ECLI:CZ:US:2016:1.US.2420.16.1
sp. zn. I. ÚS 2420/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Fischerové, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem Mánesova 53/1374, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, č. j. 8 A 151/2013-210 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 As 180/2015-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka před obecnými soudy správní žalobou brojila proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 17. 3. 2009, č. j. 038461/20009/KUSK, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Kolíně, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 16. 1. 2009, č. j. OZPZ 16920/09-20/2008-Ha, jímž byl panu Davidu Suchému povolen odběr podzemní vody z vrtané studny a stavba vrtané studny o hloubce 30 m. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, č. j. 8 Ca 130/2009-99 její žalobu zamítl, avšak byl zrušen Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č. j. 2 As 142/2012-93, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Po citovaném zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Městský soud v Praze správní žalobu stěžovatelky ze dne 13. 5. 2009 znovu projednal a rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 8 A 151/2013-147, kterým žalobu stěžovatelky opět zamítl. I v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č. j. 8 a 151/2013-147 byl ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 As 65/2014-48 a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Po druhém zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu městský soud správní žalobu stěžovatelky znovu projednal a již v pořadí třetím rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 8 A 151/2013-210 (dále jen "napadený rozsudek městského soudu") opět rozhodl, že žaloba se zamítá. Spornou byla zejména otázka řádného vymezení konkrétních žalobních bodů ve správní žalobě.
3. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V odůvodnění uvedl, že se rozsudek Městského soudu v Praze pohybuje na samé hranici přezkoumatelnosti, nicméně z odůvodnění lze vysledovat, z jakých důvodů soud rozhodl. Poté Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je vadou, pokud stěžovatelka ve své kasační stížnosti konkrétně neuvedla, kterými žalobními body se měl Nejvyšší správní soud zabývat a proč. Kasační námitku, že Městský soud v Praze nevysvětlil, proč některé žalobní námitky uvedené v podání ze dne 6. 5. 2015 považuje za opožděné, shledal Nejvyšší správní soud za neopodstatněnou. Dále se pak zabýval meritem věci a shledal, že o skutkovém stavu, jak jej shledal správní orgán, nejsou pochybnosti a při stanovení podmínek vodoprávního úřadu k provedení studny správní orgány nepřekročily zákonem stanovené meze správního uvážení.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces v prvé řadě tím, že Městský soud v Praze vůbec nevysvětlil, proč se některými žalobními námitkami odmítl zabývat. Šlo o žalobní námitky nesprávnosti podkladů pro vydání rozhodnutí, tvrzení, že studna stěžovatelky není kopaná, ale vrtaná, že vodoprávní úřad nepřihlédl k tvrzení, že studna stěžovatelky a pana Suchého jsou spojené nádoby, tudíž při čerpání ve studni pana Suchého ihned poklesne voda ve studni stěžovatelky, že vodoprávní úřad neinformoval stěžovatelku o změně termínu čerpací zkoušky a námitku dalších nesrovnalostí řízení. Městský soud v Praze toliko v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze konstatoval, bez uvedení důvodů a vysvětlení, že tyto námitky jako opožděné odmítá.
5. Koncentrace žalobních bodů daná lhůtou pro jejich uplatnění nemůže být totiž vykládána tak, že pro žalobce vytváří překvapivé situace a vysokou míru nejistoty o tom, co ze svých námitek proti žalobou napadenému rozhodnutí se mu podařilo procesně účinným způsobem uplatnit a co nikoliv. Účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je totiž toliko časové fixování základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, tak, aby byla zjištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení. Uvedený výklad v těchto právních věcech pak dle názoru stěžovatelky má chránit především laickou veřejnost, pokud se svých práv domáhá tzv. svépomocí jako stěžovatelka. Případné vady svého postupu pak vysvětluje i tím, že žalobu podával v době, kdy řešila problémy se svým těžce nemocným otcem.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
7. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou polemikou s právními a skutkovými závěry obecných soudů, které vykládaly a aplikovaly podústavní právo. Je pravdou, že řízení před obecnými soudy bylo poměrně dlouhé a týkalo se zejména rozsahu a přípustnosti stěžovatelčiných žalobních bodů, přičemž zejména městský soud ve svých rozhodnutích neposkytl stěžovatelce plné odůvodnění svých závěrů. Na druhou stranu v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byly jak procesní, tak dokonce i věcné námitky stěžovatelky nějakým způsobem vypořádány a jeho závěry odůvodněny nikoli arbitrárním způsobem. Stěžovatelce se tedy v řízení jako celku dostalo odpovědi na její námitky, byť i třeba v kusé podobě. V ústavní stížnosti Ústavní soud proto neshledal zásadní argumenty, které by věc posunuly do ústavní roviny.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu