatelky, že stěžovatelka byla akutně hospitalizována dne 7. 3. 2014, proto se omlouvá z nařízeného jednání a žádá o jeho odročení; bylo jí sděleno, že tuto žádost je třeba doložit kopií lékařské zprávy či neschopenky v co nejkratší době. Dne 11. 3. 2014 obvodní soud věc projednal podle §101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaná se omluvila a souhlasila s jednáním ve své nepřítomnosti. Pokud jde o stěžovatelku, soud poznamenal, že dne 10. 3. 2014 telefonicky požádala o odročení jednání z důvodu hospitalizace, kopii lékařské zprávy ani potvrzení o pracovní neschopnosti soudu ani v následujících dnech nepředložila. Postup stěžovatelky se soudu jevil jako obstrukční, neboť již jednou zmařila jednání nařízené na den 4. 11. 2013, když jeden rok po podání žaloby náhle požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, ačkoliv její žaloba byla řádná a ve věci mohlo být rozhodnuto bez jednání. Soud tak žádosti o odročení jednání nevyhověl, neboť nebyla doložena žádná překážka bránící stěžovatelce v účasti na jednání soudu a její účast nebyla nutná, neboť bylo možné rozhodnout na základě předložených důkazů.
4. Napadeným rozsudkem č. j. 10 C 195/2012-80 vydaným téhož dne obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl. Konstatoval sice, že délka předmětného řízení (4 roky a 6 měsíců) byla zaviněna nesprávným postupem soudu, když stěžovatelka se na ní podílela pouze částečně, význam řízení pro stěžovatelku však shledal jako minimální, proto se dle jeho názoru jevilo jako dostačující zadostiučinění za nemajetkovou újmu konstatování porušení práva, které žalovaná učinila již před zahájením řízení.
5. Zásilkou podanou k poštovní přepravě dne 12. 3. 2014 stěžovatelka obvodnímu soudu zaslala potvrzení o hospitalizaci a negativní reverz ze dne 11. 3. 2014, kdy byla z nemocnice propuštěna.
6. Dne 11. 4. 2014 podala stěžovatelka odvolání proti rozsudku ze dne 11. 3. 2014, ve kterém uvedla, že soud prvního stupně nesprávně postupoval podle §101 odst. 3 o. s. ř., když bez opodstatnění uvedl, že nedoložila svou žádost o odročení a že její žádost o osvobození od soudních poplatků podaná rok po podání žaloby byla obstrukční. Má za to, že její účast na jednání byla nutná, neboť žalobu bylo třeba doplnit jejím účastnickým výslechem a doložit důkazy.
7. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nařídil jednání, dle rozsudku "aby zjednal nápravu postupu soudu prvního stupně, který ve věci jednal a rozhodl, ačkoli žalobkyně důvodně požádala o odročení jednání nařízeného na den 11. 3. 2014, protože byla hospitalizována v nemocnici; neprodleně po propuštění z nemocnice soudu zaslala potvrzení nemocnice". Stěžovatelka se tohoto jednání zúčastnila, ve svém vyjádření odkázala na své písemné odvolání a uvedla, že konstatování porušení je pro ni zcela nedostatečné, neboť v důsledku uvedených řízení nespravedlivě utrpěla ztrátu finančních prostředků, a ačkoliv nemá dobré zdraví, musela chodit po soudech; je proto namístě vzít v úvahu všechny okolnosti a žalovanou částku jí přisoudit.
8. Ve svém rozsudku ze dne 17. 9. 2014 Městský soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o průběhu posuzovaného řízení, neboť pro rozhodnutí významné skutečnosti byly zjištěny procesně správným způsobem a stěžovatelka proti nim v odvolacím řízení nebrojila. Konstatoval, že posuzované řízení o povolení obnovy řízení nemohlo mít pro stěžovatelku většího významu, když si musela být vědoma, že řízení bude zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, od kterého nebyla osvobozena, a nemohlo nikterak závažněji negativně zasáhnout její psychickou sféru. V posuzovaném řízení se nemusela ani jednou dostavit k soudu a dále nerozvedla, proč by v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení u ní mělo dojít ke zdravotním potížím. Nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení lze tedy v tomto případě považovat za malou, přičemž přiměřeným a spravedlivým zadostiučiněním je konstatování porušení práva, kterého se stěžovatelce spolu s omluvou dostalo již před zahájením tohoto řízení.
9. Ve svém dovolání proti tomuto rozsudku stěžovatelka namítala, že soud prvního stupně nesprávně jednal v její nepřítomnosti, že odvolací soud tuto vadu nezhojil a neumožnil jí během půlhodinového jednání řádně vypovídat a k celé záležitosti se vyjádřit s tím, že je již u odvolacího soudu. Namítala, že tak došlo k vadě dle §229 odst. 3 o. s. ř. a že navíc nebyla poučena dle §119a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud pak došel k nesprávnému závěru, že řízení nemohlo nijak závažněji zasáhnout její psychickou sféru a že způsobená nemajetková újma je malá. Toto dovolání doplnila soudem ustanovená zástupkyně stěžovatelky, podle které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek procesního i hmotného práva. Tvrdila, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro projednání věci prvostupňovým soudem v nepřítomnosti stěžovatelky, která požádala včas a z důležitého důvodu o odročení jednání nařízeného na den 11. 3. 2014. Odvolací soud měl tuto zásadu napravit zrušením rozsudku obvodního soudu, nikoliv nařízením jednání. S ohledem na zásadu koncentrace řízení a neúplné apelace totiž stěžovatelka nemohla na jednání před odvolacím soudem uplatnit svá práva v totožném rozsahu jako před soudem prvního stupně; nedošlo tedy ke zhojení uvedené procesní vady a bylo porušeno právo na dvojinstanční projednání věci. Dále namítla, že soud prvního stupně ani odvolací soud nesplnily svou poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a zatížily tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť stěžovatelka nebyla vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů ve vztahu ke způsobené újmě a významu předmětu řízení. V napadeném rozsudku pak odvolací soud nesprávně aplikoval podmínky a kritéria pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, když akcentoval chování stěžovatelky a význam předmětu řízení a zohlednil je dílem nedostatečně a dílem nesprávně.
10. Usnesením ze dne 27. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 496/2016-185, které nabylo právní moci dne 13. 5. 2016, odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Připomněl, že obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění nezakládá přípustnost dovolání, kterou v této věci nezakládá ani odvolacím soudem podaný výklad ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ani nesouhlas stěžovatelky s hodnocením kritéria významu předmětu řízení. Pokud jde o závěr o malé nemajetkové újmě, Nejvyšší soud podotkl, že tuto argumentaci uplatnila již žalovaná ve svém vyjádření k žalobě a že soudy tento závěr dovodily na základě skutkových zjištění, která učinil obvodní soud z obsahu spisu 29 C 117/2007, jejž obě strany označily k důkazu. Konečně námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení (projednání věci soudem prvního stupně v nepřítomnosti stěžovatelky a neprovedení poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné. V daném případě se totiž nejedná o otázky procesního práva, na jejichž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nýbrž o případ, kdy by tvrzený postup soudu mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
II.
Obsah ústavní stížnosti
11. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve uvádí, že ústavní stížnost podává v zákonné lhůtě dvou měsíců od doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 496/2016-185, kterým bylo rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku dovolání, jehož přípustnost záležela na uvážení dovolacího soudu, s tím, že ústavní stížnost primárně směřuje proti rozhodnutí o předchozím procesním prostředku k ochraně práva, tj. proti rozsudku městského soudu.
12. Stěžovatelka upozorňuje, že v dané věci nesouhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, neboť jedině na ústním jednání mohla upřesnit a zdůvodnit svůj nárok a prokázat podstatné okolnosti celého případu. Na jednání by navíc byla ze strany soudu poučena o svých procesních právech a povinnostech ve smyslu §5 a §118a o. s. ř., kde by ji soud vyzval k doplnění či upřesnění nejasných žalobních tvrzení nebo k předložení doplňujících důkazů. Vzhledem k tomu, že včas a z objektivně důležitého důvodu požádala o odročení jednání nařízeného na den 11. 3. 2014 a předložila potvrzení o pracovní neschopnosti, nebyly v daném případě splněny podmínky pro projednání věci v její nepřítomnosti, což následně konstatoval i odvolací soud. V důsledku odmítnutí žádosti o odročení ústního jednání a na to navazující nesplnění poučovací povinnosti soudem a též z důvodu neznalosti procesních a hmotněprávních předpisů pak v tomto řízení utrpěla újmu spočívající v porušení jejích práv na spravedlivý proces a na právní pomoc, což v důsledku vedlo k její faktické nerovnosti vůči druhému účastníkovi sporu a k zamítnutí její žaloby, neboť soud si učinil nesprávný závěr o tom, jaký pro ni mělo předmětné řízení význam.
13. Odvolací soud pak shledal dostačujícím pro nápravu této zásadní vady to, že sám ve věci nařídil ústní jednání, místo aby rozsudek obvodního soudu zrušil. Stěžovatelka však tvrdí, že při uplatnění zásady koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř. a zásady neúplné apelace ve smyslu ustanovení §119a o. s. ř. nebylo možné výše uvedené pochybení zhojit při jednání odvolacího soudu, neboť v jeho průběhu nemohla svá práva uplatnit v totožném rozsahu jako před soudem prvního stupně, zejména již nemohla doplňovat svá tvrzení či předkládat další důkazy ve vztahu ke způsobené újmě a k významu řízení, ačkoliv jí odvolací soud v rozsudku vytkl např. to, že netvrdila souvislost mezi délkou předmětného řízení a jejími zdravotními potížemi. Odvolací soud jí navíc nedal prostor vyjádřit se k důkazům provedeným na jednání před soudem prvního stupně, ani ji nepoučil o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.. Tímto postupem odvolacího soudu byl porušen i princip dvojinstančnosti soudního řízení jako součásti práva na spravedlivý proces.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, tj. ve lhůtě dvou měsíců od doručení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu, které je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval. Ústavní stížností přitom není nezbytně třeba napadat i odmítavé usnesení Nejvyššího soudu [srov. např. bod 30 nálezu sp. zn. III. ÚS 1059/12 ze dne 20. 6. 2013 (N 112/69 SbNU 825) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Šurý proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 16299/10, §29].
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces, přičemž za zásadní považuje pochybení soudu prvního stupně, který jí neumožnil zúčastnit se jednání dne 11. 3. 2014, přičemž toto pochybení nebylo dle jejího názoru zhojeno nařízením jednání před odvolacím soudem. K tomu Ústavní soud uvádí, že odvolací soud uznal, že stěžovatelčina omluva z jednání před soudem prvního stupně byla důvodná (viz bod 7), a ke zjednání nápravy proto sám nařídil jednání, ke kterému stěžovatelku předvolal, a umožnil jí tak se ve věci osobně vyjádřit.
16. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že odvolací řízení je ovládáno principy tzv. neúplné apelace, neboť ustanovení §205a omezuje odvolatele v možnosti uplatnit v odvolacím řízení skutečnosti nebo důkazy, které nepoužil v řízení před soudem prvního stupně. Tyto tzv. novoty jsou výjimečně přípustné jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. (ve znění platném od 1. 1. 2014). Podle §205a písmene e) tak lze v odvolacím řízení uplatnit skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, jestliže odvolatel nebyl soudem prvního stupně řádně poučen podle §119a odst. 1 o. s. ř. V případě této výjimky však platí, že nové skutečnosti a důkazy nemůže v odvolání uplatnit účastník, který nebyl poučen podle §119a odst. 1 jen proto, že se bez omluvy nedostavil k jednání (viz rozsudek Vrchního soud v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001, publikovaný pod R 61/2002). V projednávaném případě není sporu o tom, že se stěžovatelce tohoto poučení nedostalo, neboť nebyla přítomna na jednání před soudem prvního stupně, ačkoliv se řádně omluvila a požádala o odročení. To znamená, že v dané věci bylo odvolací řízení ovládáno zásadou úplné apelace. Na rozdíl od toho, co tvrdí stěžovatelka (viz bod 9 tohoto usnesení), z protokolu o jednání konaném před odvolacím soudem dne 17. 9. 2014 (č. l. 127) nevyplývá, že by jí bylo v průběhu jednání bráněno uplatnit své námitky proti rozsudku soudu prvního stupně či doplnit svá tvrzení a důkazy. Stěžovatelka se tedy mohla k celé věci vyjádřit a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení jak v průběhu své účastnické výpovědi na jednání před odvolacím soudem, tak písemně v průběhu odvolacího řízení. Nápravu protiprávního stavu, který panoval v řízení před soudem prvního stupně, proto nelze označit za neefektivní. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl základní důvody, z nichž vycházel. V závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
17. Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené porušení jejích základních práv vyplývající z toho, že soud prvního stupně vůči ní nesplnil svou poučovací povinnost podle §5 a §118a o. s. ř., Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatelka neuplatnila ve svém odvolání ze dne 11. 4. 2014. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je přitom její subsidiarita. Ta ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i v povinnosti předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli (obecných) soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy. Jak proto Ústavní soud opakovaně uvedl, v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09 ze dne 8. 7. 2009 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1069/14 ze dne 20. 5. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka svou námitku týkající se nesplnění poučovací povinnosti neuplatnila v odvolání ani později v průběhu řízení před odvolacím soudem, nemohla být tato námitka odvolacím soudem projednána, a jako taková je tedy vyloučena s ohledem na zásadu subsidiarity z přezkumu Ústavním soudem.
18. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že poučovací povinnost dle §5 o. s. ř. nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do práva hmotného, to znamená, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Pokud jde o poučení podle §118a odst. 1 a 3, to soud neposkytne, když účastník na toto poučení nemůže adekvátním způsobem zareagovat, například proto, že věc je skutkově jasná, případně pokud soud nerozhoduje na základě míry unesení břemene tvrdit a prokazovat (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 415). Kromě toho poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. soud má, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1470/08 ze dne 11. 3. 2009). V projednávané věci však stěžovatelka důkazy navrhla, obvodní soud považoval její žalobu za řádnou a konstatoval, že věc bylo možné rozhodnout na základě předložených důkazů.
19. Ve světle výše řečeného Ústavní soud neshledává porušení vytýkaných ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka spíše, než že by byla zkrácena v právu hájit svá práva před soudem, vyjadřuje svou nespokojenost s konečným výsledkem sporu; takový nesouhlas však sám o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě).
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu