ECLI:CZ:US:2016:1.US.2461.16.1
sp. zn. I. ÚS 2461/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RUBENDYAN CITY, s.r.o., se sídlem Ibišková 545, Jesenice - Osnice, zastoupené JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 70 ICm 3801/2015, U1 22/2016 ze dne 27. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se v incidenčním řízení o popření pohledávek domáhala podáním z 19. 5. 2016, aby byla Krajskému soudu v Praze dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů určena lhůta 5 dní k vydání usnesení o zastavení uvedeného řízení. Krajský soud v Praze k návrhu uvedl, že sporné pohledávky byly přihlášeny a přezkoumány jako vykonatelné. Z toho důvodu podal žalobu popírající insolvenční správce. Podal-li totožné žaloby i věřitel, pak se jedná o žaloby podané neoprávněnou osobou a tyto budou odmítnuty. Z toho důvodu soud nezastavil předmětné řízení sp. zn. 70 ICm 3801/2015.
3. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil a uvedl, že pro zjištění předmětné pohledávky je rozhodující, zda insolvenční správce podal včas žalobu, a pokud ano, jak o ní bude rozhodnuto. Na těchto relevantních skutečnostech nemůže nic změnit jakákoliv žaloba věřitele, jehož pohledávka, kterou věřitel označil za vykonatelnou, byla popřena. Podle Vrchního soudu je nesprávný názor stěžovatelky, že může se svou určovací žalobou "předběhnout" insolvenčního správce (nahradit svou žalobou řízení o žalobě insolvenčního správce), který má povinnost dle §199 odst. 1 insolvenčního zákona podat v případě popření vykonatelné pohledávky žalobu o její popření s důsledkem, že pokud tak neučiní, je bez dalšího přihlášená pohledávka zjištěna. V řízení o návrhu na určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích může příslušný soud stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, který logicky zapadá do procesního postupu rozhodujícího soudu a je z procesního hlediska nezbytný, avšak není oprávněn tento procesní postup měnit, nebo dokonce přezkoumávat právní závěry soudu, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení. Jinými slovy, soud vyššího stupně nemůže v řízení dle §174a zákona o soudech a soudcích postupovat jako odvolací soud. Vzato konkrétně - dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že v předmětné věci nejsou splněny podmínky dle §104 odst. 1 občanského soudního řádu pro zastavení řízení o žalobě insolvenčního správce proti stěžovatelce, není soud vyššího stupně v řízení dle §174a zákona o soudech a soudcích oprávněn nutit soud prvního stupně k zastavení řízení, i kdyby soud vyššího stupně byl stejného právního názoru jako stěžovatelka.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces. Vrchní soud v Praze v řízení o návrhu na určení lhůty pro provedení úkonu nebyl v postavení soudu odvolacího, a proto odůvodnění napadeného usnesení měl omezit pouze na právní posouzení, zda k průtahům v řízení ze strany Krajského soudu v Praze došlo či nikoli. Vrchní soud v Praze podle stěžovatelky zneužil svého postavení, když se v rámci rozhodování nezaměřil na otázku, kterou byl příslušný řešit, ale hodnotil i to, kdo a kdy může žalobu podat.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
9. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou polemikou zejména s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Vrchní soud však ve svém napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč nebylo na místě, aby krajský soud vydal stěžovatelkou požadované rozhodnutí a musel vyložit, proč nelze nevydání požadovaného rozhodnutí považovat za průtahy v řízení. Žádné překročení pravomocí ve výroku ani odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Pokud jde o správnost či nesprávnost právního hodnocení vrchního soudu, jedná se o výklad podústavního práva, což Ústavnímu soudu nenáleží, a proto námitky stěžovatele proti nesprávnosti tohoto závěru nemají ústavní rozměr.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu