ECLI:CZ:US:2016:1.US.2379.16.1
sp. zn. I. ÚS 2379/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LAGARDE SPEDITION spol. s r.o., IČ: 25218972, se sídlem Cheb, Podhradská 2008/14, zastoupené JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, se sídlem Hradiště 96/6-8, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru dopravy, č. j. MMP/ 206134/2014 ze dne 24. 9. 2014, rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství, sp. zn. ZN/2672/DSH/14, č. j. DSH/14189/14, ze dne 22. 1. 2015, rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 57 A 21/2015-31 ze dne 29. 2. 2016, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2016, č. j. 7 As 61/2016-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zejména stěžovatelka namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a přepjatý formalismus orgánů veřejné moci.
2. Stěžovatelka jako provozovatelka nákladního vozidla byla rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru dopravy, č. j. MMP/ 206134/2014 ze dne 24. 9. 2014 (dále jen "Rozhodnutí Magistrátu") uznána vinnou porušením vyhlášky č. 341/2002 Sb., protože překročila limitní hmotnostní hodnoty (konkrétně se jednalo o překročení největší povolené hmotnosti vozidla se dvěma nápravami a největší povolené hmotnosti na nápravu vozidla u jednotlivé hnací nápravy). Proti Rozhodnutí magistrám podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, Odborem dopravy a silničního hospodářství, sp. zn. ZN/2672/DSH/14, č. j. DSH/14189/14, ze dne 22. 1. 2015 zamítnuto a Rozhodnutí Magistrátu jím bylo potvrzeno (dále jen "Rozhodnutí Krajského úřadu"). Proti Rozhodnutí Krajského úřadu se stěžovatelka dále bránila žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni, č. j. 57 A 21/2015- 31 ze dne 29. 2. 2016, zamítnuta (dále jen "Rozsudek Krajského soudu"). Stěžovatelka se posléze obrátila s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, který ji rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, č. j. 7 As 61/2016-34, zamítl (dále jen "Rozsudek NSS").
3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku poukázal na to, že znalecký posudek předložený stěžovatelkou prokazuje pouze obecně známou skutečnost, že při přepravě sypkého materiálu dochází ke změně jeho polohy, což způsobuje změny v zatížení náprav vozidla. To však nezbavuje stěžovatelku nikterak odpovědnosti za spáchání deliktu spojeného s překročením hmotnostních limitů.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, a to pro extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Správní orgány i obecné soudy při posuzování, zda se stěžovatelka dopustila správního deliktu, odmítli existenci liberačního důvodu, spočívajícího ve skutečnosti, že stěžovatelka vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možno požadovat, aby porušení uložené povinnosti zabránila. Stěžovatelka poukazuje na znalecký posudek, který předložila, z nějž plyne, že dochází-li k přepravě sypkého materiálu (kam lze zařadit např. i ječmen, který stěžovatelka v konkrétním případě přepravovala), nelze s přihlédnutím k současné úrovni poznání během jízdy zabránit jeho přesunům na ložné ploše nákladního vozidla. Vlivem přirozených fyzikálních zákonů nezávislých na vůli stěžovatelky se tak může stát a běžně se stává, že se v určitém okamžiku přepravovaný náklad posune tak, že dojde k momentálnímu přetížení některé z náprav nad limit stanovený právními předpisy, ačkoli nejvyšší povolená hmotnost vozidla či soupravy, nebyla překročena.
5. Namítaný přepjatý formalismus pak stěžovatelka spatřuje v tom, že došlo ze strany orgánů veřejné moci k vynucování povinností, které stěžovatelka jakožto účastník řízení objektivně splnit nemohla, a následné sankcionování jejich nesplnění způsobilo vydání rozhodnutí, která jsou v extrémním rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
9. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou polemikou s právními a skutkovými závěry obecných soudů, které vykládaly a aplikovaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal žádnou námitku, která by věc posunula do ústavní roviny. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů i obecných soudů nelze považovat za projevy svévole. Proto do hodnocení důkazů a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu