ECLI:CZ:US:2016:1.US.2365.16.1
sp. zn. I. ÚS 2365/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Suchánka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 ZT 52/2016-23 ze dne 20. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 39 a čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti, že usnesením policejního orgánu - Policie ČR, Městské ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, č. j.: KRPB-233884-32/TČ-2015-060281-BK ze dne 22. 4. 2016 bylo zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že jako jednatel společnosti DŘEVO-SPEKTRUM s.r.o., neoprávněně zahrnul do účetní evidence společnosti některé daňové doklady. Napadeným usnesením pak Městské státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení. Hlavní argumenty stěžovatele proti zahájení trestního stíhání proti jeho osobě spočívaly v tom, že uplynula zákonná promlčecí doba, a proto došlo k zániku trestní odpovědnosti za popsaný trestný čin. Naopak Městské státní zastupitelství ve svém napadeném usnesení zaujalo jiný právní názor k otázce termínu přerušení promlčení než stěžovatel.
3. Stěžovatel s napadeným rozhodnutím Městského státního zastupitelství nesouhlasí a trvá na tom, že podle jeho výkladu je třeba lidská práva vykládat extenzivně, že trestní stíhání nemělo být zahájeno, protože už je případná trestnost jeho skutku promlčena. Dále poukázal na to, že společnost DŘEVOSPEKTRUM s.r.o. uhradila jak doplatek na daň z přidané hodnoty, tak i příslušné penále a úrok z prodlení. Tedy, že celý dluh na dani a jeho příslušenství byl uhrazen už před vydáním napadeného rozhodnutí (i rozhodnutí policejního orgánu), což muselo být známo, neboť podnět pro trestní stíhání podával příslušný správce daně. Závěrem pak stěžovatel připomenul, že je třeba respektovat zásadu ultima ratio (zásadu subsidiarity trestní represe), vždyť daň již byla uhrazena včetně sankčního příslušenství, tedy samotné finanční právo postihlo dostatečným způsobem nastalou situaci a skutečně není třeba aktivovat trestní právo.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jak ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Tak i zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
7. Pokud jde konkrétně o usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů rozhoduje o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že toto usnesení je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Nicméně toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
8. Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byly splněny podmínky k jeho zásahu. Základní námitka stěžovatele proti napadenému usnesení spočívá v tom, že nesouhlasí s právními závěry státního zastupitelství ohledně trestnosti svého skutku (zda už uplynula promlčecí doba a zda nedošlo k zániku jeho trestní odpovědnosti následnou úhradou daňové povinnosti). V obou případech se primárně jedná o výklad podústavního práva, jehož přezkum v rámci přezkumu důvodnosti obvinění stěžovatele v prvé řadě přísluší obecným soudům. Výklad provedený příslušným státním zastupitelstvím nejeví znaky libovůle a pečlivě reaguje na námitky stěžovatele.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že neshledal, že by v posuzované věci šlo o tak mimořádnou situaci, a to i s ohledem na tvrzené důsledky rozhodnutí o zahájení trestního stíhání pro stěžovatele, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu. Neboli, v posuzované věci nedošlo k zjevnému excesu orgánů činných v trestním řízení a porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pro něž by měl Ústavní soud zasáhnout do dané věci již v této fázi řízení.
10. Ústavní soud tedy podané ústavní stížnosti odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu